Původ kočky

Nejméně před 12 milióny lety se na Zemi objevily první pravé kočky v celé řadě forem. V celé Evropě a v některých oblastech Blízkého východu žila kočka Martelliho, která vyhynula někdy před 10 milióny let. Předpokládá se, že byla přímým předkem moderních malých koček, z nichž se později vyvinula kočka domácí. V období před 600 až 900 tisíci let z ní vznikla také kočka divoká, která se postupně rozšířila po celé Evropě, Asii i Africe ve třech hlavních typech: evropská kočka divoká, africká kočka plavá a asijská kočka stepní. Předkem kočky domácí je africká kočka plavá a asijská kočka stepní.

Svůj původ má kočka domácí na Středním východě. Kosti kočky plavé se nalezly v jeskyních dávných lidí. Jestli tenkrát člověk lovil kočku jako potravu, nebo ji tenkrát choval a ochočoval, aby mu pomáhala v boji proti škůdcům? Zdá se ale, že člověk-lovec dovedl ocenit lovecké schopnosti koček a postupem času ji začal obdivovat a uctívat. Již staří Egypťané svěřovali kočce ochranu svých zásob zrní a zároveň ji uctívali jako božstvo. A právě Egypt je místem původu domácích koček bez rodokmenu, takových, jaké známe dnes. Staří Egypťané si koček vážili a mrtvé kočky pohřbívali. Mnohé mumifikované kočky pomohli vědcům určit, že první domácí kočky byly plavé (Felis silvestris libyca).

Z Egypta přivezli obchodníci kočky do Itálie a odtud se postupně rozšířily po celé Evropě. S prvními kolonisty se kočka domácí dostala do Nového Světa. Dlouhosrsté kočky pocházejí pravděpodobně z mnohem východnějších krajů.

Kočka si s domestikací dávala mnohem déle na čas, než kterékoliv jiné domácí zvíře. A i když byla kočka domestikovaná nejméně před 5000 lety, s chovem na základě výběru (plemenitby) a s prvními kočkami s rodokmenem jsme se setkali až v polovině 19. století.

Stejně jako u všech ostatních domácích zvířat se i u koček vyskytly v průběhu domestikace mnohé mutace, díky nimž došlo ke změně barvy, srsti a částečně tvaru těla.

Systematický chov koček existuje na celém světě přibližně stopadesát let a důležitou úlohu v tomto období sehrálo několik faktorů:
člověk přestal dávat přednost užitečnosti koček a začal klást důraz na jejich vzhled a krásu
k určení plemene se nabízely znaky, které jedno určité plemeno odlišovalo od ostatních, a to např. srstí, zbarvením, ale také výrazným tvarem hlavy nebo stavbou těla znovu se objevily výsledky pokusů opata J. G. Mendla (1824-1886), který se zabýval genetikou, naukou o dědičnosti chovatelé mohli cíleně postupovat a využívat tak znalosti o dědičnosti zbarvení atd. Zároveň existovalo mnoho plemen, která vyhynula z nedostatku zájmu nebo z jiných důvodů. Ale ani dnes ještě přesně nevíme kolik dalších plemen vyhynulo, aniž by o nich chovatelé koček vůbec věděli.

U nás dnes FIFe (Fédération Internationale Féline) rozděluje plemena koček podle tělesné stavby a podle délky srsti do čtyř výstavních kategorií: kočky dlouhosrsté (perské a exotické), kočky polodlouhosrsté, kočky krátkosrsté a kočky siamské a orientální. Na výstavách jsou také posuzovány kočky, které nenáleží k žádnému plemeni a jsou posuzovány ve třídě koček domácích.

Chovem koček se dnes zabývají statisíce lidí na celém světě. Postupně se z nich stává stále více společenské zvíře chované pro krásu a ušlechtilost a nejen k hubení hlodavců, jak tomu bylo dříve.

Zdroj:Planeta zvířat