Poslední sbohem Sergejkovi

Moje současná opatrovnice je velmi nervózní, pokukuje po mne a tuší to, co já již dávno vím.... Je čtvrtek večer, píše se datum 19.3.2015. Božínku, tolik dlouhých let už uplynulo. Vzpomínám na své kočičí dětství, na svou milovanou paničku, jak jsem zlobil jako kotě, jak jsem dospíval, prožil nejkrásnější léta a nakonec i stáří, kdy jsem pomaličku přicházel o zrak. A teď tady ležím slabý a životem zklamaný a cítím, jak je svíce mého života kraťoulinká a dohořívá. Před očima se mi promítá jako němý film celý můj život. S paničkou jsme byli jedno tělo a jedna duše - zkrátka souznění, které nám mohl každý jen závidět. Cítil jsem se blaze a bezpečně.

Najednou ale nastaly potíže, panička mi vážně onemocněla, čím dál častěji jezdila na vyšetření do nemocnice. Lehával jsem s paničkou v postýlce, držela mne za tlapičku, hladila mi kožíšek a já jsem ji zahříval a šeptal do ouška, jak moc mi na ní záleží. Cítil jsem, jak panička slábne, jak je čím dál tím víc pomalejší. Sám na sobě jsem také pozoroval změny, hůře jsem viděl a velmi mne pobolívala očička. Když odjížděla moje milovaná panička jednoho dne opět do nemocnice, bylo to jiné a zvláštní, houkaly houkačky a já měl divné tušení, které se nakonec naplnilo, už nikdy jsem milovanou paničku nespatřil. Poprvé v životě jsem skutečně plakal...

V mém životě nastal velký zvrat a zlom, vnímal jsem negativní energie všude okolo sebe. Nebylo se mnou dobře zacházeno, ztrácel jsem půdu pod tlapičkami a přestal jsem se cítit bezpečně. Na stará kolínka jsem viděl hůř a hůř, očka mne již ohromně bolela. Se ztrátou zraku jsem se naučil vše okolo sebe vnímat velice intenzivně. Co druhý den mne chodil někdo navštěvovat a sypat mi do misky granulky, poté se pokaždé zaklaply dveře a já jsem opět osiřel. Ten někdo chodil každý druhý večer. Vím to jistě, i když jsem pomalu přicházel o zrak, rozeznal jsem světlo a tmu. Samota se stala mým největším přítelem, ale zároveň i strašákem. Snažil jsem se odpočívat a zlé myšlenky vypudit spánkem. Bylo mi těžko, tesknil jsem, cítil jsem se starý a nepotřebný.

Jednoho večera mne ten někdo, co mi chodil sypat granulky, neurvale popadl, posadil mne do krabice a odnesl z mého bytu pryč. Najednou jsem vnímal úplně cizí zvuky, které jsem nikdy předtím neslyšel. Nastoupili jsme do něčeho ohromného, hlučného a železného. Tuze jsem se bál a steskem po své milované paničce se mi chtělo zemřít. Už dlouho se mi chtělo zemřít, bez milované paničky to už nebyl pro mne žádný život, vše ztrácelo význam. Zoufale jsem se začal bát víc a víc. "Co se to děje, co se mnou bude a proč je všechno najednou jinak?" Slyšel jsem ohromné rány a naprosto šílené zvuky. Najednou jsme vystupovali a já ucítil tvrdý náraz. Zkrátka a dobře byl jsem vysypán z krabice. Ačkoli slepý, věděl jsem, že je již večer. Byla mi strašlivá zima a slyšel jsem ty naprosto silné rány a zvuky. Až po nějaké době jsem se dozvěděl, že jsem se ocitl na vlakovém nádraží.

Nasával jsem nové a neznámé prostředí, zimu bylo cítit až do morku kostí. Tekly mi slzy, narážel jsem do železných vyvýšenin a do tlapiček se mi zapichovaly ostré předměty. Nakonec jsem se schoulil do klubíčka a vyčerpáním usnul. Nevím, jak dlouho trval můj spánek, vím jen, že jsem vstal, ušel pár krůčků a opět mi stály v cestě překážky v podobě železných vyvýšenin a opět mne píchaly do tlapiček ostré předměty. Najednou mne popadly cizí ruce a promluvil ke mne vlídný hlas. V tu chvíli mne zalilo příjemné teplo, dostal jsem najíst a měl kde hlavu složit.

