Magická kočka

Celé dětství mě provázely fantastické příběhy mé babičky. Měla neobyčejné zážitky a já jsem je strašně ráda poslouchala. Až jsem trochu povyrostla, pochopila jsem, že většina příhod se odehrála jen v babiččině fantazii, ale to mi vůbec nevadilo, stejně jsem ji pořád otravovala ať mi něco vypravuje. Babička například potkala mluvící vlaštovky a modrého kosa, měla ochočeného lesního mravence, na záhoně s mrkví jí vyrostl duhový čtyřlístek a jednou viděla padat hvězdu do řeky, kde se proměnila ve zlatou rybku a odplavala do moře.

Babiččiny příběhy byly prostě kouzelné, plné barev a fantazie. A nejradši jsem měla ten o magické kočce. Když byla babička mladá, měla černou kočku se zelenýma očima a říkala jí Magie. Ta kočka měla magické schopnosti. Babička byla v mládí velká krasavice, mládenci se kolem ní točili a Magie jí pomohla vybrat toho pravého – našeho dědečka. Jednou pozdě večer doprovázel Lidku (která tehdy netušila, že se stane mojí úžasnou babičkou) domů mladík jménem Tonda. Zastavili se pod hruškou za domkem, kde Lidka bydlela. Pod tu hrušku nebylo vidět ani z domku, ani od sousedů.

Lidka byla nerozhodná, jestli s Tondou chodit nebo ne, docela se jí líbil, ale zamilovaná do něj nebyla. Tonda se k Lidce naklonil, že ji obejme a políbí… a vtom žuch…áááúú „Co to je?“ Magie skočila Tondovi na záda a ten samým úlekem začal koktat. Tonda se Magii pro Lidku nelíbil. Pak zase dlouho žádný mládenec nezaujal Lidku, až jednou potkala Matěje, zamilovala se, ale ani Matěj testem pod hruškou neprošel. Magie mu skočila na záda a ještě pro jistotu zaprskala. Lidka Magii věřila, ale byla moc smutná. S Matějem se rozešla, ale nemohla na něj pořád zapomenout. Až do dne, kdy se objevil Slávek. Přijel zdaleka se zednickou partou, bylo to období budovatelského nadšení, a hledal ubytování. Zaklepal na dveře Lidčiných rodičů a kromě paní domu ho osobně přivítala i Magie. Otřela se mu o nohy a nechala se pohladit. Slávek samozřejmě nic netušil, ale Lidka hned věděla, že to je ten pravý muž pro ni. A byl.

Magie se přestěhovala s Lidkou do nového domku, co Slávek po několika letech dostavěl, a pomáhala hlídat Lidčinu dcerku Věrku (moji maminku). Věrka totiž byla průzkumnice, neposeda a cestovatelka. Už jako tříletá dokázala vystihnout okamžik, kdy se nikdo nedívá, otevřela si branku a šup, už byla venku a štrádovala si to k řece. Někdy si dala říct a vrátila se s Magií domů, ale častěji se Magie vracela s nepořízenou a musela upozornit Lidku. Ta hned všeho nechala a běžela za Magií pro malou turistku. Celé Věrčino dětství prožila Lidka ve strachu, aby se Věrka neutopila, řeka byla prudká a měla zrádná místa. Proč zrovna sem to Věrku tak lákalo? To snad nevěděla ani ona sama.

Jednou v noci Magie zaklepala Lidce na okno ložnice. Lidka hned věděla, že se něco děje. Ve stodole zahlédla světýlko – malý ohýnek, který se rychle zvětšoval. Zburcovala Slávka, všechny sousedy a hasiče. Oheň uhasili, kromě stodoly nic dalšího neshořelo, ale nikdy nezjistili, kdo požár založil.

Magie za ta léta měla i spoustu koťátek, na které se těšily děti z celé vesnice, protože byla vždycky krásně vybarvená a každé jiné.

Až přišel čas kdy Magie odešla do kočičího nebe. Podle babiččina vyprávění si přišla zdřímnout na pohovku a najednou se proměnila v bílý obláček, který se rychle rozplynul. Zbyly jen vzpomínky na úžasnou kočku a několik generací koček a koťátek.

Vyrostla jsem s kočičími kamarádkami a ani dnes si život bez kočky neumím představit.

Žijeme s přítelem ve městě, v pronajatém bytě a od mamčiny kočky Sofinky jsem si vybrala černé koťátko, které dostalo jméno Magie na počest babičky a její dávné černé kočky. Moje Magie nemá žádné neobyčejné vlastnosti a magicky ji přitahuje všechno co nesmí. Nejvíc ji baví hrát si v květináčích. Miluju kytky a Magie taky. Jenomže zatímco v mé péči vzkvétaly, Magie je ožírá, láme a vysypává z květináčů. Ruda se směje, já nadávám a kočička z toho má psinu. Nebo spíš kočičinu. Na chvíli ji vždycky odlákám polštářkem s šantou kočičí nebo kozlíkem lékařským, ale jak se Magii zdá, že kytky povyrostly, jde je trochu olámat a poválet. Má přitom k dispozici kočičí trávu, ale ona zmákne všechno.

Co se dá dělat, nemůžu mít všechno. Moje milovaná kočička mě přesvědčila, že jediné kytky, které můžu pěstovat, jsou kaktusy. K těm se chová přezíravě. Ty jí nestojí ani za pohled, natož za seknutí packou.

Autorka:
Lenka Novotná

Foto: Jindřich Pachta, Lenka Novotná