Merlinkova zpověď

Protože již cítím, že zanedlouho nadejde můj čas, rád bych vám vypověděl svůj životní příběh a můžete mi věřit, osud byl ke mně velmi nemilosrdný.

Žil jsem v rodině, kde se zdálo být vše v pořádku. Páníčkové se o mne v celku dobře starali, nechali mne také vykastrovat. Dostávalo se mi pravidelné péče, papání i podrbání kožíšku, spinkal jsem na gauči či na židli, při troše štěstí jsem spinkal i s páníčky v posteli. Z okna jsem pravidelně pozoroval smečku toulavých kočiček a říkal jsem si pro sebe: „kéž byste se měly alespoň zčásti tak dobře, jako se mám já, chudinky nebohé.“ Byl to smutný příběh, kočičky byly špinavé, nemocné, neměly se pořádně kam schovat. Oči by plakaly, jak žalostný pohled se mi den co den naskytoval.

Bylo mi doma v teple hej, vše jsem také páníčkům oplácel svou náklonností a můžu vám říct, že přítulnějšího kocourka byste rozhodně široko daleko pohledali, na to můžete vzít jed.

Za čas začalo být v naší rodině rušno, hodně se mluvilo o stěhování. Těšil jsem se doslova, jak bude vše parádní, až budeme bydlet v novém. Jak se nám bude krásně a spokojeně žít. S upřímnou radostí jsem poslouchal rozhovory mých páníčků a radost nás všech neznala mezí.

Za pár dnů nadešel den D a my jsme se měli stěhovat. Těšil jsem se jako malé dítě. “Jedeme do nového, slyšíte mne, jedeme bydlet do nového!!!“, křičel jsem. Poslední kus nábytku byl vystěhován, věci byly zabaleny a já už jsem jen čekal na svou přepravku, až se pohodlně usadím a odjedu vstříc novým zítřkům.

„Bum, prásk.“ Cože, ocitám se na ulici a bez přepravky? „Víš, musíš tady zůstat, nedá se nic dělat.“ „ Jak zůstat?“, odpovídám páníčkům, jak to jen nejlépe po kočičím umím. „S námi jet nemůžeš. Stěhujeme se do nového, rozumíš? Už s tebou nemůžeme počítat.“ „Jak, že se mnou nemůžete počítat, copak já jsem nějaká věc, která se dá jen tak odložit?“ Jsem udivený, zaskočený, vůbec nic mi nedochází. Tiše pláču a s přicházejícím uvědoměním přichází hlasitý nářek.

Strnadovým zahradnictvím v Praze se v tu chvíli rozléhal ten nejúzkostlivější kočičí mňouk, jaký kdy kdo mohl vůbec slyšet. Žalostný kočičí mňouk plný bolesti toho nejopuštěnějšího a nejzklamanějšího kocourka na světě. Nic strašnějšího pro kocourka zvyklého na domácí podmínky, než vyhození ven na ulici, prostě být nemůže, to na mou duši přísahám.

Najednou se nacházím venku, je zima a blíží se večer. Z křoví poblíž si prohlížím kočičky, které jsem ještě nedávno pozoroval oknem. Ano, byly to ty nebohé chudinky. Přemýšlím, zda mám jít za kočičkami, či mám ještě chvíli počkat? Co mám vlastně dělat? Co se mnou bude dál?

Zkouším se přiblížit ke kočičí smečce, ale ouha, ozývá se sykot. „Zmiz vetřelče, dokud je čas, toto je naše území, slyšíš?“ Začínám propadat panice a stahuji se zpátky do křoví. Jsem již starší kocourek, nemám zuby a nic si nedokážu ulovit. Navíc jsem alergický kocourek. Stačí, když spapám cokoliv jiného, než mé tělíčko dokáže zpracovat a přicházím o srst vcelku razantním způsobem. Během krátkého času přicházím až o třetinu srsti a vykukuje mi na povrch tělíčka holá kůže, kterou si pokaždé vykousávám až do masa. Proč mne proboha nechala má rodina v úzkých v tak těžké životní situaci? Proč? Jsem tuze smutný a zklamaný kocourek. Začínám mi být větší a větší zima, teče mi z nosánku, třepu se, jsem na kost promrzlý.

