Artuš rodu neurozeného

Jmenuji se Artuš a stal se ze mne překrásný kocour, ale vždy tomu tak nebylo. Mám krásnou černou dlouhou a pěstěnou srst šlechtice, jakoby měla být jakousi oponou a zakrýt všechny nedostatky, které mi život nadělil. Jakoby měla posunout myšlenky někam daleko dopředu, ale ve mně samotném, bohužel, stále zůstává kus minulosti.

Rád bych se ponořil do vzpomínek a vypověděl vám svůj smutný příběh, na který velmi nerad vzpomínám. Vzpomínky mne dusí natolik, že musí být navždy zpečetěny, a proto jsem se rozhodl již dále nemlčet a vyjít s pravdou ven.

Pocházím z krajiny ničeho. Z míst, kde chodí utrpení ruku v ruce s hladem, úzkostí a bolestí. Já a moji nejbližší jsme zažívali každodenní peklo, ztráty a boj o přežití. Až do morku kostí cítím znovu a znovu ten šílený pocit bezmoci. Vrací se mi vzpomínky, kdy je mi těžko a teskno, vidím soužení, cítím hrůzu a velký zmatek v hlavě.

Všude okolo nás plynou duše nespravedlivě zemřelých, vzpomínky nás vnímavějších, hlad a bída. Zažil jsem bolest, cítil jsem přicházet smrt, viděl jsem utrpení. Bylo toho tolik, že mi srdce ještě dnes při vzpomínkách pláče.

Pocházím z periférie Rychnova nad Kněžnou, kde nás chodily krmit hodné tety. Místní lidé tetám nadávali, házeli po nás klacky i kamení, vysypávali nám mističky, vyháněli nás. Prý nemáme právo žít, prý jsme škodná. Prý, prý a stokrát prý - máme táhnout pryč. Nepřáli nám ani to málo a sami měli doma plné misky. My kočky toulavky jsme strádaly, trpěly a bojovaly každý den o své nešťastné životy. Pravidelně jsme se chodily dívat za okno na tlustého kocoura s dlouhým rodokmenem. Jak moc jsme tlustému kocourkovi záviděly, jak moc jsme si přály mít alespoň něco z toho, co měl právě on. Páni, ten se ale měl, měl radost ze života, byl šťastný. A co my? To už si můžete sami domyslet.

Ve vzpomínkách se mi stále vrací strašná rána, náraz, pád a následně ukrutná bolest. „Co to jen mohlo být za plechovou bestii?“ Visím zaklíněný mezi plotem a nějakým panelem, ztrácím a nabývám vědomí, trvá to celou věčnost a pořád dokola. Je mi strašně zle, cítím všude okolo stíny a pachuť smrti, už už si pro mne jde, sahá na mne svými kostnatými pařáty a zve mne k sobě dál… „Pojď se mnou, pojď a budeš mít konečně pokoj od krutostí,“ slyšel jsem smrt rozmlouvat. „Ne, nikam nepůjdu, ještě nepřišel můj čas,“ odpověděl jsem… Vůbec nevím, jak jsem se tady ocitl, ale nemůžu se vůbec pohnout, mám bolesti a je mi šílená zima. Usilovně se snažím dostat z pasti, mám tlapičku celou pokroucenou, zraněnou a některá místa už vůbec necítím, zato jiná cítím o to intenzivněji a z mnoha ran mi crčí krev. Tlapičku mám ostřím plotu skrz naskrz propíchnutou, … až přichází moment, kdy se dostávám ze sevření a jen tak tak unikám smrti, která se zdála být blíž než kdy jindy. Jen, po chvíli si říkám, zda nebylo lepší raději smrt přijmout. Vytrvale prší, bolest neustupuje a já se sotva plazím. Jsem naživu a svobodný, ale co bude dál?

Jen velmi těžko se celý nemocný a poraněný začleňuji zpět do svého už tak bídného a šedého života.

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Kocicky_-_Rychnov_nad_Kneznou

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Novacci_-_Rychnov_nad_Kneznou_-_5.2...

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Artus_a_Pluto/

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Artus_-_prevaz_17.2.2011

Tety, které nás chodily krmit, se trápily. Trápily se tím, co denně viděly. Zažily nadávky lidí, viděly nás trpět a snažily se s tím něco udělat. Nakonec se dovolaly mimo jiné do útulku ve Vrbičanech. Podařilo se jim odchytit několik kočiček. Některé kočičky měly být umístěny do Vrbičan, jiné do jiného útulku, který měl zrovna místo.

Byl začátek února a já společně s mladším bráchou Plutem jsme dostlali šanci na lepší život. Byl jsem nemocný, chodil jsem a chodím dodnes po loketním kloubku, necítím totiž celou přední část tlapičky, jakoby byla mrtvá.

