Ztracená kočka

Naši kočičku Ajlu milovala celá rodina. Byla jediným zvířecím mazlíčkem a nejrozmazlenějším členem rodiny. Žijeme v dvougeneračním domku, v přízemí já s manželem a občas náš syn Martin, co má toulavé boty (kdoví, jestli v minulém životě nebyl toulavým kocourem) a v patře dcera Vlasta s dětmi – Honzíkem a Terezkou. Vlasta je na mateřské, já dělám jen brigády a tak byl vždycky někdo doma, kdo se Ajlince věnoval, za kým si přišla pro pomazlení, kdo jí pustil vodu z kohoutku, protože ta z misky jí nechutnala, kdo vzal provázek se střapečkem a hrál si s ní a honil se s ní po schodech a vždycky se našel někdo, kdo jí otevřel dveře na zahradu. Tam měla své oblíbené místo, z našeho pohledu to nejošklivější místo z celé zahrady – starou kůlnu. Máme tam nářadí a nejrůznější haraburdí. Když jsem přišla na zahradu něco dělat, Ajla se nasoukala do škvíry mezi dvířky a střechou a pozorovala mé pachtění. Pak si zívla, to ona ví o příjemnějším způsobu jak strávit odpoledne. Držela se u domu a my jsme byli rádi, že se netoulá jako sousedův kocour. Ten se třeba dva týdny neukázal, pak přišel celý potlučený, doškubaný, nechal se hýčkat a až se vzpamatoval a vykrmil, zase zmizel. Nikdy bych si nepomyslela, že zrovna naše kočička se ztratí. A přece se to stalo.

„Nevidělas Ajlu?“ Zeptala jsem se nejdřív dcery, když Ajla nepřišla na zavolání a nebyla na žádném ze svých oblíbených míst. Vlastička se tvářila ustaraně. „Před chvílí jsem se vrátila s dětmi z vycházky a Ajla nás nevítala, to jí vůbec není podobné. To bylo opravdu divné. Všichni jsme Ajlu volali, hledali a v hloubi duše doufali, že přijde aspoň k večeři. Nepřišla.

Vstávání bez Ajly bylo smutné. Snídaně bez Ajliného mňoukání a dovádění nikomu nechutnala. Pokračovali jsme v pátrání. Zavolali jsme i do okolních útulků. Nikde nic. Nikdo si naší kočičky nevšiml. Jakoby se po ní slehla zem. „Pořiďte si novou kočku a do týdne máte tu ztracenou doma,“ poradila mi ochotně jedna ze sousedek. „Vážně. Nám se to tak stalo. Ztratila se nám kočka a hrozně dlouho nebyla k nalezení. Děcka pak přinesla nové koťátko a představte si, že za dva dny se nám ta naše ztracená kočka vrátila. A aby toho nebylo málo, letos si nás vybrala další kočka, zřídila si u nás trvalé bydliště a má koťata. Tak teď máme koček pět,“ zasmála se ta paní. „Nechcete koťátko?“ Kdyby nám to opravdu vrátilo Ajlu, hned bych si kotě vzala, ale nevěřím, že by taková náhoda zafungovala i u nás.

Vylepili jsme letáčky s fotkou naší kočičky, s telefonem, adresou a slibem finanční odměny tomu, kdo ji najde. To samé, jako inzerát, jsme poslali do všech časopisů o zvířatech i do místních novin. Nikdo se neozval. Doufali jsme, čekali.

Asi za půl roku mi přišel dopis od neznámé pisatelky:

Vážená paní Zachová,
Píšu Vám, přestože se vůbec neznáme, ale nejspíš jste to Vy, kdo si před půl rokem dal inzerát o ztracené kočičce Ajle. A myslím si, že Vaše Ajla je moje Minka, ačkoliv je to těžko uvěřitelné, protože vesnička Borovička, kde s Minkou žijeme, je téměř sto kilometrů vzdálená od Vašeho města. Nemám tušení, jak se sem kočička mohla dostat. Asi se ptáte, proč Vám píšu až teď, tak to vezmu popořádku. Mám dospělou dceru, vnučku a dokonce pravnoučka, kteří mě párkrát do roka přijedou navštívit a mimo jiné dovezou haldu časopisů. Mně nevadí, že jsou staré, příběhy a zajímavosti nestárnou. No a v jednom z těch časopisů jsem našla Váš inzerát s fotkou kočičky, která jakoby z oka vypadla mojí Mince. Svědomí mi nedalo spát a musím Vám napsat. Přibližně v té době, kdy jste ji hledali, jsem ji našla já. Ležela v trávě nedaleko mého domku. Byla vysílená, hubená a odřená. Nechala se vzít do náruče a odnést domů. Z proutěného koše a starého polštáře jsem jí udělala provizorní pelíšek, dala jsem jí vodu a rýži s masem. Vzala si jen trošku. Potom usnula. Ráno byla čilejší, ale pro jistotu jsem s ní jela na veterinu. Pan doktor naštěstí nezjistil žádná vnitřní zranění.

