Barmská kočka

Barmské kočky tam byly známé také pod přezdívkou „Supalak“, která vyjadřuje něco jako „dobrá, krásná vlastnost“. Většina soudobých barmských koček je potomkem jedné kočky jménem Wong Mau, která byla Dr. Joseph Cheesman Thomson dovezena v roce 1930 z Barmy do Ameriky. Mnoho tehdejších chovatelů považovalo tuto kočku jednoduše za barevnou varianty siamské kočky, ale Dr. Thomson při porovnání se siamskými kočkami považoval její tělesnou stavbu za dostatečně odlišnou pro založení nového plemene. Jelikož nebyli k dispozici žádní kocouři stejného typu, byla Wong Mau křížena se siamským kocourem s hnědými odznaky z Thajska. Wong Mau byla následně spářena se svým synem a jejich hnědí potomci byli nazváni barmskými kočkami.

Barevné variety barmských koček: http://burmaforever.cz/variety.html

Další experimentální plemenitbou těchto potomků Dr. Thomson dokázal, že se jedná o odlišné plemeno od siamek. Proces uznání barmských koček jako samostatného plemene přesto nebyl jednoduchý, první úspěchy v předběžném registrování u CFA, následoval úpadek, kdy chovná základna byla moc malá a neustále museli být přikřižováni zástupci siamských koček. Zpátky "na nohy" se Barmské kočky dostaly v 50. letech, a CFA je uznala jako plemeno v roce 1953.

Britské barmské kočky mají trochu odlišnou historii. Rozvoj chovu Barmských koček tam začal až v polovině 20. století. Plemeno bylo v roce 1952 uznáno organizací Governing Council of the Cat Fancy (GCCF). Od roku 1950 byly barmské kočky z Británie importovány do zemí Společenství národů a Evropy. Příbuzná plemena k Barmským kočkám jsou kočky Asijské, Burmilly, Tifanny, Bombajská kočka, Tonkinské kočky a Singapurská kočka.

První barmskou kočku přivezla v roce 1980 do tehdejšího Československa paní Jana Knýová z Prahy. V dnešní době se chovatelská základna u nás rozrůstá, a barmské kočky jsou ozdobou mnoha výstav.

Standard

Barma je středně velká, elegantní kočka orientálního původu. Jejich tělo je silné a svalnaté,na štíhlých nohách a se širokou hrudí, těžší než na pohled vypadá. Jakákoliv podobnost se siamským typem anebo zavalitost podobná typu britských koček je na výstavě posuzována jako chyba.

Standard pro plemeno není jednotný napříč všemi organizacemi – všeobecně se dělí na barmské kočky evropského (britského) typu a barmské kočky amerického (moderního) typu. Britské barmské kočky jsou stavbou těla více podobné orientálním kočkám, mají více trojúhelníkovou hlavu, zatímco americké barmské kočky mají zavalitější a oblejší tělo, hlavu, oči a tlapky. Mají také znatelně plnější tváře a kratší čumák. Problémem je, že moderní barmské kočky v některých případech nesou alelu pro defekt hlavy, který je smrtelný. Defekt hlavy se zřídka objevuje u tradičních (britských) barmských koček. Postižená koťata se rodí mrtvá nebo se u nich v raném věku přistoupí k eutanazii. Nelze však sterilizovat všechny možné nositele defektu hlavy, neboť by tím byl silně omezen genofond americké barmské kočky. V současné době probíhá výzkum, jehož cílem je lokalizovat defektní gen (geny) a vytvořit genetický test pro odhalení nositelů.

Podle standardu FIFe je jejich hlava klínovitá s viditelným přechodem od čela k nosu. Nos je nedlouhý, u kořene zlehka "splasklý". Horní část hlavy je široká a lehce zakulacená, s širokým prostorem mezi ušima, které jsou středně velké s lehce zakulacenými špičkami.

Pro plemeno tak charakteristické jsou jejich oči svojí sytou zlatavou barvou, jsou velmi výrazné a zářivé, daleko od sebe posazené. Horní linie oka je rovná, lehce orientálně šikmo směřující k nosu, spodní linie je zakulacená. Tvar, velikost a posazení očí jsou důležitější pro typicky barmský dojem (burmese look) než barva. U starších zvířat může být barva oka méně intenzivní.