Začínám propadat panice a dívám se na svět lidí skrze černé brýle. Ne, lidé nejsou a nebyli nikdy dobří. Kdyby byli lidé dobří, nedopustili by, aby zvířátka tolik strádala. My přece máme také duši, cítíme utrpení, smutek, radost i bolest. Máme také právo žít! Najednou vidím vše z opačné strany. Z té strany, kdy je kočička venku a domov jednoduše nemá. Dovedete si vy - lidé vůbec představit, jak těžká je to životní situace? Pokud je člověk tvorem na této planetě nejinteligentnějším, jak je tedy možné, že je schopen dopustit tak hořkého trápení nás opuštěných kočiček? A jak je vůbec možné, že v dnešní vyspělé době zůstáváme my kočičky stále opuštěné?

Po čase jsem se skamarádil s místní kolonií kočiček, nakonec mne přijaly, ale neměl jsem to vůbec jednoduché, to si nemyslete. Musel jsem se doslova plazit po kolenou, aby mne kočičky vzaly mezi sebe. V této oblasti žily dvě skupiny kočiček. První skupina patřila k místním bezdomovcům, tato skupina měla privilegia, kočičky mohly dovnitř do provizorního příbytku. Druhou skupinu jsme tvořily my - kočičky čistě venkovní. Chodili nás krmit milí lidé, kteří mi dali jméno Lišák, ale ve skutečnosti jsem Merlin, to se již přece veřejně ví.

Přestože nám lidé nosili nějakou tu potravu, byl na nás velmi žalostný pohled. Viděl jsem na vlastní oči trpět své nebohé kamarády – na smrt nemocnou Berušku, začervenou Terinku, Ferdu s chromou nožičkou, milou a hodnou Chiquitku, nedůvěřivou Leu, Pluta bez ocásku a další spoustu kočiček. Nutno dodat, že Chiquitka odchovala na smrt nemocné Berušce dcerku Leu. Byla to ukázka pravé kočičí obětavosti. Ano, u nás ve světě zvířat lze zažít ledacos. Vy lidé byste se od nás mohli mnohému přiučit.

Co se mne - Merlinka týče, zakusil jsem tvrdý krajíc reality venkovního světa. Onemocněl jsem bronchitidou, stíhala mne kalici-virová a herpes-virová onemocnění, vypadávala mi srst, strádal jsem. A nestrádal jsem jen já, stejně tak strádali mí kočičí kamarádi. Snažil jsem se alespoň trochu normálně žít, ale v sychravém počasí, větru a dešti to normálně nešlo. Hodní lidé nám přinesli do polorozpadlých skleníků boudičky, ale bohužel, bez léků a v zimě to pro nás byl stejně život pod psa a ani boudičky nás neochránily od všech útrap. Moje kamarádka Beruška již strašně sípala, ležela v teplotách, průjmem měla slepený kožíšek a vše již vypadalo, že její plamínek velmi brzy dohoří. Byl jsem nemocný a smutný, životem naprosto otrávený, ale hlavně zklamaný. V častých a pravidelných intervalech jsem kýchal hleny s krví. Teklo mi z očí i čumáčku, bylo mi moc špatně. Kožíšek jsem měl slepený a plný parazitů, strádal jsem. Viděl jsem umírat své blízké, viděl jsem plížit se křovím smrt, byla tady všude okolo nás a vybírala si stále svou krutou daň.

Paní, která nás chodila krmit, uspořádala jakousi kolektivní schůzi. Chodili za námi totiž lidé a mluvili o nás. Paní jim vyprávěla, jak v minulosti někdo všechny naše kamarády otrávil a ti pak umírali v bolestech. Také vyprávěla, že už se o nás nemůže dál starat, neboť se bude zahradnictví rušit a ona bude nucená odstěhovat se pryč. Mluvila o tom, že nám někdo musí pomoci, jinak zemřeme. Také jsem si vyslechl její životní smutný příběh, to když tragicky přišla o vnuka a následovala další smutná osudová vyprávění. Pomyslel jsem si, že lidé mají také svá trápení. Jednou nás takhle paní krmička vlákala do vchodu domu a pak si pro nás přijeli lidé. Já jsem seděl v autě s Beruškou, Leou, Chiquitkou, Terinkou, Ferdou a koťátky Frances a Johnnym.

