Cesta do minulosti?

Cesta do minulosti, De-ja-vue, symboly, karmické dluhy? To vše je v kostce zřejmě totéž, to vše se mi právě honí hlavou.

Určitě si pamatujete mou sobotní cestu na veterinu s kocourkem Hugem. Po cestě z veteriny byla bohužel uzavřená rychlostní komunikace R7, a proto jsem se vrátila domů do útulku se zpožděním. Sobotní mejdlo bylo v plném proudu, když jsem se dostala konečně domů. Na R7 u sjezdu na Slaný poblíž mostu totiž přistával vrtulník a policie naváděla projíždějící automobily obchvatem přes Slaný, což znamenalo vystát dlouhou frontu odkloněných automobilů najíždějících zpět na rychlostní R7 oklikou přes okolní vesnice. Až později odpoledne jsme se dozvěděli, že si v místě “nehody“ vzal život sebevrah. Nebožák měl v plánu skočit z mostu před právě projíždějící kamion. Kamioňák si však všiml, že mu někdo chce skočit pod kola rozjetého kolosu a jen tak tak dobrzdil. Nicméně, sebevrah z mostu stejně skočil. Vrtulník nebožáka přepravil do pražské nemocnice Motol, kde sebevrah naneštěstí podlehl zranění.

Dnes 27.8.2012 po cestě na veterinu s kočičkami Evíkem a Milunkou mi proběhlo hlavou, že si ono místo na R7 změřím svým “jiným“ zrakem a zjistím, “co tam vlastně uvidím“. Hlavou mi probíhalo: „chudák sebevrah, ten most je sice vysoký, ale ne až tak. Chlapík to mohl přeci zvládnout, ne? “ Pak si ale v duchu přemítám: „ kdo říká, že je to tady lepší, smrt je přeci vykoupení. “ Hned poté mne ale přepadá myšlenka: „no jo, ale kdyby přeci jen přežil, bylo by to pro něj lepší, protože sebevrah si svou vinu po smrti vlastně ponese dál a opakovaně bude prožívat tuto životní zkoušku.“ No prostě a jednoduše jsem se zabývala sebevrahem, měřila jsem si ono osudové místo – most a rychlostní R7, zda tam nezaregistruji nějakou prapodivnou energii. V tom momentě jsem pomaličku vjížděla pod most a slyším ránu a “valící“ se auto, auto skončilo přesně pod mostem na boku. Slyšela jsem, ale neviděla jsem. Zjevil se mi již obraz auta převráceného na bok. Auto zřejmě sjíždělo ze Slaného na R7 a stala se nehoda. Jakási velká dodávka opodál zastavovala u krajnice. Zřejmě dodávka, která míjela osudové místo a jela po rychlostní R7. Dodávka určitě jela po hlavní a chlapík v osobáku vjížděl na hlavní, nevychytal rychlost a v tom se to stalo. Nehoda se odehrála ve směru Praha – Chomutov a já jsem jela ve směru Chomutov – Praha.

Před očima se mi vyjevil jasný obraz člověka – byl to muž, který se dobýval z auta ven. Chlapíka jsem viděla v jasném světle, vůbec ne v havarovaném autě, které jsem právě míjela, ale v podivném výjevu před sebou. Chlapík nebyl nikterak vážně poraněn, ale nemohl v šoku ze zaklíněného auta ven. Jasně jsem viděla tmavý Jeep a detailně jsem viděla potahy v autě, onoho člověka, naprosto vše v detailech. V tu chvíli jsem chtěla strhnout volant do protisměru a zastavit u převráceného auta. V hlavě mi ale problesklo, že to není vůbec dobrý nápad, jen bych způsobila další dopravní kolizi. Další možností bylo sjet na Slaný ve svém směru, dálnici objet a najet na ni z druhé strany. Jenže? Co kočky v autě a čas, který byl v tuto chvíli nevím proč víc než důležitý (už vím - Jožka), a který se zároveň nedal změřit, neboť vše probíhalo zpomaleně rychle a zrychleně pomalu.

