Tajemná a krásná Kleopatra

Zasedni člověče k velkému počtení o malé černé neobyčejné kočičce. Příběh byl rozepsán za mlhavého listopadového odpoledne a dokončen za ranního podzimního kuropění a psího štěkání. Samotný příběh drobné černé kočičky však začal osud psát již dávno předtím.

Jmenuji se Kleopatra. Jsem majitelkou velmi komplikované povahy. Bojím se, lekám se, děsím se a potřebuji spoustu času, abych byla pochopena. Někdy pláču, křičím a štěkám, jindy se mazlím a tulím. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem se přizpůsobila současnému bytí. Musí se jít na mne velmi šetrně a opatrně, jinak by se mohla moje duše rozpadnout na tisíc malých kousíčků a to už je co říct. Duše se totiž ve skutečnosti rozpadnout nemůže, a proto doufám chápete, jak moc křehká bytost na tomto světě asi jsem. Nic z toho, co se zde dozvíte, není lež. Vše je pravda pravdoucí, jakože se Kleopatra jmenuji.

Narodila jsem se v mosteckém bytě u svého páníčka a měla jsem tam spoustu kočičích kamarádů a kamarádek – koťátka, kočičky i kocourky. V bytě bylo tuze málo záchodků, a tak jsme chodila na malou i na velkou, kde mne jen napadlo. Všichni kočičí kamarádi z mého bytu se chovali úplně stejně. Na čistotu se u nás tolik nedbalo, málo se pralo i uklízelo. Náš páníček nebyl zlý, ale byl tak trochu dá se říct nepořádný a navíc nás bylo v jednom malém bytě až až. To by ale nebylo tak strašné. Horší byl fakt, že nás stále přibývalo a všechny kočičí maminky stále rodily svá koťátka. Celý náš rod vzešel z několika málo jedinců stejné krve a stále se v tom pokračovalo, a proto se rodili samí postižení kočičí kamarádi. Odborně se tomu říká “vzájemná plemenitba“ a neodborně “učiněné šílenství“. No a tak se taky stalo, že většinu z nás trápily vývojové vady různého charakteru.

Psal se počátek února roku 2010 a opatrovníci z útulku ve Vrbičanech dostali zprávu o nás bytových a stále se množících kočkách od útulkových tetiček z Mostu. Mostecké tety nemohly pomoci všem kočičkám, nebylo tolik volných míst, ale společnými silami byla situace daleko lépe zvladatelná a řešitelná. Náš panelákový páníček se musel totiž vystěhovat a my všichni s ním. Bylo to pro nás pro všechny strašné. Co teď? Co s námi bude dál? Jak situaci nejlépe vyřešit? Musím vám říct, že vše probíhalo pod patronátem města i policie a byla to velká kočičí událost.

Cítila jsem se tou dobou velmi bídně. Stávala jsem se menší a ještě menší, až jsem byla úplně nejmenší. Pár týdnů před stěhováním jsem začala pociťovat první větší potíže. Bylo mi špatně, trápily mne vysoké teploty a nebyl zde nikdo, kdo by mi pomohl. Nikdo, kdo by zmírnil mé utrpení. Nesla jsem si svou bolest dál a tajně jsem doufala, že přejde.

Nakonec mne i mé kamarády tety naložily do přepravek a předaly nás další tetě a strejdovi z mého současného domova ve Vrbičanech. Teta a strejda si mne odvezli domů a se mnou ještě několik mých kamarádů – březí želvičku Bastet, špatně vidící Sachmet, Adonýska s malinkými kukadýlky a zakrslou Nefertiti s neustále slzícími očky a povytaženými třetími víčky.

Jak už jsem prve zmínila, bylo mi moc špatně a intenzita bolesti se stále stupňovala. Bydlela jsem již v útulku ve Vrbičanech, jakmile se ke mně někdo přiblížil, syčela jsem a prskala k tomu. Současní páníčkové zjistili, že mám vysokou teplotu. Následující den jsem měla podstoupit kastraci, ale páníčkové začali váhat, a tak mne raději předtím vzali na kontrolu. Zjistilo se, že mám dělohu plnou hnisu a krve a v bříšku jsem navíc měla poměrně velké kotě. Následovala operace, při které jsem byla pochopitelně také vykastrována. Všichni se divili, jak se mohlo tak velké kotě objevit v tak malé kočičce. Mohlo, co dodat. Pan doktor říkal, že jsem měla namále, že to bylo skutečně za pět minut dvanáct.

