Prázdninová kočka

Chystáme se s dětmi na chatu. Je léto, a jestli vydrží počasí, zůstanem tam nejspíš celé prázdniny. Markétce je osm, Martínkovi sedm let a je to tam pro ně mnohem lepší než na sídlišti, kde bydlíme. Budou tam děti ostatních chatařů i z blízké vesnice. Plánujeme koupání v rybníku, toulky po lese… Jsem nezaměstnaná, mám čas věnovat se dětem, ale o to míň ho má manžel Martin, který dělá všechno proto, aby nás zabezpečil. Naštěstí dělá manažerskou práci která ho baví, celé dny mezi lidmi a ve svém živlu. Jenomže tomu tak propadl, že nevím, jestli ho za ty dva měsíce vůbec uvidím. Slíbil sice, že za námi bude dojíždět, ale kdo ví. Co kdyby firma vinou jeho nepřítomnosti zkrachovala, to si nevezme na svědomí. „Mami,“ vytrhla mě Markétka z úvah, „nutně s sebou potřebuju vzít Kamaráda,“ držela v náručí obřího plyšového bernardýna. „Prosím tě a na co ho budeš potřebovat? Venku si budeš hrát s děckama, většinu času strávíš u rybníka a to není nic pro plyšáka.“ „Ale já bez něj neusnu.“ „Vážně? Tak v tom případě bude muset jet s námi.“

Na chatu jsme přijeli naložení až po střechu našeho prostorného forda. Vylezli jsme trochu rozlámaní z auta a první co jsme uviděli, byla kočka sedící mezi kopretinami. „Jé, kočička,“ zajásal Martínek a rozběhl se za ní. Markétka nezůstala pozadu. Kočce to v kopretinách slušelo, měla bílý kožíšek, jen u jednoho ouška rezavý flíček a na ocásku tmavé proužky. Čí je to asi kočka? Vypadá zdravě a dobře živeně. Kočka se dětí nebála, ale pohladit se nenechala, běžely k ní moc divoce, tak si vyskočila na betonový sloupek od plotu a zkoumavě si je prohlížela. „Kočičko neboj se, my si tě jenom pohladíme,“ přemlouvala ji Markétka a stoupla si na špičky aby na kočku dosáhla. „Děcka, nechte kočičku na pokoji a pojďte mi pomoct vynosit věci z auta.“ Kočka se jim sice zdála mnohem zajímavější, ale nakonec si daly říct a nošení a vybalování nám ani netrvalo moc dlouho. Samozřejmě neustále odbíhaly na zahradu kontrolovat, jestli tam kočka ještě je. Konečně jsem se propracovala k tašce s jídlem. Před cestou jsem nasmažila hromadu řízků. „Martínku, Markétko, tady z toho malého řízečku nakrájejte jen maso bez obalu a doneste to kočičce, jestli bude chtít.“ Nemusela jsem to říkat dvakrát. Tolik horlivosti bych si přála vidět třeba při uklízení pokojíku. „Kočičko, pojď ochutnat masíčko, pojď, čičiči.“ Dala jsem jim pro kočku i misku s vodou, sedla jsem si na schodek před chatou a pozorovala děti zaujaté kočkou. „Marťo, ona si z ruky nevezme, když tě nezná, polož misku na zem a pojďte si sednout sem za mnou. Když ji nebudeme rušit, určitě aspoň ochutná. Děti přiběhly za mnou a kočka opravdu po chvilce otálení přišla k misce. Nejprve opatrně očichala a pak jedním rychlým pohybem napíchla kousek masa drápkem a podala si ho do tlamičky. „Chichichi, ona používá drápky jako vidličku,“ smály se děti. Jsem ráda, že kočka mé kulinářské umění schválila a mističku vylízala. „Tak dětičky, taky byste se měly jít domů najíst.“ „Teď ne, my tady chceme být ještě s kočičkou, jak jí budem říkat?“ „Kopretinka,“ napadlo mě, když jsem si vybavila, jak krásně se vyjímala mezi kopretinami. „Kopretinko, pojď se podívat dovnitř,“ volala ji Markétka. Ale Kopretince bylo dobře na trávníku, v záři podvečerního slunce. Večeři jsem dětem nakonec donesla ven.

Kopretinka s námi byla skoro každý den. Když se neukázala, bylo to pro děti jako kdyby ten den nevyšlo sluníčko. Sice si hrály s kamarády a chodily se koupat, ale největší hvězdou prázdninového pobytu je pro ně kočka. Asi je to tím, že doma nemají žádné zvířátko. Dosud jsem odolávala jejich prosbám, ale vidím, že po prázdninách jim budeme muset nějakého mazlíčka pořídit. Možná bude stačit zakrslý králík.

