Kočka hlídací

Přes dva roky jsem nemohl sehnat zaměstnání a mlčky jsem snášel bráchovo nadávání, že jsem lempl a příživník. Na jednu stranu uznával, že dnes je těžké práci najít a rozdělil by se se mnou o poslední korunu a na druhou stranu zuřil a nadával. Všechno totiž mělo být jinak. Zdědili jsme malý domek po babičce, odstěhovali se tam, že ho postupně ze společných úspor opravíme a z půdy uděláme podkrovní byt. Zdálo se nám to jednodušší řešení, než čekat až jeden z nás bude mít tolik peněz, aby toho druhého mohl vyplatit. I naše dívky – moje Jana a Romanova Aneta se těšily na zařizování vlastního hnízdečka. Zatím s námi nebydlely, ale navštěvovaly nás natolik často, že už si šly trochu na nervy. Každá je totiž úplně jiná a i když se spolu dokážou pobavit a zasmát, společná kuchyň a koupelna se ani jedné nezamlouvá. Romantická Aneta zamořila kromě mého pokoje celý domek nejrůznějšími cingrlátky, polštářky a titěrnostmi aby ho podle svého vkusu zútulnila, takže když chci něco položit na stůl nebo na polici, musím nejdřív shrnout loktem ozdůbky, abych si udělal místo. Sem tam se něco rozbije nebo ztratí, ale v tom množství to stejně není poznat. Odneste zrnko písku z pouště! Po opravě a dostavění domku by byl společný jen vchod, jinak bychom měli každý své soukromí. Plány to byly moc hezké, ale jen jsme se pustili do prvních oprav, přišel jsem o práci. Takže všechno musí počkat, dokud si něco nenajdu. Kromě toho jsme měli rozjednaný úvěr, protože samotné úspory by stačily tak akorát na střechu, ale ten teď nedostaneme. Brácha zuřil a vyléval si na mně zlost, i když jsem za to nemohl.

Rozeslal jsem svůj životopis snad na tisíc firem, absolvoval jsem několik pohovorů, ale drtivé většině potencionálních zaměstnavatelů jsem nestál ani za odpověď. Nemám titul, neovládám jazyky a nejsem dravý. Jsem jen obyčejný chlap, hledající obyčejnou práci, třeba automechanika nebo skladníka, se mzdou, ze které by se dal splácet úvěr, a ještě zbylo na živobytí. Podle odezvy jaké se mi dostává, jsem asi moc náročný.

Nakonec jsem se uchytil u bezpečnostní agentury. Samé dvanáctky, denní, noční a mzda menší než malá (však to nahoníte hodinama) Jak mě ubezpečil služebně nejstarší kolega, málokdo tam dlouho vydrží, jen takoví, kterým opravdu nic jiného nezbývá. Mám obavy, že jsem přesně ten případ, že tu postupně seschnu až k důchodovému věku.

Právě jsem poctivě vykonával svou druhou noční obchůzku po venkovním areálu, bedlivě prosvítil každý temný kout, zkontroloval plot, zámky… zkrátka hleděl jsem nic nezanedbat. Jen tak se stalo, že mi neunikla ta bílá skvrna v křoví. Posvítil jsem si tam a uviděl šedobílou kočku, takové odrostlé kotě. Bylo špinavé, hubené a bálo se. Ale neuteklo. Buď šetřilo síly, nebo doufalo, že mu dám najíst. Rozdělil jsem se s kočkou o svou svačinu, tvrdý sýr a salám jsem dal jí a suché rohlíky jsem snědl já. Kotě hltalo. Do starého plecháčku jsem mu napustil vodu a pak jsem pokračoval ve svých povinnostech. Než jsem ráno skončil, šel jsem se podívat ke křoví, ale kočka už tam nebyla.

Na další směnu jsem měl připravenou svačinu nejen pro sebe, ale i pro Mínu jak už jsem kočku pojmenoval. Co kdyby se zas ukázala. Něco dobrého na zub nikdy neuškodí, zvlášť takovému hubeňourovi. V našem supermarketu mají všechno i potravu pro kočky. Vzal jsem granule a kapsičky, rovnou větší balení.

Netuším, kde se tam ta kočka mohla vzít, odkud a kam chtěla jít? Bylo na ní vidět, že už je dlouho bez domova. Hned při první obchůzce na mě kočka čekala na známém místě. „Ahoj Míno,“ pozdravil jsem ji tiše a nabídnul kapsičku. Mína hltala jako by to mělo být její poslední jídlo v životě.

