S kočkou na procházku - 1

Mé spolužačce Jarce se rázem obrátil život naruby, z našeho krásného lesnatého kraje se o prázdninách stěhuje do Prahy. Vůbec se jí tam nechce, máme tady skvělou partu a navíc prožívá romantickou lásku s Jarkem. Jarek a Jarka, to zní tak hezky. Trochu jí to závidím. Ale to stěhování ne. Její rodiče mají malé hospodářství a finanční problémy. Nakonec si Jarčin taťka našel něco dobře placeného v Praze a hospodářství prodali. Jen jejich kočky noví majitelé nechtěli a tak jim Jarka usilovně shání nový domov. Do pražského bytu si totiž vezmou jen jednu kočku. Pomyslela jsem si, že jedné kočce bude určitě smutno, ale jestli to jinak nejde…

U Jarky jsem zažila lásku na první pohled, šedo-hnědo-bílá kočička s jemným tygrováním, trošku delší srstí a roztomilým kukučem se ke mně zvědavě přiblížila a nechala se hladit. Předla u toho jako motorek. „Inko, představuji ti naši nejpřátelštější kočku Niki,“ obřadně pronesla Jarka. „Vrvrvr vrvrvr vrvr mňau,“ dodala k tomu Niki. Byla jsem okouzlená, a i když jsem pohladila i ostatní kočky, rezavobílou a dvě mourovaté, věděla jsem, že Niki je kočka pro mě.

Niki se líbila i našim a sestře, jenom Čiperka na ni syčela. Bála jsem se, že mi Niki uteče, jednak kvůli Čiperce a nebo, že se bude chtít vrátit do svého původního domova, tak jsem ji pár dní držela doma. Okouzlení mě nepřešlo. Niki milovala mazlení a jakoukoliv činnost, do které se mohla zapojit. Třeba uklízení, to mi s její pomocí trvalo jednou tak dlouho. Jenomže se ukázalo, že přece jen má i jednu nectnost. Čůrala kde neměla a nedala si říct. Rodiče ji nakonec vystěhovali na zahradu za Čiperkou. Čiperka už ji naštěstí toleruje a taťka nechal postavit venkovní kočičí voliéru. Už se na to chystal dlouho, protože sousedi nadávali na Čiperku, že jim leze do zahrady a zanechává tam nemilé pozornosti. (Trus a poškrábaný zahradní nábytek)

Obě kočky byly střídavě doma a ve voliéře, ale mně se to pro Niki zdálo málo a začala jsem ji učit na kočičí postrojek, abychom spolu mohly podnikat vycházky po okolí. Byla jsem mile překvapená, že to Niki brala jako hru a nevzpouzela se. Zkoušela jsem to s ní nejdřív na zahradě a po pár týdnech tréninku to docela šlo. Když jsem šla tam, kam chtěla Niki a jejím tempem, se spoustou skoků a povalování, vodítko tolerovala. S Čiperkou jsem to zkusila jen jednou a ty škrábance ještě nemám zahojené.

Tak už chodíme s Niki všude možně a budíme všeobecnou pozornost. Pejskaři kroutí hlavami a dobromyslně se smějí. Niki se naštěstí psů nebojí, nesnaží se utíkat, takže je nedráždí. Ale když se nějaký zvědavec přiblíží, zaprská na něj. Ale pro jistotu se snažím vybírat málo frekventované cesty. Bojím se totiž neznámých psů puštěných na volno a vždycky už z dálky křičím: „Venčím kočku,“ Nebo: „Pozor, kočka na procházce!“ Zatím máme štěstí, ale co bych dělala, kdyby ji některý napadl, to nevím.

Co mám Niki, chodím do přírody mnohem častěji než dřív a když se procházím jen sama s kočkou, vnímám krajinu úplně jinak než s kamarádkou nebo přítelem. Teď to víc prožívám. Jen trasy plánuju krátké, s Ničiným tempem stejně daleko nedojdem.

Tak dlouho se chodí s kočkou na procházku, až se potkají podobně potrefení blázni. Nedávno jsem začala potkávat holku, ne sice s kočkou, ale s mládětem fretky. S takovou zvědavou, šmejdivou nudličkou na vodítku. Skamarádily jsme se my, i naši chlupatí mazlíčci. Až jsme se po dlouhé době odvážily na chvilku je pustit volně, předvedly nám divokou honičku a kočkofretčí zápas. Byl to pohled k popukání.

Autorka:
Lenka Novotná