Minka se poměrně brzy zotavila, prokoukl jí kožíšek, jak srst získala lesk, byla velmi přítulná a chodila za mnou jako pejsek. Často jsem si lámala hlavu, co ji asi potkalo a jak se tady octla, ale to mi pochopitelně říct nemůže. Přiznám se, že mě vůbec nenapadlo pátrat, jestli se třeba někomu neztratila. Spíš jsem si říkala, jestli se jí někdo nechtěl zbavit. Minka je moje sluníčko, je to moje jediná společnice a kamarádka. Dcera s vnučkou a pravnoučkem bydlí daleko, vidím je jen párkrát do roka a jinak už nikoho nemám. Velmi bych si přála aby se mnou Ajla mohla být i nadále, ale záleží na tom, co řeknete Vy, jako její původní panička. Posílám Vám pár jejích fotek a jestli je to opravdu ona, napište mi, zavolejte nebo kdykoliv přijeďte na návštěvu. Budu se těšit.

S pozdravem
Marie Planá a Minka-Ajla

Četla jsem dopis několikrát za sebou, dívala se na fotky a neubránila se slzám. Tak naše Ajla se našla, je to ona, o tom není pochyb. A daří se jí dobře. Spadl mi kámen ze srdce. Škoda, že nám nemůže povyprávět své příhody a vysvětlit, co ji vlastně zlákalo na výlet. Za těch pět let, co s námi žila se ani jednou nezatoulala a pak se rovnou ztratila. A ještě ke všemu tak daleko. Moc bych ji chtěla zpátky, ale co ta poctivá nálezkyně? Kočičku zachránila, má ji upřímně ráda a ještě mi napsala. Vážím si dobrých lidí, je jich málo.

Přečetla jsem dopis celé rodině. Všichni napjatě poslouchali, prohlíželi si fotky. „Ajla!“ Zajásala vnoučata. „Pojedem si pro ni?“ „Určitě pojedeme paní Planou navštívit, ale kočičku jí brát nebudeme.“ „Proč ne? Je přece naše!“ Protestovala vnoučata. „Ano, je sice naše, ale bez paní Plané by nejspíš umřela. Ona ji zachránila, takže je i její. A kdyby nám nenapsala, tak bychom ani nevěděli, co se s Ajlou stalo.“

A tak jsme se jednoho dne vypravili na dlouhý výlet. Paní Planá – „Říkejte mi Marie,“ nás přivítala s úsměvem a s Ajlou v náručí. Ajla vypadala krásně, srst se jí leskla, oči zářily. Děti se k ní hned hrnuly, vypadalo to, že je poznává. Ale kdo ví? Paní Marie byla moc milá a Ajla přítulná. „Budu vám psát a posílat fotky“, slíbila nám paní Marie při loučení. To odpoledne vzniklo krásné přátelství. Jsme paní Marii opravdu vděční, že se naší kočičky v nouzi ujala.

Uběhly další dva roky. „Dobré odpoledne, Anno,“ zavolala mi nečekaně Marie. „Mám obrovskou prosbu, mohla byste si k sobě vzít Ajlu? Čeká mě dlouhodobá léčba a pak možná stěhování do domova důchodců s pečovatelskou službou. Věk už mě přece jen dostihl.“ Povzdechla si.

A tak se k nám Ajla vrátila. Má už skoro osm let a doufáme, že s námi ještě aspoň dalších osm pobude. Přibyla k nám ještě kočička Violka. Terezčina spolužačka vzala koťata do školy, no a naše Terezka se do jedné kočičky dočista zamilovala. Dívám se jak se Ajla s Violkou kočkují a říkám si, jak jsou cesty osudu nevyzpytatelné.

Autorka: Lenka Novotná
Foto: Jindřich Pachta
www.volny.cz/nakladatellynx