Pohřbívání útulkových zvířat. Jak to vlastně ve skutečnosti u nás ve Vrbičanech funguje?

Rozhodla jsem se vám nastínit a vypovědět, jak to vlastně v našem útulku chodí, když se setkáme se smrtí. Myslím, že toto téma zajímá mnohého z vás, a tak se prosím začtěte do těchto řádků, abyste se dozvěděli více.

Z vlastní praxe musím konstatovat, že můj pohled na pohřbívání útulkových zvířátek se zcela zásadně lišil v minulosti od současnosti.

Majitel uhynulého zvířátka samozřejmě volí ten nejpřijatelnější způsob pohřbívání pro svého milovaného mazlíčka. Mazlíčka, který páníčkovi dělal mnohdy několik dlouhých let společnost. Mazlíčka, který byl přítelem, kamarádem a nejbližším v dobrém i ve zlém. Pro ty, kteří nemají možnost svého zvířecího miláčka pochovat na svém vlastním pozemku, nabízí řešení zvířecí hřbitovy. Při pohřbívání na zvířecích hřbitovech musí však majitel předložit veterinární potvrzení o tom, že jeho zvířátko neprodělalo infekční onemocnění a tudíž je možné toto zvířátko bez problémů na zvířecím hřbitově pohřbít. Stejně tak by se měl zachovat majitel, který pohřbívá uhynulé zvířátko na svém vlastním pozemku.

V danou chvíli je vždy potřeba vzít rozum do hrsti, musíme rozlišovat vzniklou situaci dle toho, zda se jedná o majitele či chovatele, ale také je nutné jednat dle svých možností, bezpečí, nutností a ruku v ruce v souladu se zákonem.

Zažila jsem kočičí tety, které pohřbívaly zvířátka na svých zahradách a pozemcích, tenkrát mi to přišlo zcela normální a nenapadlo mne se podívat na celou problematiku blíže a hlouběji. A přísahám, v jednom z útulků to “vonělo“ jako na hřbitově a popravdě řečeno nebylo to vůbec příjemné. Přesto nelze odsuzovat vůbec nikoho, protože toto téma je nesmírně citlivé a bolestivé pro nás pro všechny a ani my - kočičí a psí opatrovníci si nedokážeme na smrt zvyknout a přijmout ji bez emocí, i když se se smrtí setkáváme poměrně často. Do všech útulků se dostávají převážně zvířátka nemocná, poraněná, začervená, handicapovaná, prostě zvířátka zvenku, která mnohdy prodělala příkoří a utrpení venkovního nebezpečného světa. Zvířátka zvenku si přináší šrámy na těle i duši, a tak je smrt v útulku pravděpodobnější než v chovné stanici kočiček a pejsků, kde mají možnost majitelé věnovat svým svěřencům péči od samého zrodu. U nás to bohužel takto zařídit nelze, přijímáme zvířátka, která před nás osud postaví a v nejednom případě nás čeká běh na dlouhou trať a mnohdy bohužel doslova pouť pekelnými stezkami.

Také jsme zpočátku pohřbívali naše zvířátka na zahrádce, kde jsme měli vyhraněné místečko pro tyto případy. Bylo to v době, kdy nás však tady bylo podstatně méně a nebyli jsme plně zastřešeni útulkem. Postupem času nám docházelo, že tohle ale není dobré řešení, že takto to dál již opravdu nemůžeme praktikovat. Také jsme se setkali s kočičí tetou z Prahy, která konstatovala, že pohřbívat zvířátka většího počtu na vlastním pozemku je opravdový hazard se zdravím, a to nejen dalších kočičích obyvatel. A měla pravdu, přišlo nám to naprosto logické a pochopitelné.

V době, kdy jsme se po pár letech péče o opuštěné kočičky zastřešili hlavičkou občanského sdružení, jsem se přihlásila do kurzu o odborné způsobilosti pro odchyt toulavých a opuštěných zvířat, pro sběr a neškodné odstraňování kadáverů zvířat v zájmových chovech Veterinární univerzity v Brně. Tento kurz mne utvrdil v našem jednání a zcela mi otevřel oči. Pohřbívání na pozemcích útulků a v podobných institucích, pokud se má zachovat bezpečné prostředí a zároveň v souladu se zákonem, jednoznačně není možné.

Pokud dojde k úmrtí zvířátka u nás v útulku, vozíme uhynulé tělíčko na veterinu do sběrného boxu, který je denně vyvážen. Lidé naše počínání vnímají různě. Jak jsme jen mohli? To nemáte cit? Proč nemá každá kočička svůj hrobeček? My bychom si také přáli hrobeček pro každou naši kočičku, to však bohužel v praxi není možné, pokud tedy chceme zachovat bezpečí a máme-li jednat zodpovědně.