Jakmile jsem se dostala z nejhoršího, ukázala jsem tetě a strejdovi svou pravou tvář. Byla jsem pro ně “divná“, poznala jsem to. Za tu dobu, co žiji ve Vrbičanech, jsem se několikrát stěhovala. Ne, že bych chtěla, ale musela jsem, byla jsem z některých kočiček takzvaně na hlavu a zplna hrdla jsem ječela. Úplně stačilo, aby se na mne podívaly a bylo vymalováno. Kakala a čůrala jsem do vany, do pelíšků, prostě všude, kam mne jen napadlo. Zvyk z původního domova mi vydržel, ale hlavně jsem byla také stále ve stresu a to se právě odráželo v ménečistotnosti. Páníčkové nevěděli kudy kam, tak jsem se stěhovala z místa na místo. Bydlela jsem už v pokojích a kočičích kójích zvaných zagarážák, hlavní skupina a venkovní výběh, prostě mazec. Na delší dobu jsem se poté uhnízdila ve venkovním výběhu. Vypadala jsem docela legračně, byla jsem tuze moc malinká a drobná a ležela jsem v neobvykle velkém proutěném koši. Několik měsíců jsem v koši žila a byla. Jenže, pak začali páníčkové z mé skupiny umísťovat kočičky a přidávat mi tam další hulváty a sprosťandy - prostě kočky, které mi nedaly pokoj a lezly mi lidově řečeno na nervy. Vrčela jsem, kvičela a křičela jsem, brečela jsem. Jedna scéna následovala druhou. Všemu nasadil korunu kocourek Tobík, takový to byl hulvát, až jsem z toho byla celá vedle. Neustále chodil a čichal ke mně, poté i vrčel. Nakonec kocoura naštěstí odvlekli strejda s tetou do kuchyně.Tobík si hrál na hrdinu a nevěděl ani, co jsou to granule!!! Prý to doma nikdy neměl, hloupý to byl kocour, prý hrdina - pchá.

Všechny mé kamarády z mosteckého bytu teta a strejda umístili do nových rodin, jen já jsem zůstala bez povšimnutí v útulku. Želvovinová kočička Bastet se dostala úplnou náhodou do nového domova k bývalému skautskému náčelníkovi Velkému Vlkovi strejdy Michala. Mourek Adonýsek šel bydlet do rodinného domečku v Praze. Drobounká mourinka Nefinka byla nejdříve umístěná do nového domova, kde ji páníčkové zavírali do studené temné koupelny, a proto byla z tohoto domova odebrána. Poté si Nefinku odvezli noví milí páníčkové z Kladna. Bohužel, osud Nefince nadělil mnohá postižení a kočička začala trpět na záněty v tlamičce. Po několika měsících konečně šťastného života nakonec musela Nefinka odejít za duhový most. Za duhový most bohužel odešla i mourovaná kočička Sachmet. Ještě v útulku jí bylo operováno ouško a řešil se její zrak, údajně velmi špatně viděla. Moc hodná panička dala Sachmet nový domov, jenomže po čase Sachmet začaly ochabovat svaly a kočička zemřela na úbytek svalové hmoty. Je vždy strašné a bolestivé, když se něco takového stane. Panička Sachmet se proto po čase ujala další kamarádky z našeho útulku, aby tak alespoň částečně zalepila bolest po nezapomenutelné kočičce Sachmet.

Zde jsou kočičky z Mostu:
Nefertiti: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/249

Sachmet: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/251

Adonis: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/115

Bastet: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/114

V současné době už ale toho, že jsem zůstala jako jediná z mostecké party v útulku, tolik nelituji. Asi po pátém stěhování jsem se natrvalo usídlila v hlavní skupině kočiček a pevně věřím, že již opravdu natrvalo. Trvalo déle, než jsem si zvykla na ostatní kočičky a začala jsem chodit čůrat a kakat na záchodek a ne do vany anebo na škrabadlo.

Strejdu z útulku toho moc nemusím, ale s tetou komunikuji, povídáme si, tedy já na ni štěkám, vrčím a někdy se nastavuji k mazlení. Teta ví, jaká jsem a jak mi je, něco máme společného, ale opravdu jen něco. Rozhodně bych totiž nechtěla být až tak moc bláznivá jako ona, ale přiznávám, beru ji a mám ji ráda. Teta chodí a říká: „co tě zase trápí ty moje myško maličká. Kdopak ti zase ublížil, pověz mi, kdo? Naplácáme tomu darebákovi na zadek“ Tak na ni kňourám, někdy řvu, abych tetě ukázala, jak je mi těžko a kdo všechno mi zase ukřivdil a komu může tedy teta nakonec naplácat. Nemám to moc jednoduché, to věru ne.

Některé kočičky mne vůbec nechápou, jako třeba stařičká Ťapka. Když je Ťapka v dobrém rozmaru, ducá svou již opelichanou hlavičkou třeba škrabadýlko, no a když je někde poblíž, tak já strašně řvu a bojím se jí. Ťapka to však vůbec nechápe a nevšímá si mého křiku, já jsem z toho ale celá paf. Také mi vadí Eda, to když si chce se mnou hrát a tlapkuje mne, to řvu ještě víc, než když mám co do činění s Ťapkou. Achich ouvej!

Video - projevy kočičky Kleopatry: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_-_Kleopatra_a_kuchynske_kocicky listopad 2011

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_-_Kleopatra_byvali_poloplasanci listopad 2011

http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_-_Kleopatra únor 2011

Foto: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Kleopatra_pozorujici_panicku

Dá se o mně momentálně říct, že jsem celkem spokojená kočka. Na své uštěkané povaze, lekání se, nad ústupky, pláčem, smíchem a snůškou všeho možného zkrátka už asi nic zásadního nezměním, jsem totiž kočka mnoha tváří. Byla bych však ráda, abyste o mně věděli, že vůbec existuji. Ačkoliv jsem drobounká černá kočička, myslím si, že jsem svou originalitou nepřehlédnutelná. Tak mi prosím povězte, proč jsem tak často přehlížená? Pokud byste chtěli oživit svůj domov opravdovou drobnou kočičkou s velkým srdcem, jsem stále tady v útulku ve Vrbičanech a čekám na vás.

Vaše Kleopatra zvaná též Klejka

Autorka: Kristýna Kacálková