Dalším nápadným znakem plemene je jejich hedvábná srst. Ta je velmi krátká, jemná, téměř bez podsady, těsně přiléhá k tělu. Je velmi lesklá. Ocas je středně dlouhý, rovný, směrem k zakulacené špičce se zužuje.

Jedinečné zbarvení

Barva srsti barmských koček je způsobena barmským genem (cb), jedním ze tří albionických genů, které způsobují redukci vytvářeného pigmentu. Projeví se v recesivně homozygotním stavu (cb cb), kdy mění černou na hnědou a zesvětluje všechny ostatní barvy. Působení tohoto genu má za následek částečný akromelanismus – tj. omezené množství pigmentu na nejteplejších částech těla, chladnější části těla, jako obličej, uši, ocas a tlapky, jsou tedy tmavšího odstínu. I laikovi jejich zbarvení připomíná siamské zbarvení, ale kontrast mezi barvou těla a barvou odznaků je oproti nim menší (jsou tmavší). Organizace FIFe uznává 10 barevných variet: hnědou, modrou, čokoládovou, lilovou, červenou, krémovou a všechny možné kombinace želvovinové. I v tom se liší od jiných organizací, kdy např. CFA uznává jen 4 barvy Sable (hnědá), Blue (modrá), Champagne (čokoládová) a Platinum (lilová), naopak některé organizace dovolují chovat i v barvách jako je skořicová, plavá, meruňková a karamelová, plus želvovinové kombinace. Všechny barevné variety musí být bez jakýchkoliv barevných proužků nebo kresby.

Povaha

Barmské kočky mají silnou vazbu na "svého" člověka, těsný fyzický kontakt je pro mě velmi důležitý. Je pro ně přirozené být centrem pozornosti, a na rozdíl od jiných koček jsou snadně adaptovatelné na změnu prostředí – nejdůležitější je pro ně jejich člověk. Dlouhé odloučení nesnáší moc dobře, proto je dobré mít k ní zvířecího společníka, ale pokud víte, že jí nemůžete věnovat dostatek času, raději si Barmičku nepořizujte. Typická je pro ně jejich trpělivost, díky které jsou ideálním společníkem pro děti, ale i pro další zvířata v domácnosti – ať už to jsou psi, kočky nebo dokonce papoušci.

Za jejich sladkou tváří se ale neschovává žádná hloupá kočka. Barmy patří k jedněm z nejinteligentnějších plemen, rády vše zkoumají a vymýšlí lumpárny, kterými chtějí potěšit své páníčky. Snadno je naučíte aportovat, proskakovat obručemi, chodit na kšírkách. Jejich hlasový projev není tak intenzivní jako u siamských koček (nemluvíme-li tedy o období říje), jsou to brebentilky s potřebou vše komentovat, ale spíše vydávají zvuky podobné vrkání, broukání.

Zdraví

Barmy jsou zdravým plemenem, jehož zástupci se bez problémů mohou dožít až 19 let. Krom možného defektu hlavy je jejich strašákem, ale v nízkém měřítku výskytu, dědičné onemocnění Gangliosidosa GM2. Gangliosidosa patří k dědičným poruchám metabolismu, kdy se nezpracovaný materiál v buňkách hromadí v lysozomech. Lysozomy jsou buněčné organely, v kterých se rozkládají organické látky pomocí enzymů. Při gangliosidose chybí potřebné enzymy, které by pomohly odpadní produkty odstranit, podle chybějících enzymů rozeznáváme u koček gangliosidosu dvou typů – při deficitu enzymu beta - galaktosidáza je to GM1, při nedostatku enzymu beta – hexosaminidázy GM2.

Oba typy gangliosidosy způsobují progresivní fatální onemocnění mozku, protože hromadící se odpadní produkty způsobují buněčné poškození a to právě v neuronech. První příznaky se objevují u koťat ve věku 6 až 8 týdnů, kdy je možné zaznamenat lehký třes hlavy. Třes je jasnější v okamžiku, kdy se kotě na něco soustředí. S přibývajícím věkem se ale onemocnění zhoršuje, koťata hůře koordinují pohyb svých končetin, jsou unavenější, málo jedí, může dojít k paralýze. Ve věku 14-16 týdnů bývá nemoc obvykle už tak daleko, že je nutné přistoupit k uspání koťátka. Onemocnění není léčitelné, bohužel je vždy smrtelné. V rámci organizace FIFe platí od ledna 2012 povinné testování barmských koček před jejich zařazením do chovu.

Zdroj: Planeta Zvířat