Mína si na mě rychle zvykla a projevovala mi přízeň předením, otíráním se o nohy a ducáním hlavičkou. Naučila se za mnou chodit do mé strážní boudy a přesně znala rozpis mých směn. Před ostatními se skrývala, takže nikdo netušil, že mi po nocích dělá společnost kočka. Kde se toulala ve dne, to nevím. Když jsem měl denní, měl jsem víc práce s odbavováním kamionů, ale ani v těch volných chvílích nepřišla. Jen v noci.

Když jsem věděl, že nepřijdu, nechával jsem kočce v úkrytu ve křoví větší zásobu granulí a vody. Je to zvláštní, ale opravdu jsem se na ni těšil. Těšil jsem se, jak mě s mňoukáním přivítá, jak si pochutná na kapsičce, jak se s předením bude dožadovat hlazení, jak si chvilku tiše zdřímne, zatímco já sleduji monitory, jak se bude dlouze protahovat a pak si najde něco ke hře, třeba vršek od lahve. Také mě doprovází na obchůzkách. Mína brzy pochopila, že jsem něco jako hlídací pes (ten by možná agenturu přišel dráž), že teritorium které mám hlídat jako své vlastní je vyznačeno ploty, že jsem povinen prověřit cokoliv podezřelého a začala mi pomáhat. Je ostražitá, slyší mnohem dřív než já, že přichází kontrola nebo jiný nezvaný host a vždycky mě upozorní. Vůbec jsem nevěděl, že kočka umí vrčet jako pes.

Seděl jsem v boudě a nic zvláštního jsem neslyšel ani neviděl, ale Mína se napřímila, našpicovala uši a hluboce vrčela. Poodběhla ke dveřím a zas vrčela. Vyšel jsem ven a konečně také uslyšel zvláštní zvuky, jakési funění, šustění… A už ho vidím. Ježek se vydal na noční výlet a bylo mu fuk, že vniknul do cizího střeženého objektu. Náš areál je až za městem, takže občas se vzadu na louce dají spatřit zajíci nebo srnka, no a teď i ježek.

Jednou mi zas Mína svým vrčení ohlásila opilce visícího na plotě. Sundal sem ho a poslal pryč. Jenomže on nechtěl jít, mermomocí chtěl hlídat se mnou. Střídavě nadával, zpíval a mluvil z cesty. Nejspíš se z hospody vydal opačným směrem. Nebylo možné se ho zbavit, musel jsem zavolat na pomoc policii a ta ho odvezla na záchytku.

Doma po mně pořád chtějí abych vykládal zážitky, ale většinou na tom není nic vzrušujícího ani zábavného. Jen se pořád musím hlídat abych nezapomněl podepsat papír řidiči, abych nezapomněl zamknout vrata, abych nezapomněl řádně „odpípnout“ obchůzku, aby mě v noci nepřemohla dřímota… Ale vysvětlujte to někomu, kdo si vás plete s Šeherezádou.

S Romanem už je zas rozumná řeč, překypuje nadšením a elánem, protože úvěr jsme dostali a tak dává dohromady partu zedníků a řemeslníků. To tedy nevím jak to bude s mým spánkem po noční.

Mína je opravdu bdělá, ostražitá kočka hlídací a možná ji čekala slibná kariéra u bezpečnostní agentury, kdyby si ovšem nenechala poplést hlavu od nějakého kocouřího floutka. I mně laikovi bylo jasné, že takhle tlustá nemůže být jen z kapsiček. Nedovedl jsem si představit, jak by tady odchovala koťata. O šéfovi jsem věděl, že kočky nemá rád a malá neposedná koťata bych těžko utajil. Navíc by neustále hrozilo nebezpečí, že je někdo přejede. Takže jsem milou Mínu přestěhoval domů. Porodila dvě koťata, jedno šedobílé, druhé rezavobílé a obě tak rozkošná, že se do nich hned zamilovaly obě holky i Roman. Takže máme doma spokojenou kočičí rodinku, jen v práci mi ta kočka hlídací chybí.

Autorka: Lenka Novotná

Foto: Jindřich Pachta

Foto je pouze ilustrační a nevztahuje se k textu