Kočičí mýty a pověry

„Když si hraji se svou kočkou, mám občas pocit, že si ona hraje se mnou.“ (Michael. E. D. Montaigne). Kočky společně se psy patří k nejčastěji chovaným mazlíčkům. Přestože nám připadá, že jsou to zvířata dobře známá, mnoho z jejich života nám dost často uniká. Kočky jsou opředeny spoustou mýtů i nesmyslných pověr, jež se tvrdošíjně udržují dodnes, a kočky se bohužel někdy stávají i jejich obětí.

Soužití

V průběhu staletí soužití s lidmi zažily kočky úctu i bezmezné zatracení. Zatímco Egypťany byly kočky zbožňovány, v křesťanstvím prosáklé středověké Evropě byly považovány za zvířata od ďábla a byly upalovány na hranicích. S nástupem novověku se opět staly oblíbenými. V období baroka byly kočky ozdobami salónů. S postupem času však obyčejná kočka začala být až příliš obyčejná a nadešla doba ušlechtilých koček.
Systematický chov, jak jej známe dnes, existuje v Evropě přibližně 150 let. První výstava koček na světě se konala v Londýně roku 1871. Zde bylo možno vidět i několik siamských koček, které byly v té době dovezeny do Evropy. Popisy této mutace pocházejí přibližně z roku 1500 z Ayudhy, tehdejšího hlavního města Siamské královské říše (dnes Thajsko). Chovatelé a milovníci koček se začali sdružovat do spolků, kde si vyměňují zkušenosti, pořádají výstavy, vypisují rodokmeny, vedou plemenné knihy a určují znaky plemen. Dnes existuje množství organizací chovatelů koček. V Evropě je asi nejznámější FIFe (Fédération Internationale Féline).

Proč se říká, že jsou kočky falešné?

Člověk posuzuje zvířata hlavně podle toho, jak by chtěl, že by se měla chovat. Přitom nebere ohled na jejich přirozené chování. Pes je považován za našeho nejlepšího přítele, protože je družný, přizpůsobivý, schopný výcviku, ochotně plní naše příkazy a dokáže téměř kopírovat svého pána. Poslušnost a respekt vůči nadřízenému jedinci ovšem patří k jeho vrozeným vlastnostem. Život ve smečce i v lidském společenství je založen na podobném principu. Ovšem naproti tomu kočkovité šelmy, s výjimkou lva, žijí samotářsky a v životě se musejí spoléhat jen samy na sebe. Na tom se nezměnilo nic ani po tisíciletích soužití s člověkem. Domácí kočky od nás sice s povděkem přijímají dobré bydlo i potravu, ale nerespektují nás bezmezně. O jejich nezávislosti svědčí například i to, že pokud mají možnost, chodí pravidelně lovit, i když mají doma jídla dostatek. Jakmile chceme kočku přinutit k čemukoliv, co je jí nepříjemné, dá nám to rázně najevo. Pes nás nadšeně vítá po každém návratu, ale u kočky záleží na tom, v jakém je právě rozpoložení. Pokud nemá zrovna náladu na mazlení, a my ji přesto bereme do náručí, setkáme se s odporem a pravděpodobně s rychlým úprkem pryč "ke svému" klidu. Ale i když je náš mazlíček v pohodě a tiše vrní v náručí, může být záhy vše jinak. Někteří lidé mají ve vztahu k domácím zvířatům pocit, že za péči, kterou jim dáváme, musejí být náležitě vděčná. A pokud to vypadá, že nejsou a nechovají se tak, jak bychom chtěli, nebývá k nařčení z falešnosti daleko. Kočky ale žijí tak, jak jim velí odvěké instinkty, nejsou falešné, jsou prostě takové.

Přináší černá kočka na cestě smůlu?