Kvůli kočce jsem zajela do nejbližšího města nakoupit kočičí konzervy a kapsičky. Pro děti to byl nejoblíbenější rituál dne, když kočce nesly plnou mističku.

Nejprve jsem se snažila zjistit, komu kočka patří, ale pak jsem od toho upustila. Byla jsem ráda, že nás kočka navštěvuje a možná je dobře, že to její majitel neví, třeba by se mu to ani nelíbilo. Někdy byla se mnou v kuchyni nebo mi pomáhala plet záhonky, ale častěji si hrála s dětmi, které lítaly po celé zahradě s peříčkem na špagátku. A Kopretinka do omrzení předváděla číhání, skoky a chňap, držím, nepustím, v zápalu boje zavrčím. Je to ještě mladá, hravá a důvěřivá kočička. Často jsem je fotila i mě děti vyfotily s Kopretinou na klíně. Chtěla jsem na ni mít nějakou památku. Konec prázdnin se nezadržitelně blíží. Ještě pár dní a čeká nás nakupování školních potřeb a dětské otrávené ááááchjóóóó, zase škola. Jenomže jak jsem se zmínila o tom, že se s Kopretinkou brzy rozloučíme, děti spustily takový nářek, že jsem zůstala bezradná. „Děcka, mějte rozum, přece nemůžeme odvézt cizí kočičku, někdo ji má určitě moc rád a plakal by pro ni.“ „Není cizí, chodí za námi, tak je naše. Jak víš, Kopretinka někomu patří, třeba nikoho nemá, a proto chodí za námi.“ „Určitě se o ni někdo stará, opuštěná kočička by byla podvyživená a nemocná.“ „Ale mami stejně si to jenom myslíš, ale nevíš to. A dole ve vesnici je spousta koček, Sabinka to říkala a přitom Kopretinku viděla poprvé a myslela si, že to je naše kočka.“ No jo, copak Sabinka, to je taková malá drbna, ta ví všechno.

Stydím se to přiznat, ale na urputné naléhání dětí, jsem nakonec koupila kočičí přepravku, s tím, že zkusíme, jestli s námi Kopretinka bude chtít odjet. „Ale děcka, žádné chytání, zavoláte ji, a když do přepravky nebude chtít, nebudete ji nutit. Sama se rozhodne, jestli pojede s námi, nebo tady zůstane. Děti horlivě přikyvovaly a já jsem se spoléhala, že kočka do přepravky nevleze.

Nastal den D a rozloučení s kočkou. „Kopretinko, pojeď s námi domů,“ přemlouvaly ji děti. Ale Kopretinka nic. Z bezpečné vzdálenosti nás sledovala a pro jistotu se nenechala ani pohladit. Vyskočila si na betonový sloupek jako ten první den a dívala se za námi, když jsme odjížděli.

Dětem se po Kopretince stýskalo víc než po kamarádech. Pořád dokola si prohlížely společné fotky s Kopretinou, malovaly obrázky Kopretinky a lámaly si hlavu, proč s námi nechtěla jet. „V paneláku by se jí asi nelíbilo, chyběla by jí příroda, domeček kde bydlí a její pravý majitel, byla by smutná a to byste přece děti nechtěly, že ne?“ Markétka s Martínkem svorně zakroutili hlavou, že to by nechtěli a trochu je utěšil králíček Běloušek. Vyrobili mu v pokojíku překážkovou dráhu, o kterou jsem zakopávala hlavně já. Běloušek ji zvládal s přehledem a zahrnul do dráhy i kuchyňské židle nebo moje nohy.

Další prázdniny jsme jeli na chatu v nové sestavě – my tři a Běloušek a opět nevím, jak to vyjde Martinovi, ale doufám, že za námi tentokrát přijede. Jestli nejsem naivní…

Jaké bylo naše překvapení, když první co jsme uviděli, byla naše Kopretinka a s koťátkem! Kotě jako by jí z oka vypadlo, celé bílé, jen u ouška rezavý flíček a na ocásku tmavé proužky. Užasle jsem na ně hleděla, zatímco děti nadšeně letěly za Kopretinkou. Vítání bylo dojemné. Děti si pamatovaly, že se na ni nesmí divoce vrhnout, takže před nimi neutekla a i to malé koťátko se brzy rozdovádělo. Děti byly blahem bez sebe a večer nemohly samým vzrušením ani usnout.

Je to záhada, Kopretinka nás přivítala, nechala nám tady koťátko a od té doby se už neukázala. Její malá Kopretinka nám tedy k bezmezné radosti dětí zůstala. Nikdo mi to nevymluví, ta kočka věděla co dělá. Nejdřív nás otestovala a na důkaz toho, že jsme v jejích očích obstáli, svěřila nám to nejcennější co měla.

Autorka:
Lenka Novotná