Projevy koček

Existují kočky odvážné, bojácné, náladové, přátelské, cholerické, temperamentní, flegmatické a jiné. Kočka není samotářské zvíře a potřebuje navazovat sociální kontakty s okolím. A přestože i mezi kočkami existují samotářští jedinci, je kočka většinou společenské a komunikativní zvíře.

Když se řekne řeč, obvykle si každý z nás představí slovní komunikaci, která je základem lidských interakcí. Ve světě koček je však řeč složitější, skládá se z hlasových a nehlasových složek. Kočky sdělují informace pomocí zvuků a vědci odhalili šest základních signálů, které jsou pro domácí kočky charakteristické – syčení, prskání, předení, vrčení, mňoukání a vřískání. Některé zvukové signály úzce souvisejí s momentální situací, ve které se kočka nachází (například prskání, volání říjné kočky atd).
Všechny zvuky vydávané kočkami se však dají rozdělit do tří skupin podle způsobu, jakým je kočka vydává. Jedná se o vrčení, vokály a pronikavé vřeštění.
k vrčení řadíme také zvuky jako je předení, dále pak zvuky, které kočka vydává při vítání; k vokálům patří zvuky, které kočka vydává postupným zavíráním tlamy. Tyto zvuky jsou velmi individuální a jsou u každé kočky jiné; zvuky vřeštivé vydávají kočky s široce otevřenou tlamou a jednotlivé zvuky kočka moduluje změnou tvaru ústní dutiny. Patří sem různé zvuky od syčení a prskání až po vřískání. Těmito zvuky komunikují kočky mezi sebou.

* Mňoukání

První zvuk, který nás v souvislosti s kočkou napadne, je mňoukání. Není to ale pro kočkovitou šelmu vůbec typický zvuk. Naopak, divoké kočky například v dospělosti téměř vůbec nemňoukají. Domácí kočky ano, ale tento typ volání používají speciálně proto, aby se dorozuměly s člověkem. Mňoukání má původ v hlasových projevech koťat vůči matce. Vzhledem k tomu, že volání mláďat různých druhů zvířat má společné znaky, kočka pravděpodobně zvolila pro komunikaci s člověkem právě tento hlasový projev, protože působí na lidi podobně jako hlas malého dítěte. V člověku probouzí pečovatelské tendence, takže kočka dosáhne chtěného jednodušeji.

* Vrčení

Zatímco na člověka kočky mňoukají, na sebe vzájemně vrčí, vyjí, prskají, řvou, syčí, vrkají, štěbetají a vydávají řadu dalších zvuků, které neumíme ani pojmenovat. Řada z nich se uplatňuje v kontextu nepřátelského setkání dvou nebo více koček. Například pokud cizí kocour zavítá na teritorium domácího kocoura na zahradě u domu jeho majitelů nebo když je mezi skupinu koček umístěna potrava. To, zda kočka jen vrčí a vyje, nebo také například prská, záleží na intenzitě hrozby a pravděpodobnosti blízkého útoku.

Většina lidí se setkala s kočičím „pláčem“ či „zpěvem“ dvojic nebo skupin jedinců. Tento „pláč“ představuje daleko spíše hrozbu než přátelský projev, jak se lidé často domnívají. Kočky během něho mohou stát k sobě bokem, nebo si koukat bez hnutí velmi zblízka do očí. Většinou má tento projev podobu spíše čistého tónu, který může být různě vysoko položený, ale bývá zpravidla podstatně hlubší než mňoukání. Jak hluboký tón živočich vydává, je do jisté míry závislé na jeho tělesné velikosti, proto se tento hlas dobře hodí pro předávání informací o velikosti kočky. Tón je také velmi dlouhý a hlasitý a tudíž pro kočku energeticky nákladný. Tím pádem je z jeho délky a intenzity možné odvodit i zdraví kočky, která ho vyluzuje. Kočičí protivníci pravděpodobně tyto informace vyhodnocují a takovéto duety pak mohou představovat určitou formu souboje beze zbraní. Protože kočka domácí je jako správná kočkovitá šelma vybavena velmi účinnými zbraněmi umožňujícími protivníka rychle vážně zranit, je pro kočky velkou výhodou, pokud si dokáží poměřit síly pouze s použitím hlasu.