Vyjímka potvrzuje pravidlo, a tak jsme u naší kočičky Bubu ani na vteřinu nepřemýšleli, že bychom ji nepohřbili na naší zahrádce. Bubu byla naše jediná venkovní kočička, která byla právoplatným členem psí smečky, se kterou také odmalička vyrůstala a časem na naši zahrádku jednoduše patřila. Smrt ji potkala venku v podobě zřejmé otravy. Jak už to u venkovních kočiček bývá, bohužel nástrahy číhají všude, a proto je život mnohé venkovní kočičky velmi krátký. Říká se tomu daň za svobodu. Vůbec se mi tato věta nelíbí, ale je velmi pravdivá. Venkovní kočička se totiž neumí rozhlédnout, zda něco náhodou nejede, když přechází silnici. Také mnohdy nečeká, že ji může sousedův pes roztrhat. A už vůbec kočičce nevysvětlíte, že přes plot nesmí lézt, stejně plot překoná a nezapomínejte především, že si venkovní kočička zvětšuje své teritorium, a když je zahnána neznámo kam, tak už nemusí najít cestu zpátky. Kočička se orientuje dle zvukového diagramu, a proto, pokud tento diagram ztratí, je to pro kočičku velmi špatné. Vrátíme-li se však k pohřbívání, musím dodat, že jsme před pár lety na svém pozemku rovněž pochovali vlkošedou fenku Německého ovčáka Mášu, která v největších dnech své slávy a úspěchů skonala na selhání srdce při pravidelné procházce, a to i přesto, že jsme vždy až nadprůměrně dbali na bezpečí svých zvířátek.

Pocity při ztrátě jakéhokoliv člena naší velké zvířecí rodiny jsou vždy velmi procítěné. Bezmoc, beznaděj a zoufalství se vzájemně předhánějí, kdo se nám na mysl prodere dřív. Napadá nás množství otázek. Mohli jsme udělat něco víc? Proč se to vlastně muselo stát? Mnohdy jde o zvířátko, které bojuje při přijetí do útulku doslova o holý život, průběžně se situace zlepšuje, ale někdy bohužel přijde náhlý a nečekaný konec. Jeden pohled na Michala a obráceně stačí, abychom i beze slov věděli, co cítíme. Něco už máme za sebou, tak dobře se známe, abychom uměli vyčíst myšlenku z jediného vzájemného pohledu. Mnohdy také cítíme dopředu blízký konec, přesto nikdy nechápeme “proč“ se to muselo stát. Ztrácíme-li některého ze svých nejbližších, pak s těmito svými milovanými trávíme poslední chvíle. Musím přiznat, že se mi několikrát podařilo vycítit smrt tak intenzivně, že jsem probděla u umírajícího zvířátka poslední noc, následující den pak skutečně přišel konec. Mnohdy také několikrát denně před koncem volám: „Míšo, Míšo, poběž rychle, už je to špatné, co budeme dělat?“. Michal odpovídá: „Kristý, uklidni se, to bude dobré, musíme to zvládnout.“. A skutečně to nakonec za vzájemné podpory společně zvládáme. Jsme moc a moc smutní, ale musíme jít dál a musíme se dokázat se ztrátami co nejlépe vypořádat, protože nás budou jisto jistě potkávat ztráty další, kterým se bohužel při naší činnosti nemůžeme vyhnout.

Něco málo ze zákona:

Podle Státní veterinární správy tak můžeme i nadále svobodně pohřbívat své uhynulé psy, kočky, kanárky a jiné domácí mazlíčky, aniž bychom museli vypisovat žádosti a dotazníky… Podle zákona ovšem nejde o pohřbívání, ale o "neškodné odstranění".

Citujeme:

"Nerozhodl-li příslušný orgán veterinární správy z nákazových důvodů jinak, může chovatel sám na vlastním pozemku neškodně odstranit kadáver zvířete v zájmovém chovu, pokud tento kadáver nepochází ze zvířete náležejícího mezi přežvýkavce nebo prasata, anebo ze zvířete nemocného nebezpečnou nákazou nebo podezřelého z této nákazy. Neškodným odstraněním se v tomto případě rozumí zahrabání na místě vhodném z hlediska ochrany zdraví lidí a zvířat a ochrany životního prostředí, a to do hloubky nejméně 80 cm s použitím dezinfekčních prostředků. Kadáver koně v zájmovém chovu může chovatel neškodně odstranit sám na vlastním pozemku jen se souhlasem krajské veterinární správy a za podmínek jí stanovených."

Pojem "kadáver" je ve stejném zákoně definován jako tělo uhynulého, nedonošeného, mrtvě narozeného nebo utraceného zvířete.

Protože však u nás v útulku není možné z důvodu ochrany lidí a zvířat pohřbívat na vlastním pozemku, je nutné respektovat zákon a zachovat bezpečí života všech ostatních – nás žijících.

Za bezpečí a ochranu srdíčkových zvířátek,

Kristýna Kacálková