Ztracené duše

Tento článek nechť zůstane slzavou vzpomínkou na všechny zemřelé a opuštěné kočičky, které neměly tu příležitost ani štěstí a nikdy se nedostaly do útulku či přímo do některé z obětavých rodin. Nechť zůstane vzpomínkou na všechny ztracené duše, ke kterým byl osud nemilosrdný. Vzpomínkou na všechny umírající kočičky tam někde venku opuštěné a bez pomoci vinou nezodpovědnosti těch, kteří být rozhodně zodpovědní měli.

Jíťa, Marťa, Dáša, Žiži - holky z Berouna. Manželé Thomovi, manželé Sandrovi a holky z Prahy. Jana a Míša z Buštíku. Radka a Filip z Kladna. Lucka a Danča z Plzně. Anička s přítelem a bezejmenná paní ze Slaného. To všechno jsou obětaví lidé, kteří se starají o blaho venkovních kočiček a osud mnohdy již bohužel ztracených duší jim není lhostejný. Někdo krmí dlouhodobě, někdo jen sezóně, někdo s péčí o venkovní opuštěné kočičky začíná. Rozsah a intenzita této činnosti má různé tváře a záleží na každém, jakým způsobem tuto činnost vyvíjí a kam až je schopen zajít. Každá tato pomoc má určitý význam, každý k ní proto zaujímá svůj postoj. Má však také především víru v cosi nepopsatelně vyššího. Cíl je jednoznačně společný, pomáhat těm nejpotřebnějším.

Mezi útulkovými tetami výše zmíněným obětavým lidem říkáme “krmiči“. Krmiči, bez ohledu na věk, vzdělání či společenské zařazení.

Co vše se venku děje, jak krutý osud potkává venkovní kočičky bez domova, o tom by se měla jisto jistě dozvědět široká veřejnost. Nikomu by neměl být osud nejen opuštěných kočiček lhostejný. Opak je však pravdou a jen hrstka z nás ve skutečnosti dokáže obětovat víc a snaží se proměnit slova v skutky a opravdu pomáhá.

Už jsem se vám někdy svěřila, že my - opatrovníci zvířat máme zvláštní a cenný dar? Že ne? Musím to tedy rychle napravit. Umíme totiž naslouchat hlasu zvířat. Hlasu, který probíhá zcela beze slov. Nevím, zda mi rozumíte, ale můžu vás ujistit, že jsem si nedávno podvědomě vyslechla rozhovor maličkých zubožených koťátek - Terezky a Bártíka z Plzně. Koťátek, která si mezi sebou vyprávěla o svých velmi krutých zážitcích. Samotnému vyprávění ale předcházela událost, kdy Terezka usínala a vracela se do minulých vzpomínek: „rychle koťátka, musíme se schovat, rychle všechna sem. Bože, bráška se utopil v kaluži, to je hrůza. V křoví poblíž je nějaká další mrtvá kočička, nechci se už na to dívat. Co se mnou bude dál? Pomozte mi, prosím! Je mi zle, jsem nemocná, hladová, nemám sílu, cítím bolest v krku, chlad a déšť, mám teplotu, nemůžu se ani pohnout. Kdosi mne zvedá ze studené mokré země, někam mne odváží, nevnímám a upadám do možná věčných snů. Cože, slyším lékaře? Poté následuje dlouhá cesta. Najednou jsem v kleci s černým kočičím klukem, kterého možná znám, ano – tu vůni skutečně odněkud znám, je mi vzdáleně, ale přesto blízce povědomá…"

Jiná kočička - tentokrát z Berouna zase přemítá nad tím, kolik už viděla v křoví mrtvých kamarádů. Přemýšlí a nakonec dochází k závěru, že do temných míst v křoví si zřejmě kočičky chodí zemřít. Zemřít, třebaže vysílením či nemocí, kdo ví? Těch pár “šťastnějších“ jedinců možná umírá věkem. Zpravidla to ale až tak staré kočičky nejsou a sešle pouze vypadají především proto, že prodělaly utrpení všude číhajících venkovních nástrah. Tuhle je kostřička v křoví a tamhle je rozjeté tělíčko na cestě, vidíte to také? Ti všímavější ano, ostatní to ale bohužel nezajímá. „No co, kočka, těch je všude plno“, říkají si ti bezcitní.

Kdyby kočky uměly mluvit, řekly by asi toto: „my kočičky vnímáme bolest, smrt, utrpení, hlad, radost, starost i mateřství a další pudy úplně stejně jako vy lidé. Nedokážeme se však samy o sebe bez vaší pomoci postarat. Většina vás lidí si hledí svého a stará se jen o své blaho. Jen hrstku lidí zajímá osud někoho dalšího. Někoho, kdo je zcela odkázán na pomoc druhých. My kočičky samy od sebe nemůžeme navštívit lékaře, když onemocníme. Mnohdy jsme na pokraji sil, zcela vysílené krutými životními podmínkami. K ošetření nás musí odvézt člověk. Neumíme mluvit, neumíme řídit auto, neumíme ani jezdit tramvají, neumíme chodit do práce a neumíme postavit dům. Potřebujeme proto někoho, kdo nám otevře náruč a provede nás bezpečným životem. Chápeš to člověče?“

Zrození a smrt. Radost a smutek. Dobro a zlo. Někdo již v posledním tažení, někdo ještě s trochou sil bojující o přežití. Tak nějak to skutečně venku vypadá.