Druhý den ráno se staly opět velké události, někdo si pro mne přijel a někam mne odvezl. Vše na mne doléhalo - vzpomínky, strach, bolest, prapodivný způsob stáří. Ocitl jsem se na podivném místě, mňoukání ale napovídalo, že tady snad bude už jen dobře a najdou se i nějaké spřízněné duše. Bylo mi teplo, dostal jsem opět najíst a popravdě, i když jsem měl pro sebe daleko méně prostoru, než u své milované paničky, cítil jsem se v bezpečí. Ještě téhož dne jsem odjel na další podivné místo, kde mi svítili do očí, prohmatávali bříško, hořekovali nade mnou, což se mi samo sebou moc nelíbilo. Vnímal jsem různé hlasy, až jsem z toho nakonec opět usnul.

Začal jsem intenzivně vnímat hlas mé opatrovnice, mluvila na mne, chlácholila mne a já, protože jsem byl již starý kocourek vědouc, že má cesta už nepotrvá dlouho, jsem jen oddaně naslouchal. Ač se to zdá jakkoli zvláštní, cítil jsem, že nová panička to tušila také. Podstoupil jsem operaci očí, které mne tuze moc bolely a můžu říct, že jsem se zbavil bolesti a nyní s odstupem nějakého toho času si říkám "alespoň na chvíli". Věděl jsem, že půjde jen o mizivou chvíli štěstí a další zvláštnosti napovídající, že mám pravdu, přicházely stále častěji. Přišla další velká událost k zamyšlení, vnímavá bytost Romana - kočičí přítelkyně mých současných páníčků vytvořila duchaplné dílo s názvem "Bubliny nad srdíčkovým útulkem". Romana s Kristýnou se spontánně shodly, že tento obrázek plný energie byl stvořen právě v rámci mého já. Všichni čtenáři srdíčkového webu moc dobře vědí, jak velký význam mají právě bublinky nad srdíčkovým útulkem a také, co znamenají.

Uplynul krátký čas a dostavily se první komplikace, nebylo mi dobře a můj zdravotní stav se pomaličku zhoršoval. Přesto všechno jsem jeden den papal více, druhý méně a dokonce jsem se nastavoval na hlazení a mazlení. Přicházely světlé i tmavé chvilky. Někdy mi šlo všechno na nervy a jindy jsem nastavoval hlavičku k pohlazení. Nová panička měla sice velké pochybnosti o mém zdravotním stavu, ale stejně tak mne viděla již vyléčeného a šťastného mezi ostatními kočičími kamarády. Věřila tomu, hladila mne a vyprávěla mi o všem krásném, co teprve přijde. Já jsem ale věděl, že už lépe nikdy nebude, věděl jsem, že přijde loučení a popravdě, života jsem si užil víc než dost a už jsem neměl zájem tady zůstávat. Mé životní štěstí skončilo již před časem, to když mou skutečnou paničku odvezli naposledy do nemocnice. Tenkrát se ve mne cosi zlomilo a život se pro mne stal jen jakousi zdlouhavou a smutnou nutností. Dnes jsem se ale dočkal a mohl jsem konečně odejít za duhový most. Nesmírně jsem se těšil na setkání se svou milovanou paničkou. Poděkoval jsem současným opatrovníkům a další bublinka vystoupala nad srdíčkový útulek, aby střežila naše kroky.

***

Vážení a milí čtenáři srdíčkového webu, s velkou lítostí jsme se dnes naposledy rozloučili s kocourkem Sergejkem: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Sergejek,_posledni_rozlouceni_20.3..... Včera kocourek podstoupil ráno i večer nutnou krevní zkoušku, výsledky byly velmi špatné. Dnes ráno Sergejek podstoupil další krevní zkoušku opět s výrazně horšími výsledky. Pohledy lékařů a nás se střetly a všichni jsme věděli, co bude následovat. Fyzický stav kocourka v kombinaci s výsledky krve rozhodl o tom, dopřát již Sergejkovi klid. Sergejkovi se s největší pravděpodobností oslabením rozvinul onkologický problém. Nádorové onemocnění bylo zmíněno již první den při vstupní prohlídce, i když byly krevní testy v tu chvíli ještě v pořádku. Přijít o zrak může zvířátko i vzhledem k jiné skryté nemoci, kterou v danou chvíli ještě není možné odhalit. Sergejek nám při příjmu připomněl slepou kočičku Kjáru, kterou jsme kdysi přijímali a její slepota právě souvisela s přidruženými nemocemi.

Nikdy nezapomeneme, jak Sergejek nastavoval bradičku na hlazení. Nikdy nezapomeneme na myšlenky, které nás provázely a zároveň na to, jak jsme se těšili, až přijdou šťastné chvíle a kocourek opustí karanténu. Loučení je pokaždé velké zklamání a zároveň vysvobození.

Na Sergejka vzpomínáme s úctou a láskou. Nikdy na opuštěného a neuvěřitelného kocourka nezapomeneme.

Všichni kamarádi z útulku Srdcem pro kočky