Za starověkého Egypta byly kočky uctívány jako oblíbená zvířata bohyně Bastet, zobrazované právě s kočičí hlavou. Kočičí mumie byly nalezeny i v hrobkách urozených velmožů, Egypt je také domovem kočky plavé, předka naší kočky domácí. Co se černé kočky ve starověkém Egyptě týče, ta byla považována na miláčka boha smrti, a pokud s nimi lidé dobře zacházeli, měli naději na jistou protekci v říši mrtvých. Za ztělesnění démonů, ďábelských sil a věrných průvodců čarodějnic jsou kočky považovány od raného středověku. Byly mučeny, zabíjeny i upalovány, leckde se jich lidé obávají dodnes. V latinskoamerických zemích se lidé, jimž přes cestu přeběhla černá kočka, raději vrátí domů a vyjdou znovu. Ale například v Anglii přináší černá kočka štěstí - ovšem jen pokud jde k vám. Námořníci viděli v černých kočkách záruku rodinného štěstí, věřili, že jim po vyplutí zaručí šťastný návrat a věrnost ženy. Je jasné, že černé kočky přišly k nevalné pověsti hlavně díky zbarvení. Černá srst a uhrančivý pohled žlutozelených očí spolu s naříkavými zvuky, kterými se v době námluv svolávají všechny kočky, to vše člověka děsilo i fascinovalo. Mimořádně citlivě také reagují kočky na zemětřesení a jiné přírodní katastrofy. Zatím se nepodařilo zjistit v čem jejich výstražný systém spočívá, spokojme se tedy s tím, že je to jejich přirozená, ale nicméně podivuhodná vloha, která také působí dosti tajemně.

Může kočka spadnou a ublížit si?

Pád z malé výšky je pro kočku mnohem nebezpečnější, než pád z několika metrů. Kočka totiž potřebuje dostatek času, aby se během pádu převrátila do "přistávací polohy". Využívá odporu vzduchu, ocasem kormidluje a vesluje, tlapky má roztažené. Její ohebná páteř a fragmentovitá klíční kost jí pomáhají k pružnému dopadu. Koťátka mají tuto schopnost až od určitého stupně zralosti. Občas se objeví zprávy, že kočka přežila pád z velké výšky, jsou to ovšem výjimky. Kočka asi měla během padání možnost snížit prudkost nárazu, ať už díky keřům, či větvím stromů. Když kočka přistane na měkkém podkladu nebo na místě hustě porostlém zelení, může to trochu zmírnit její zranění. Naopak pády na tvrdý podklad, třeba beton, nikdy nezůstanou bez následků. Náraz je příliš prudký a nohy kočky ho neodpruží. Následky bývají velmi vážné: otřes mozku, zlomeniny, vnitřní zranění, která nemusí být znatelná na první pohled. Navíc kočka utrpí šok.

Proč kočka stále loví?

Odpověď není tak úplně jednoduchá a jednoznačná. Lidé se jen těžko smiřují s tím, že jejich vrnící macek se jako mávnutím proutku změní v nelítostného "vraha" všech opeřenců a hlodavců. "Má přece žrádla dost, tak proč to dělá?" Jenže v každé kočce, i té "salonní", dřímá malá šelma. Jedním ze základních instinktů kočkovitých šelem je reakce na pohyb, hluboce vrozená vlastnost nepostradatelná pro lov. Čilý ruch upoutá pozornost každé kočky a pak záleží na její obratnosti a také ostražitosti ptáků. Odnaučit kočku lovit je nadlidský úkol. Zastrašování, odhánění, či dokonce výprask mají jen malý nebo jen dočasný účinek. Kočka sice pochopí, že lov drobných pěvců je tabu, nicméně v prvním nestřeženém okamžiku vyrazí k útoku znovu.

Proč jde kočka vždy vlastní cestou?