Nekastrované kočičky několikrát ročně rodí svá koťátka. Silnější přežijí, slabší postupně umírají, ti nejslabší umírají hned. Někdy vymře celý vrh, jindy pár koťat přežije a koloběh se stále dokola opakuje. Lidé nekastrují, raději koťata topí, anebo je opustí, tím poté vznikají nové a nové kolonie koček. Obávám se, že kočičí utrpení je vinou nás lidí, jen si to musíme přiznat, ale především musíme udělat všechno proto, abychom alespoň maličko změnili svět k lepšímu. Neměli bychom být lhostejní a neměli bychom dělat, že nevidíme, co se okolo nás děje. Vždyť, kdo jiný než člověk má tu moc posunout celou situaci někam dál. Posunout někam dál třeba tím, že nechá opuštěnou kočičku, která se k němu přistěhovala, vykastrovat.

Někteří krmiči již viděli plížit se šerem přízrak smrti, cítili zatuchlý dech temných nocí a zakusili pravou pachuť utrpení bezmocných. Tu pravou pachuť, víš? Plížili se houštím a viděli utrpení bezbranných. Nalézali promočená, špinavá a nemocná neviňátka. Viděli trpět nemocí zbědované a úrazy poničené kočičky, vyhublé a na pokraji svých sil. A všichni tito krmiči tuto činnost neberou jako zátěž, ale ví, že dělají dobro. Je pro ně dobrodružstvím k nezaplacení třebaže v noci vstát a s baterkou se vypravit do temnot noci či na číhanou k odchytové kleci. Oni přece ví moc dobře, že musí to své zvířátko, o které v nebezpečných podmínkách pečují, zachránit. Je to jejich jakási duševní i morální povinnost. Tito lidé se k nám do útulku vypravují mnohdy v noci, za deště či pod hvězdnou oblohou anebo za světla, to je nakonec úplně jedno kdy. Vypravují se k nám do útulku právě s tím svým zachráněným ubožátkem, jen aby mu poskytli azyl a spasili svět. My všichni moc dobře víme, že celý svět nikdy nespasíme, ale také víme, že pro tuto chvíli jsme přeci jen svět částečně spasili. Vím zcela jistě, že “oni“ to tak skutečně cítí. Dopodrobna a s vypětím nám vyprávějí, co právě prožili.

Naši krmiči se mnohdy potkali a spřátelili právě u krmení toulavých kočiček. Mnohdy zjistili, že nejsou sami, kdo krmí ty své konkrétní a opuštěné kočičky ve své lokalitě. Zjišťují, že jim někdo stejně obětavý v tomto poslání pomáhá, tak jak tomu bylo například u nebohé kočičky Popelky, která se stala nejmenší a nejmladší maminkou v historii srdíčkového útulku. Navazují mezi sebou kontakty, navštěvují společně útulky a pomáhají všestranně dál. Je pro ně nesmírně těžké zachráněné kočičky předat nakonec do útulku, vnitřně bojují a úzkostlivě se strachují. Mnohdy se s pláčem a těžkým srdcem se svými milovanými a denně krmenými kočičkami loučí. Oni je přece krmili, oni byli ti, kdo pravidelně docházeli za opuštěnými kočičkami a čekali na jejich přízeň. Oni měli radost z toho, jak toulavé kočičky papají a byli to právě oni, kteří viděli vyrůstat koťata těch svých opuštěných kočiček. Stejní obětaví lidé ale viděli také umírat bezbranné. Proto v nich vítězí základní myšlenka pomoci. Krmiči totiž ví, že venku jejich miláčky nečeká nic dobrého. Ale stejně tak jako my útulkáři, si krmiči plně uvědomují, že všem pomoci nedokážeme. Bohužel, v mnohých lokalitách existují ztracené duše, které se zachránit nikdy nepodaří.

A lidé nepřející? Ti místo aby pomohli, tak haní vše dobré, vysmívají se, uráží, šlapou po odvedené práci, dělají schválně potíže a nepřejí dobru. Vše ztěžují, kočičky tráví a situaci sice řeší, ale brutálním a středověkým způsobem, řeší ji po svém a nedbají zákona.

Ctím jakousi morální povinnost napsat o krmičích, o jejich velmi záslužné činnosti, která systematicky zapadá do chodu útulku. Mnozí z krmičů se stali našimi přáteli, pravidelně nás navštěvují a pomáhají nám… „Kristý, prosím, toto jsem přinesla Noemi, dáš nám talířek, můžeme jí to dát?, ptá se Jíťa na jedné z pravidelných návštěv. „To je přece jasný, že můžete“, odpovídám a někde u srdce cítím hřejivý pocit týmové spolupráce. A věřte mi, nejde tady pouze o kočičku Noemi. Stejná Jíťa se totiž kdesi v Berouně prodírala společně s kolegyňkou Marťou po čtyřech v promočeném terénu, někoho totiž za tmy slyšely plakat. Holky při této pátrací akci nalezly tři opuštěná nebožátka - Čendu, Domču a Beky, tedy ve skutečnosti jich bylo více. Čenda po pár dnech v útulku umírá, Beky téměř přichází o oko a stává se zářící hvězdičkou či talismánkem štěstí v srdíčkovém útulku a Domča už v současné chvíli vyplnila srdíčko své zodpovědné paničky v Praze.

Že jste se v tomto článku poznali právě vy? Pak také článek splnil jeden ze svých účelů. Pokud ne, je docela možné, že vás chytí za srdce některá z opuštěných kočiček zdržujících se venku někde poblíž vašeho obydlí či zaměstnání. Kočička, kterou třeba budete denně potkávat a nebude vám lhostejná. Pokud tomu tak skutečně bude, věřím, že život napíše další dojemné příběhy a naučí další z nás zodpovědnosti.

Za všechny ztracené duše,

Kristýna Kacálková