A tak nakonec přišel den D a my jsme s bráchou skutečně putovali do Vrbičan. Nejdřív nás ubytovali na terase, byla zima. Prý tenkrát neměli volnou karanténu uvnitř, tak nás “vyšoupli“ na mráz, ale bylo nám oproti původním životním podmínkám fajn. Nu což, měli jsme teplou budku, šlo to. Co mne ale vážně nebavilo? To když mi co dva dny opatrovníci převazovali tlapičku, jak nařídil pán v bílém plášti. Mé dvorní služebnictvo bylo na sebe již také někdy nevrlé a častým převazováním otrávené: „Kristý, drž tu tlapičku pořádně!“ „Držím ji pořádně, to ty špatně omotáváš obvaz, Michale!“ „Vrrr,“ pravil strejda Michal. „Vrrr,“ nezůstávala pozadu teta Kristýna. Kam se na ně hrabou domácí psí holky. Ti dva se občas škorpili a škorpili. Do ošetřování se s nasazením zapojovala také Markéta. Markéta je jedna naše blonďatá a moc hodná kámoška, co za námi často jezdí. Za asistence Markéty bylo obvazování tlapičky citelně příjemnější. Nervy v mé poraněné tlapičce byly porušeny a prognóza nebyla vůbec nejlepší. Mělo by trvat několik dlouhých měsíců, než bych měl začít zase něco v tlapičce cítit. Otázkou ale zůstává, zda vůbec někdy něco cítit začnu. Nakonec se podařilo otevřenou ránu vyléčit a strup nadobro zmizel. Jen ta nebohá necitlivá tlapka, ta mne trápí dodnes.

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_-_Artus_a_jeho_pacicka
http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_-_prevaz_Artusovy_tlapicky

Páni doktoři dali hlavy dohromady a zkoumali a zkoumali. Zpočátku jsem nosil dlažku, aby mi tlapička lépe sloužila, také se často hovořilo o nějakých želízkách, které mi měli do tlapky operativně vpravit. Vyšetřovalo se, rentgenovalo se, přemýšlelo se. Nakonec se rentgenovalo i v narkóze, aby bylo možné snímky udělat ze všech možných stran, ale hlavně v klidu. A rázem bylo jasno. Bohužel, nožičku mám tak moc zdeformovanou, že jakákoliv operace ve věku ročního kocourka by byla riskantní, ale hlavně by mohla mít za následek pravý opak a můj stav by mohl být ještě horší. Ptáte se proč? Páni lékaři tvrdili, že ještě stále rostu a vyvíjím se. Zlomeniny mám na více místech - v rameni, v lokti i v zápěstí. Bohužel, nejen zlomeniny mám v těchto místech, ale dokonce mám všechna uvedená místa zkroucená, zhmožděná a zdeformovaná. Lidé v bílých pláštích říkali, že by museli kostičku po kostičce odsekávat a výsledek by zřejmě nebyl vůbec dobrý. Operace by připadala v úvahu až po dlouhých měsících a nakonec se ještě neví, zda by možnost operace byla vůbec reálná. Vše by mělo dozrát až časem.

V tuto chvíli máme doporučené rehabilitace, ty jsou velmi příjemné. Rehabilitace spočívají v tom, že mi páníčkové prohmatávají tlapičku a předávají mi do kožíšku proudy energie, které rád přijímám. Nejprve jsem celý vykulený koukal, co se to jakože děje, ale teď už vím, o co jde. Prstík po prstíku je mi potřeba protáhnout a prohmátnout a stejná procedura je věnována celé délce tlapičky. Je to velmi velmi příjemné a mělo by se časem ukázat, jak moc jsme pokročili v domácí léčbě. Rehabilitace má totiž svůj obrovský význam.

Mladší bráška Pluto již našel svůj domov a daří se mu skvěle.

Po čase přijela z Rychnova nad Kněžnou do útulku ve Vrbičanech také moje maminka, ale ta již po cestě do útulku umírala, nedostalo se jí potřebného ošetření v místě nálezu. Paní veterinářka pravila, že prý to bude dobré, že nemá na moji maminku čas a prý převoz zvládne. Prý, prý a zase prý, tohle už jsem někde slyšel. Maminka byla při krmení často vídána s mokrým zadečkem , ale nedalo se ji odchytit, tety si nevěděly rady a nejprve si také myslely, že je maminka kocourek. Jednoho dne našly tety moji maminku umírající a orosenou, ale už bylo pozdě, maminka umírala na zánět dělohy a s maminkou umírala i naděje na další přežití. Ještě ten den po převozu do útulku ve Vrbičanech a následném převozu do Slaného na veterinu maminka zemřela.

Rád bych vám svěřil své pocity a přání. Jsem mladý kocourek. Mám rád své kočičí kamarády a nejsem vůbec konfliktní zvířátko. Patřím mezi kočičky mého věku klidnější. Rád bych našel štěstí v podobě své rodiny, která by si mne vzala k sobě domů a měla by mne ráda takového jaký jsem – kulhajícího, ale přesto nádherného.

Jsem kocourek milý a přátelský. Nekoušu, neškrábu, neperu se s páníčky. Ještě si úplně sám pro pohlazení nechodím, ale to by se během krátkého času změnilo, pokud by mne někdo mazlil a věnoval mi potřebný čas. Malinko se ještě bojím, protože se pořád na mne sahalo a léčilo se. Bojím se také většího počtu lidí, to když tady byla na exkurzi třeba škola. Návštěvy dvakrát nemusím, ale nejsem plašan, to rozhodně ne, od toho tady máme jiné kočičí kamarády. Jsem velmi čistotný a v novém domově v bytových podmínkách bych chtěl mít kočičího nebo psího kamaráda, aby mi nebylo samotnému smutno.

Snad už jsem vám pověděl vše, co byste o mně rádi věděli a teď už musím jít odpočívat. Mějte se krásně, čekám na své štěstí v útulku ve Vrbičanech.

Váš Artuš

Autorka: Kristýna Kacálková