Pokračuji tedy dál po rychlostní R7 a okamžitě vytáčím linku 158. Ozvalo se: „Policie Stodočeský kraj, vyčkejte prosím.“ „Dělej, dělej, žádný čekání, " hystericky nadávám do mobilu. Najednou se ozývá klidný hlas operátorky, které rychle sděluji, že se stala na R7 nehoda, a proto prosím, aby tam hned někoho poslali. Operátorka se ze mne snaží dostat základní informace, které jí nejsem v tu chvíli schopná podat, vůbec v tu chvíli nevím, kde jsem, jakoby se prolnuly dva cizí světy do sebe. Jakoby dva obrazce do sebe zapadaly, ale místně a časoprostorově se odehrály úplně někde jinde. Najednou hučím do telefonu, že u Slaného pod mostem na R7 leží na boku auto a osoba uvnitř se potřebuje dostat ven. Sevřelo se mi v tu chvíli hrdlo úzkostí. Operátorka mne uklidňuje, že na místo nehody skutečně někoho pošle, ale abych jí upřesnila, kde se nehoda stala. Na R7 je hodně mostů, a proto přeci nemůže vědět, kde se právě nacházím, vysvětluje mi. No a já opět popadám dech a neumím odpovědět. Operátorka mne vyzývá, abych se podívala na kilometrovníky, to jsem také udělala a hlásím tedy ihned, na kterém kilometru se nacházím. Operátorka se ptá dál, jakou barvu má havarované auto? Zcela jasně jsem odpověděla, že se jedná o tmavý Jeep a doplňuji, že se nehoda stala přeci u toho mostu, ze kterého skočil v sobotu nebohý sebevrah. Rozhovor jsme tímto hysterická já a klidná operátorka ukončily.

Po celou dobu, kterou jsem trávila na veterině a po cestě zpátky, se mi promítala zpětně celá událost. V hlavě se rojily myšlenky sem a tam. Přemítala jsem o tom, kolik už jsem v tom místě viděla autonehod a zvláštních událostí. Dokonce si vybavuji situaci zhruba před šesti lety, kdy jsme jeli z kladenského cvičáku tenkrát ještě s Mášenkou a Ebinkou a na stejném místě v protisměru byla smrtelná autonehoda.

Nakonec se vracím plná dojmů z veteriny už směrem z Prahy na Chomutov a skutečně - na místě dnešní nehody – stáli hasiči a policie. Auto již nebylo zaklíněné na boku, ale stálo celé pomačkané pevně na všech čtyřech kolech. Paradoxně zjišťuji, že se nejedná o tmavý Jeep, ale o stříbrnou Škodovku? Nechápu to, vždyť to byl přeci tmavý Jeep! Vtom mi ale dochází, že to byl starý Jeep, takový ten válečný. Že to vlastně nakonec třeba nebyl vůbec Jeep, ale válečné terénní auto. No jasně, ocitla jsem se snad opět v časoprostoru?

…Ještě víc je fascinující, že doposud k nám chodí lidé, které jako bych už znala, přestože je vidím poprvé. Že nechápete? To nevadí, pokud budete číst srdíčkový web, určitě jednou pochopíte…

Jeep mi utkvělo v mysli jen proto, že každému teréňáku vlastně říkám Jeep, neboť se v autech nevyznám. Je to vůbec možné? No asi ano, když jsem teréňáka zcela jasně viděla. Pořád přemítám nad tím, jak dopadl ten chlapík uvnitř a zda to byl skutečně chlapík anebo žena? Byl to snad obraz odjinud? Zcela jasně ale cítím, aniž bych se v tuto chvíli dopátrala jakékoliv informace o dané autonehodě, že onen člověk v havarovaném autě je v pořádku.

„Hm, zvláštní,“ říkám si a pro tuto chvíli pouštím veškeré úvahy dál.

Autorka: Kristýna Kacálková