Podobně jako při nepřátelských konfrontacích je možné vyčíst mnohé i z volání při vábení partnerů. Ačkoli toto volání bývá trochu různorodější (liší se jak mezi jednotlivými kočkami, stejně tak nabývá různé podoby v průběhu volání jedné kočky), jde také o signál značné délky a intenzity. Zřejmě taková podoba volání umožňuje současně inzerovat sílu a zdatnost a současně nalákat partnery i na jeho originální a možná pro potenciálního partnera velmi estetickou složku. Během samotného páření už ale tento „zpěv“ neuslyšíme. Uslyšíme ale jiné zvuky. Například při proniknutí samce do samice vydá samice speciální výkřik, kterým tento okamžik jasně označuje.

* Předení

Předení je typický zvukový projev kočky. Tento zvuk každý majitel kočky slyší rád, neboť panuje všeobecná domněnka že jde o projev vrcholné spokojenosti. Mnohdy však kočky předou i tehdy, když jsou poraněné nebo mají bolesti či dokonce umírají. V nahrávkách předení nemocných koček byla dokonce rozpoznána specifická vysokofrekvenční složka, která se u běžného předení nenajde. Pravděpodobně díky tomuto vysokému tónu v člověku takové předení vyvolává tendence pomáhat. Jiné vysvětlení toho, proč kočky předou, když se cítí špatně, je, že předení má samo o sobě hojivé účinky. Skutečně existují doklady, že předení má právě takovou frekvenci vibrací, která působí hojivě na kostní tkáň.

Existuje více teorií o důvodech předení. Předení se vyskytuje už u malých koťátek, což pravděpodobně matce naznačuje, že jsou v pořádku a matka zase přede proto, aby koťatům zvýšila pocit bezpečí. Kočky dokážou příst velmi dlouho beze změny hlasitosti a předou i při nádechu a výdechu. Tím se liší kočka domácí od kočkovitých šelem, které předou jen při výdechu.

Nejčastějším vysvětlením předení je, že vzniká vibracemi nepravých hlasivek uložených za pravými hlasivkami v hrtanu. Jiná teorie říká, že předení vzniká fázově posunutými stahy hrtanu a bránice.
Skutečný význam předení bude zřejmě v budoucnosti ještě upřesněn. Aby však mohl člověk plně porozumět tomu, co mu kočka říká, nestačí vždy spoléhat se na lidovou moudrost a přirozené tendence, ale je třeba se tomuto porozumění naučit.

* Gestikulace a mimika

Kočky podobně jako lidé nekomunikují pouze pomocí zvuků ale i mimikou celého těla a ocasu. Postavení uší, rovněž tak rozšíření či zúžení zorniček naznačuje duševní náladu kočky. Nezastupitelným komunikačním prostředkem pro kočky jsou též pachy, které kočky zanechávají na lidech a okolí otíráním, škrábáním a též značkováním močí.

Řečí těla kočky vyjadřují zejména pocity jako je např. strach, radost a agresivita. Všeobecně se kočky snaží opticky zvětšit jestliže jsou agresory anebo jsou potěšené. K tomu jí slouží srst, kterou je schopna naježit a tak dosáhnout žádaného efektu zvětšení. Dalším spolehlivým indikátorem nálady kočky je její ocas. Kočka, která má radost z něčeho má vztyčenou hlavu a ocas. Hřbet bývá v tomto případě vyklenutý a kočka se lísá o svého pána. Když má hravou náladu, má ocas tvar otazníku a kočka poskakuje a loví předměty vhodné k ulovení. Kočka, která má strach, se snaží opticky zmenšit tím, že pokrčí nohy a sklopí uši k hlavě. Pokud chce zastrašit jinou kočku, zdvihne zadní část těla, vzpřímí ocas a pohybuje jeho špičkou ze strany na stranu. Vrcholně rozčílená kočka připravující se k útoku má natažené všechny končetiny, naježenou srst, vztyčený ocas a je celá nahrbená.

S postavením těla souvisí úzce i postavení uší, hmatových chlupů, očí a čela. Spokojená kočka má vzpřímené uši, uvolněné hmatové vousky a velikost zornic odpovídá současnému osvětlení. Rozčílená kočka má uši sklopené dozadu, hmatové vousky naopak napřímené směrem dopředu, zúžené zornice a pokrčený nos. Vystrašená kočka má uši sklopené do stran a rozšířené zornice.

Kočky se všeobecně snaží vyhnout konfliktním situacím a jak to situace dovoluje, tak radši nepozorovaně zmizí. Ve většině situací si kočky navzájem vyjasní svou situaci pohledem a řečí těla. Kočky vyjadřují specificky svůj vztah k člověku. Svoji radost, důvěru, přátelství a náklonnost projevují tím, že spí co nejblíže k němu, lísají se k němu, vyhledávají jeho přítomnost, olizují jej a předou.

Zdroj: PLANETA ZVÍŘAT