Přijeli jsme do nového domova a páníčkové nás nastěhovali do kuchyně. V kuchyni bydlíme doposud, jen s tím rozdílem, že kočičky - Ferda, Johnny, Frances a Chiquitka už našly své domovy a Terinka bohužel zemřela. Vyprávění o Terince by vás jistě rozplakalo, a tak jen zmíním, že byla hospitalizována na klinice v Horoměřicích, ale nakonec to nezvládla. Její tělíčko trávily toxiny, které vylučují škrkavky, a tak jednoho dne volal pan veterinář paničce do práce, aby ji požádal o potvrzení, zda může nechat Terinku uspat. Tenkrát pan doktor říkal: „volám vám paní Kacálková se smutnou zprávou, Terinka se již trápí, a tak vás žádám v zájmu kočičky o povolení k euthanasii“. Panička tenkrát kývla, bylo to opravdu strašné pro nás pro všechny. Panička ten den odešla z práce domů dříve a chtěla být sama, aby mohla být tuze smutná a nikdo ji neviděl.

Jak to se mnou bylo, než jsem se dostal do útulku, to jste se již dozvěděli. Momentálně si tady v útulku užívám už nějakou tu dobu pohody, teplíčka, plné mističky a rád bych vám s vážnou tváří sdělil, že se toho nehodlám v žádném případě vzdát. Bohužel, od příchodu do svého nového domova ve Vrbičanech, jsem stále v léčbě. Zpočátku mne trápila silná rýma, prskal jsem hleny s krví, kam se jen dalo. Lidově řečeno jsem se také svlékal z kůže, to když jsem zápasil s potravinovou alergií. Léčil jsem se dlouhou dobu, kde se jen dalo, navštívil jsem lékaře zvučných jmen. Nic zásadního se však se mnou pořádně dělat nedalo.

Rád bych se pochlubil, vystupoval jsem také v televizi v Loskutákovi. Byl jsem tam já, ale také holky - Beruška a Fannynka. S Fanny se pořádně neznám, ta bydlí sice také v našem útulku, ale v jiné skupině. Natáčeli nás ale spolu, bylo to poučné a zábavné zároveň. Dá se říct, že jsme tak trošku televizní hvězdičky.

Po čase nám nastěhovali páníčkové do kuchyně kocourka Tobíka, toho moc nemusím, je to navíc pořádný exot. V kuchyni se již za mé existence vystřídala pořádná řádka kočiček, ale Tobík je prostě Tobík. Bojí se mne a já na něj dělám strašidelné obličeje, někdy na něj i vyjeknu, aby se ztratil z dosahu, žárlím na něj. Ve skutečnosti to ale až tak strašné není. Od vážného pouštění hrůzy tady máme jiné kočičí úřednice, které umí nejen Tobíkovi pořádně zatopit.

Začal jsem si extrémně vážit svých životních podmínek u nás ve Vrbičanech. Jsem kocourek přísavkovitý a odpočívací. Umím se přisát na každou návštěvu, která k nám přijde. Plně využívám toho, že můžu sedět vesměs všem lidem na klíně, ducat je hlavičkou a můžu je také objímat okolo krku, někdy dokážu všechny i pusinkovat. Popadl jsem svoji příležitost pevně za pačesy a nechci už se svého pohodlí nikdy vzdát. Mám radost z lidské přítomnosti. Kupodivu k nám chodí zpravidla návštěvy, které milují zvířátka a já vše naplno prožívám a je mi dobře. Je to úplně jiné, než když jsem bydlel u své první rodiny. Mnohé jsem zde pochopil a cítím, že to tady se mnou myslí vážně a na ulici už nikdy nezůstanu.

V současné době mám v tlamičce ohromný zánět. Zhubl jsem na polovinu své původní váhy. Byla doba, kdy jsem nepapal vůbec, zánět bolel jako čert. Je to se mnou jako na houpačce, jednou jsem dole, podruhé jsem zase někde na půli cesty. Nahoru se už ve skutečnosti ale nikdy nedostanu, zánětu se již bohužel nezbavím.

Stal se ze mne stářím a nemocemi sešlý kocourek, přesto jsem spokojený a vděčný a rád bych dožil v klidu a teple své poslední kocouří tažení zde ve Vrbičanech u svých nejbližších.

V úctě,
váš Merlinek

Autorka:
Kristýna Kacálková