Zakleté místo – stanice Hadovka

Když si položíte pravítko kolmo přes ulici Evropskou v místě, kde jsou tramvajové zastávky Hadovka, spojíte zajímavé body. Asi zakleté.

Případ první (chronologicky) – Moje matka (84) vystupovala opatrně z tramvaje mířící nahoru na Bořislavku a držela se přitom zábradlí v tramvaji. Řidič zavřel dveře a rozjel, matka měla paži skřípnutou dveřmi, musela utíkat s rozjíždějící se tramvají, upadla. Cestující asi zastavili řidiče zvoněním, ten zastavil, vybhěl z tramvaje a díval se zdálky na ni, ale matka jen na něj mávla, aby jí dal pokoj, a došla domů.

Případ druhý - Šla jsem (tehdy 79) po chodníku s nákupem ze samoobsluhy na Hadovce dolů a vedle zábradlí, které dělí chodník od vozovky, se mi zatmělo před očima a jakási spirála mě hodila na chodník, vlevo k zábradlí. To je ovšem tak vysoké, že bych snadno prolétla až na vozovku, ale naštěstí tam prolétla jen moje kabelka. Byla jsem při vědomí a dívala jsem se na svou levou ruku zlomenou v zápěstí, nemohla jsem se na ní vzepřít, abych vstala, ale dvě mladé řidičky zastavily, přiběhly ke mně a zavolaly sanitku. Při příjmu nám do anamnézy doktoři vždy píší něco, co není pravda, pan doktor napsal, že jsem „zakopla nebo uklouzla“, přestože jsem něco takového vůbec neřekla, ale vděčně jsem to podepsala, protože kdybych si stěžovala na hlavu, ještě by mě vláčeli po nějakých cétéčkách, zbytečně. V životě jsem nikdy předtím ani nikdy poté takové zatmění a takový vír nezažila. Tedy dosud.

Případ třetí – Asi o tři metry dál, kde už zábradlí není, se z chodníku rozběhla k tramvaji, která zrovna zastavila, asi 40letá žena, myslím že Romka. Na červenou. Rychle jedoucí auta to samozřejmě neubrzdila. To v levém pruhu nabralo ženu na kapotu, ta se skutálela na vozovku a zůstala v bezvědomí ležet, z koutku úst jí tekl pramínek krve. Zoufalý mladý řidič seděl na chodníku a čekal na sanitku, která nejela a nejela. Policie taky ne. Rozhodla jsem se odejít, ale mladíkovi jsem vtiskla do ruky svou vizitku s ujištěním, že jsem vše viděla a že vím, že nemohl dělat nic jiného než brzdit, když měl zleva tramvaj a zprava auto. A že kdyby bylo nějaké jednání, jsem ochotna to dosvědčit. Večer mi volal otec toho chlapce, aby mi poděkoval. Žádné jednání se ale nekonalo.

Případ čtvrtý – Přítelkyně Eva (81) mi chtěla vrátit zapůjčenou knihu, a tak z Červeného Vrchu sjela tramvají do stanice Hadovka. Když vystupovala z tramvaje a ještě nohou nedošlápla na refýž, řidič zavřel dveře, které ji vyšouply ven a ona upadla. Jakási paní ji pohotově vytáhla, protože to vypadalo, že jí tramvaj přejede nohy. Potlučená Eva pomalu došla ke mně. Co se dá v takovém případě dělat? Nic. Tramvaj si to klidně drandila dál do města, řidič si ničeho nevšiml. Ptali byste se někoho, kdo vás zachrání, jak se jmenuje a jakou má adresu? Ne, protože jste rádi, že jste živí. Eva ani neví, jaké číslo ta tramvaj měla, potřebovala jen popojet dvě stanice. Když nemáte svědky, nemůžete nic. Policii nic nedokážete. Ani to nebyl případ pro sanitku. Tak co? Eva nemá ráda rozruch kolem své osoby. Přežila Terezín, přežila Osvětim, přežila dokonce i Bergen-Belsen. A pražský tramvaják ji na stará kolena div nezabije!

Jsem materialistka a ateistka. Ale když do mapy udělám kolmici na Evropskou třídu, je všechno na té přímce. (Ta obrovská díra ve vozovce, co se nedávno propadla přímo před autobusem, je přece jen o kousíček výš, že.) Hledám v paměti, kdo by to tam mohl strašit. Na něco jsem si vzpomněla, ale... asi to žádnou souvislost nemá.

Když vypuklo Pražské povstání a mně bylo necelých 14 let, dívala jsem se zavřeným oknem z naší půdy směrem na Hadovku. Doposud prázdnou Kladenskou ulicí (později Leninovou, později Evropskou) jel nahoru otevřený náklaďák plný německých vojáků. Naši ozbrojení civilisti byli schovaní za kamenným plotem rezidence Hadovka a všechny ty Němce postříleli. Až na jednoho. Ten kluk mazal jako o závod ulicí dolů, směrem ke Kulaťáku, kde byl i tenkrát generální štáb armády. Německé. A skutečně, se zprávou úspěšně doběhl a přijela spousta pomstychtivých Němců. Myslím, že zase postříleli ty naše...

Autorka: vážená paní Helena Stachová