Kouzelné setkání s liškou

V ten krásný slunečný den se mi nic nedařilo a teprve při odpolední vycházce lesem mě opouštělo napětí a chmury. Pobyt v přírodě (nerušený jinými lidmi) má blahodárný vliv na pocuchané nervy a jiné neduhy. Jedinou podmínkou je hezké počasí. Během vichřice, přívalového deště nebo třeskutých mrazů to moc nefunguje. Mám to vyzkoušené.

Šla jsem svou oblíbenou trasou a vnímala krásu lesa. Stehlíčci mi zazpívali úplný koncert a jemný vánek si pohrával s listím stromů. V dálce před sebou jsem uviděla, že na sluncem zalité štěrkové cestě se vyhřívá něco chlupatého, stočeného do klubíčka. Že by pes? Přiblížila jsem si ho foťákem a s úžasem zjistila, že je to liška. A je to liška mazák, ještě než jsem se přiblížila na dohled, sluchem odhalila, že nejsem myslivec ani pytlák, tudíž jsem neškodná a ona nemusí nijak pospíchat s útěkem. Postavila se, kousek poodběhla a zůstala stát. Dívám se na lišku, liška na mě, ani jedna se nepohnem. Mohla by mít vzteklinu? Ptám se v duchu. Liška se zatvářila, jako by mi na myšlenku chtěla odpovědět: „Jen se na mě podívej, copak takhle vypadá vzteklá liška?“ „Máš pravdu, nevypadá. Jsi nádherná,“ pokračovala jsem v imaginárním rozhovoru.

Liška se protáhla a zívla si. „Jsem sytá, spokojená a na slunci je tak příjemně. Ale kdybys měla v batůžku slepici nebo králíka, takovou svačinku před večeří bych neodmítla.“ Ještě jednou si zívla, několikrát se otočila kolem své osy a lehla si. Něco ji asi tlačilo, protože se zvedla zopakovala točení na místě a zase si lehla. Po chvilce jsem se přiblížila o pár kroků. A ještě pár kroků. A ještě kousek. Liška mě ostražitě sledovala, pak rychle vstala a dala mi najevo, že jestli udělám ještě krůček, okamžitě uteče. „Neutíkej, chvilku počkej prosím tě, ještě si tě vyfotím. Ty první snímky z dálky se asi nepovedly.“ „No dobře, dnes mám opravdu mimořádně dobrou náladu, navíc mi to sluší, tak udělám výjimku. Já se totiž normálně lidem neukazuji. A zapózovala mi. Celá šťastná jsem horlivě cvakala jeden snímek za druhým a natočila i krátké video.

Fotografie: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Kouzelne_setkani_s_liskou

Najednou zbystřila. I já jsem zaslechla lidské hlasy. Liška na nic nečekala, utekla do houští a pak nejspíš dál do lesa.

Bylo to tak neuvěřitelné, že kdybych neměla fotky, snad bych si myslela, že se mi to jen zdálo. Radostí a nadšením jsem se málem vznášela a závěrečný kopec na cestě domů jsem vyšla úplně bez námahy.

Ještě několikrát jsem pak šla na místo liščí siesty, ale zahlédla jsem ji už jen jednou. Bylo zrovna po dešti, srst měla celou ucouranou. Pohlédla na mě nesouhlasně: „Takhle zplihlou bys mě snad fotit nechtěla!“ A bez nálady odkráčela, přestože jsem se hned dala na ústup, že ji nebudu rušit.

Dnes se dívám na fotky a vzpomínám na kouzelné setkání s liškou. Dosud jsem lišky viděla jen na obrázcích v knihách, na internetu nebo v zoo. Kdybych chovala slepice, asi bych lišku viděla častěji. Jen ta radost by nebyla tak velká.

V dávných pradávných dobách, kdy lidé ještě žili v těsném sepětí s přírodou, by v tom klanový šaman shledal skrytý význam. Třeba, že na mě přejde liščí chytrost, obratnost, nepolapitelnost a sošku lišky bych měla jako talisman.

Já v tom kouzelném setkání vidím nádherný dar a štěstí, že liška obdarovala právě mě. No a kdyby snad na mě přešlo něco z její chytrosti, vůbec bych se nezlobila 

Autorka: Lenka Novotná