Olívie, i tobě se splní sen

Milá Olívie,

tak Ti vlastně ani nevím jak začít - můj anděl strážný se tvářil a tváří taky pořád důležitě, když nás všechny svolává k jídlu, no zrovna mě se to k jídlu onehdá moc nepozdávalo, ale tak jsem ze slušnosti něco málo zobnul (aby byla radost, že mi chutná)....................a najednou se mi začaly vracet vzpomínky, kde jsem se tady a jak ocitnul, podle mě teda v ráji kočičím a jak to se vlastně se mnou bylo.

Kdysi dávno jsem měl svůj domov na vesnici a pak nastal ten černý den, kdy jsem se ocitl venku, no ne že bych nikdy předtím nebyl venku, byl jsem venku a rád, ale teď jsem najednou byl bez domova, bez tepla a ještě o hladu. Chodil jsem si po vesnici a všude jsem zkoušel své štěstí i sudy jsem koulel, a nic, zase jen hlad, hlad a někdo i nadávku přidal o rezatých příšerách.

Ale hlavně ta zima a pak jsem šel - noha nohu mine, na hlavě šrám, prázdné bříško - tou známou kočičí stezkou a tam stál snad anděl, snad se mi jen zdál a díval se na mě, díval, nic neříkal, já jsem se díval taky a najednou byl anděl pryč, jen ta vlezlá zima zůstala. "Ach jo no tak jdu zkusit štěstí zase jinam" i já jsem nevěřil svým očím, anděl se vrátil,má v ruce něco, nevím co a hlavně na mě volá: "pojď sem kočičáku, no tak pojď" a najednou přede mnou leží granulky, sen všech snů, na tu chuť asi nikdy nezapomenu, a druhý den jsem zkusil svoje štěstí znovu a opět jsem dostal granulky a nádavkem ještě rybí kapsičku, mňam .

Pak už jsem štěstí nezkoušel a začal chodit pravidelně a mistička byla pravidelně plná, no představ si Olivíe, že i když byly dveře zavřené, moje mistička čekala, a pak už jsem čekal i já, kdy se ta podivná osůbka-anděl zjeví, pak už jsem se odvážil pospávat i v křesle před domem, za odměnu jsem občas předvedl 2 - 3 sudy, abych nevypadal jako nevděčník.

Začal jsem sílit a stával se ze mě opět statný rezatý kocour. No jo ale kdo mohl tušit, že v tom domečku bydlí ještě dva další kocouři a jedna malá krásná černá kočička, ta se mně líbila a tak jsem jí to i dával najevo, snažil jsem se co jsem mohl, ale ona nic, ta měla oči jen pro své dva spolubydlící. No nic, ale celý kočičí svět se pomalu opět stával mým velkým kamarádem, jen to moje značkování to se tady nelíbilo, a tak najednou jsem se ocitnul na velmi podivném místě, plném podivných pachů, zíral na mě jakýsi podivný člověk v bílém plášti a já velký kocour začal klimbat až jsem usnul ani nevím jak a najednou jsem se ocitl opět v domečku, kde jsem už pravidelně čekával na svoje granulky.

V životě se se mnou ten můj kočičí svět netočil, a teď to bylo nahoru dolů, dokola a já si jen ležel v pelíšku (byl a je jen můj), tak jsem tomu dal volný průchod a ale hned druhý den mi už bylo fajn, krmeníčko bylo stále, zima někam zmizela a můj rezatý kožíšek se začal na letním sluníčku zase lesknout a já (teď už vím, že jsem Garfield, zvaný Gárfí) se vyvaloval a vyhříval...

Ty dva kocouří kluci (no podle mě jsou to puberťáci, blbnou i za kuličkou se honí, myšky prohání) si už zvykli, že jsem tu i já Gárfí. Jsem totiž bystrý kocour a tak jsem rychle okoukal , jak to tu chodí: motám se okolo nohou, ukázněně čekám na svojí mističku a po vzoru těch dvou kocourků a kočičky Cecilky, dělám trochu netykavku, když se mi netrefí do chutě, ale pak to lítá: "Jo tak vy nechcete tuňáka/kuře/krůtu, tak to máte smůlu" a navrch se ozve:"Co by za takové papání daly nějaké jiné hladové kočičky", no tak ze slušnosti něco málo zobnem............za chvíli zase, no přiznat se musím: už i já honím kuličky, myšičky , ale raději potají, aby mě nikdo neviděl, pořád nevím, zda se to pro tak velkého kocoura vůbec hodí.

Víš Olívie, my si tu žijem "jen" 4 dohromady, ale i tady se musí poslouchat nebo alespoň se musíš tvářit, že posloucháš všechny povely, pokyny, rady i nařízení. No představ si třeba: "buďte tu hodní, jdu vám vydělávat na mlíčko a granulky", nevím kam se chodí vydělávat, ale asi je to dobře, protože my pak máme už jen absolutní ticho a to se to spí, ale i tak je mi to divné, když granulky i naše mlíčko jsou pořád na stejném místě............tak proč odcházet vydělávat, to moje rezatá hlava nebere a víš vlastně Olívie proč Ti to všechno vyprávím, i když je vás ve Vrbičanech hodně, máš teplo, plnou mističku a nějaká tlapka na pohlazení se najde, já už vím, že jsem měl štěstí a teď už mám vše o čem jsem snil - svou plnou mističku, teplo i ruce na drbání, pohlazení, a věř mi, že i ty se jednou dočkáš a budeš mít svého anděla, který tu bude jen pro Tebe...

Tak to jsem já, Garfí, a zase někdy napiš

Autorka: Mirka Dobešová