Kočka dokáže rozeznat rozdíl mezi jedním a druhým místem velmi dobře. Má totiž velmi dobře vyvinutý mechanismus prostorové orientace a výbornou místní paměť. A navzdory svému výraznému individualismu udržuje kontakty, ovšem právě jen svým diskrétním kočičím způsobem. Jistě jste někdy při svých procházkách krajinou potkali nějakou kočku. Klidně seděla ve křoví, vedle cesty nebo jí vykukovala jen hlava se zašpičatělýma ušima z vysoké luční trávy. Aniž byste to věděli, dali jste se po jedné z pěšinek, které používá kočka při toulkách po svém území. Toto území je podle podnikavosti kočky více či méně rozlehlé a je protkáno hustou sítí cestiček, po kterých se kočka vydává na lov, do svých oblíbených skrýší nebo na dostaveníčko s ostatními kočkami. Ostatní kočky z okolí tyto pěšinky používají také, ale pokud možno ne současně. Je lépe, pokud se tady kočky nesetkají. Objeví-li jedna kočka na svém výletě druhou, sice ji nespustí z očí, ale pohybuje se pokud možno v bezpečné vzdálenosti od ní a snaží se vyvarovat toho, aby se jejich cesty zkřížily. Pokud se to přece jen stane, zůstanou sedět v dostatečné vzdálenosti od sebe a čekají tak dlouho, dokud se jedna z nich neodhodlá pokračovat. Nebo se každá z nich vydá jiným směrem.

Je pravda, že kočky nesnášejí mokro a milují teplo?

Kočičí srst je hustá, kvalitní a chrání před zimou. Ne nadarmo se z kočičích kožek šily bederní pásy, známé "ledviňáky". Nicméně pokud má kočka možnost, najde si ve svém bydlišti neomylně první teplé místo. Kočky žijící v bytech to mají v tomto směru jednodušší, ale jejich "vesnické" příbuzné jsou na tom trochu hůř. Zkuste se někdy podívat na kočku, která běží v dešti, jak se snaží vyhnout kalužím a nervózně oklepává namočené tlapky. Zatímco psi se koupají radostně, obzvláště právě v těch kalužích, naprostá většina koček se ve vodě ocitne jen nedobrovolně. Naopak sucho a hřejivé teplo jim dělá víc než dobře. V zimním období spí na půdách v seně, přes den sedávají v obytných místnostech u kamen a slastně prospí celé hodiny. S příchodem předjaří posedávají a polehávají na prohřátých tmavých plochách a slastně se oddávají hřejivé lázni slunečních paprsků. Zoologové soudí, že záliba našich domácích koček v teple a suchu je důkazem toho, že jejich předci pocházeli z teplých jižních krajin.

Proč nemají kočky rády sladké?

Majitelé koček a psů si určitě někdy uvědomili rozdíl mezi těmito domácími mazlíčky. Kočky nemají rády sladkosti, zatímco psi je přímo milují. Američtí a britští odborníci odhalili, proč tomu tak je. Kočkovité šelmy, včetně tygrů a gepardů, postrádají protein T1R2, který vytváří chuťový receptor buněk, v nichž vzniká sladká chuť. Způsobuje to nápadná odchylka na jednom z kočičích genů. Vědci to zjistili poté, co zvířatům odebrali vzorky krve a slin. Kočky tak nejsou schopné rozeznat sladkou chuť cukru. Ostatní chutě však mají kočkovité šelmy normální, dokonce disponují velmi komplexními chuťovými receptory pro aminokyseliny. Otázkou zůstává, zda ztráta chuti na sladké znamenala v minulosti pro kočky nějakou evoluční výhodu a jestli se u nich dříve vyvinula masožravost, nebo došlo ke ztrátě bílkoviny T1R2.

Proč má kočka "kočičí hřbet?"

Zcela neprávem se vyhrbený kočičí hřbet považuje za projev odevzdanosti a v tomto smyslu se výraz také používá v běžné řeči. V řeči kočičího těla však signalizuje obrannou reakci a příkaz: "Nech mě na pokoji!"

Planeta zvířat