Nalezenec

Vracela jsem se z obchodu domů, se dvěma plnými igelitkami. Původně jsme se Zbyškem, mým manželem, chtěli jet na velký nákup autem. Jenomže auto jako obvykle čas, kdy je ho nejvíc zapotřebí tráví v servisu. Navíc dnes Zbyšek přijde až pozdě večer a doma je vymeteno, že by se ani mravenec nenajedl.

Takže jsem se vlekla s těmi igelitkami, když z křoví u cesty vykouklo odrostlejší šedé kotě a slabě zamňoukalo. Bylo dost hubené a tvářilo se smutně. „No jo, kočko, je mi tě líto, ale nemám zrovna nic, co bych ti mohla dát. Konzervu si neotevřeš a kuřecí prsíčka jsou zmražená,“ řekla jsem a tím jsem považovala věc za vyřízenou. Ovšem kotě to tak jednoznačně nevidělo a v uctivé vzdálenosti mě doprovázelo. Nejspíš se mu zalíbila slova konzerva a kuřecí prsíčka. Otočila jsem se, „no tak, dej si říct, já kočku nechci ani na návštěvu, zkus to s někým jiným.“ „Mňau,“ řeklo kotě a šlo pořád za mnou. Vklouzlo za mnou do předzahrádky a pak na verandu našeho rodinného domku. „Tak poslouchej kočko,“ řekla jsem přísně, „zůstaneš tady na verandě a já ti zatím připravím něco k jídlu. A budeš tady hodná, vzorná kočka, dokud ti nenajdem nový domov u nějakých milovníků kočiček.“ Kotě moudře mlčelo a souhlasilo.

Šla jsem do kuchyně vybalit nákup, dala jsem vařit kousek kuřecích prsíček s rýží pro kočku a zbytek pro Zbyška. Jako první pomoc jsem kočce nakrájela chleba na malé kostičky a smíchala se štědrou porcí játrové paštiky. Do druhé misky nalila čistou vodu a šla za kočkou na verandu. Seděla způsobně naproti dveřím a radostně se rozběhla k miskám. Chleba v játrovce slupla rychlostí blesku, napila se vody a pak se o mě s hlasitým předením otírala. Pohladila jsem ji, chtěla ještě. Tak jsem nejmíň deset minut dřepěla na verandě a hladila kočku. Já pejskařka!

Nemám nic proti kočkám, ale nikdy jsem po kočce netoužila, už od nejútlejšího dětství jsem milovala psy. S manželem jsme si, když byli naši dva kluci ještě malí, pořídili vlčího špice a byl to úžasný pes. Prožil s námi čtrnáct a půl roku. Předloni nám Baryček umřel. Dlouho trvalo, než jsme se s tím smířili. Pořád jsme podvědomě očekávali, že se s námi přiběhne přivítat, nebo když jsem krájela maso, očekávala jsem jeho rychlé ťapkání do kuchyně. Plánujeme pořídit si znovu štěně vlčího špice, ale mezi tím se toho tolik událo, že jsme ho ještě nezačali shánět. Zbyšek si musel najít novou práci, jeden syn se oženil a odstěhoval, druhý syn se odstěhoval a neoženil…

Šla jsem se přivítat se Zbyškem, který konečně unavený dorazil domů, a hned jsem mu představila naši dočasnou kočku Micku. „Magdi, jak víš, že je to kočka a ne kocour?“ „Nevím, myslím si to“ Vzala jsem kočku do náruče a otočila břichem vzhůru. „Vidíš někde koule?“ „Nevidím,“ zasmál se Zbyšek. „Tak vidíš, že je to kočka. Stejně s ní musíme na veterinu a tam to budou vědět úplně přesně.“ „Ale co my pejskaři s kočkou? Chceme přece štěně.“ „Poptáme se po sousedech, třeba bude někdo blahem bez sebe, že dostane možnost doživotně živit mňoukající testér nábytku.“

Bohužel nikdo ze sousedů a známých kočku nechtěl. Veterinář nás ujistil, že je to opravdu kočička a ne kocourek. Vyšetřil ji, zjistil, že je zdravá, stačí odčervit, naočkovat a vykrmit. Pak ještě provedl malý zákrok na naší peněžence.

Rozeslali jsme inzeráty – Darujeme kotě do dobrých rukou, a prozatím se smířili s vrnící spolubydlící. Naštěstí si Micka vzala k srdci můj požadavek, že musí být hodná. Vzornější kočku si neumím představit. Pěkně chodí na písek, spí v pelíšku vyrobeném ze staré bedny na hračky, vystlané polštářem a dekou, každé ráno i odpoledne mě radostně vítá a sní všechno, co jí předložím.

Přiznám se, že mi Micka postupně přirostla k srdci, je tak hodná a vděčná, až mě to dojímá. Jaký rozdíl oproti kočkám mé kolegyně z práce, Ireny. Ta své tři kočky bezmezně miluje, rozmazluje a baví nás nekonečnými historkami, co hrozného zase kočky provedly. „To naše Micka je poslušnější než pes,“ prohlásila jsem pokaždé a významně pohlédla na Irenu. Ta se jen usmála a neříkala nic. Asi se trochu zastyděla za ty svoje nevychovance.

Nevím co se děje. Micka dnes nechce být na verandě, snažila se za mnou vklouznout na předsíň a do kuchyně, a když jsem ji vystrčila za dveře, žalostně mňouká, že by se kámen ustrnul.

No, podlehla jsem, kočka už pobyt v kuchyni bere jako samozřejmost a stejným způsobem si zpřístupnila i zbytek domu. Chápu ji, je tak často sama, že jak jsem doma, chce být se mnou. Jen na ulici se jí nechce, asi má strach, aby tam zas nezůstala. Na inzerát se nám nikdo nepřihlásil a teď už bych Micku snad ani nedala. Akorát že dnes ta potvora shodila květináč. A když jsem to šla uklidit, s velkým zájmem mi u toho překážela. Potom si zas tak dlouho hrála se šňůrou od nabíječky, až shodila telefon, co se zrovna nabíjel. A nutí mě, abych na stará kolena tahala špagátek s papírovým střapečkem na konci, aby ho kočička mohla lovit.

Ach jo. Postupně začínám své kolegyně bavit tím, co ta kočka zase provedla. „Vítej v klubu,“ zasmála se Irena. „Micka už tě ochočila a teď ti ukáže, zač je toho kočka.“ „Nesýčkuj! Micinka občas trochu zazlobí, ale jinak je to zlatíčko.“

Už vybíráme štěně, aby měla Micinka společnost, když my jsme v práci. Aspoň bude mít koho komandovat.

Autorka:
Lenka Novotná