Vážení přátelé, přišlo nám z milovaného domova srdíčkového kocourka Guliverka smutné rozloučení. Děkujeme Jirkovi a Míše za krásný domov, který Guldovi poskytli!

V pátek 26.6.2015 ve 22 hodin vydechl náš/Váš srdíčkový kocourek Guliver naposledy. Bohužel chronické onemocnění ledvin nabralo v posledním týdnu prudký posun směrem dolů a tak jsme se po těžkém rozhodování odhodlali zavolat na pomoc Pet-Medic, aby nám všem pomohl důstojně vypravit Guliverka na cestu do kočičího nebe.

Tak Vás všechny chceme poprosit, kdo si ještě pamatujete třeba na "Guliver volá SOS" http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/1033 nebo "Guliho strachu plný příběh psaný srdcem" http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/1345 , abyste věnovali Gulimu aspoň malou vzpomínku…

Už se nikdy nedovíme, jak Guliver prožil první část svého života, než se díky obrovské shodě náhod dostal, byť v neskutečně zuboženém stavu, do velké kočičí rodiny u Kristýnky a Michala. I přes počáteční obavy o Guliverovo zdraví a jeho veterinářem předpokládané stáří 8-12 let (tj. v době, kdy se ocitl v bezpečí útulku Srdcem pro kočky), se z Guliho stala během necelých 3 měsíců další léčby a zvykání si v novém domově krásná, neskutečně hrdá a milá (byť někdy neuvěřitelně umíněná a svéhlavá) kocouří osobnost. Nikdy jsme se nezbavili pocitu, že musel být původně domácí (byť nekastrovanou) kočkou, která se nějakým zlým řízením osudu ocitla v zimě 2010/2011 na krutém mrazu a sněhu, protože tomu jakoby odpovídalo jeho chování nebo třeba stravovací návyky (např. nikdy nehltal stravu, nikdy se ani trochu nepřejídal, byl docela vybíravý, nedokázal ulovit myš, byť se mu pod nohama na zahradě v trávě doslova promenádovaly - na to reagoval pouze zaujatým výrazem a pozorováním této “zajímavosti” bez jakékoliv stopy po lovecím pudu, který se tak omezil pouze na domácí hry s různými kočičími hračkami).

První dojmy Kristýnky a Michala z Gulivera (a Michalovo podezření na britskou kočku podle stavby těla, mohutných pacek, zplacatělého čumáčku a dalších znaků) se plně potvrdily: z kocourka se vylíhl krásný, po odpadnutí zdravotních komplikací neuvěřitelně čistotný (hned zkraje jsme učinili poznání, že nikdy nejde do již použitého kočkolitu, což vedlo ke stabilnímu umístění 3 kočkolitů a jejich čištění min. 2x denně) a krásný medvídek. Tedy přesněji britská dlouhosrstá kočka bicolor, byť možná ne čistokrevná, ale o to víc důstojného až šlechtického chování. Neuvěřitelně klidná a dobrosrdečná povaha, kterou nic nevyvede z míry. To bylo něco, co jsme každý den obdivovali my sami, i každá z občasných návštěv… Výsadu nechat se pomazlit obdržel, kromě páníčků, jen málokdo - kdo se mu nelíbil a dovolil si byť sebemenší pokus o pohlazení nebo mazlení, ten se dočkal nechápavého pohledu a hrdého odkráčení do bezpečné vzdálenosti, ale vždy jen takové, aby dal najevo: “Já jsem tu pánem a já tu zůstanu, jen už na mě laskavě nešahejte!”

Guliver od začátku trpěl občasnými dýchacími problémy, jejichž příčinu se nikdy nepodařilo objektivně odhalit - pravděpodobně důsledek zimy 2010/2011, než se s podlomeným zdravím dostal ke Kristýně a Michalovi. Před asi 2-mi lety jsme při pravidelné kontrole na veterině byli upozorněni na vyšší hodnoty urey a kreatininu s tím, že to ke stáří kočiček patří a že by bylo vhodné přejít na šetrnější stravu, resp. dietu (což jsme samozřejmě udělali), která může trochu pomoci, ale jinak že se s tím nedá nic dělat. Teprve po dalším asi 3/4 roce jsme díky víceméně náhodné návštěvě jiné veterinární kliniky s hrůzou zjistili, že uvedený stav už odpovídá 3. fázi chronické ledvinové nedostatečnosti, která se zatím projevovala víceméně jen postupným, ale zatím stále ještě nijak dramatickým úbytkem hmotnosti. To nás vedlo k okamžité změně veteriny. Díky péči MVDr. Kvapila z veterinární kliniky Poděbradská se podařilo stav postupně stabilizovat nalezením vhodné kombinace a dávkování diety, léku Ranisan (regulace kyselosti žaludku) a podpůrného prostředku Pronefra (pro podporu činnosti ledvin). A i přes upozornění, že tato nemoc je nevyzpytatelná a přes objektivní vysoké hodnoty urea a kreatininu, které se mezitím dostaly do 4., tedy poslední a terminální fázi (méně než 10% funkčních ledvin), se podařilo umožnit Guliverkovi naprosto pohodový a téměř bezpříznakový život po další téměř neuvěřitelný rok.

Bohužel před asi 2-mi měsíci se začaly objevovat první, velice nenápadné náznaky věcí příštích. Guliver začal být více unavený a spící, což jsme ze začátku připisovali spíše jarním zvratům počasí, na které byl vždy hodně citlivý. Nicméně jinak probíhal život dle zavedených zvyků a rituálů. Ráno nás doprovázel a často i popoháněl při ranním vstávání (hygiena, snídaně, odchod do práce), až bylo někdy zábavné pozorovat, že když se mu zdála některá činnost už moc dlouhá, šel “na další stanoviště” napřed sám a nechápavě zamručel, proč nám to dnes tak dlouho trvá… Odpolední vítání při příchodu z práce, vyžádání si procházky po zahradě, občasné oždibávání trávy nebo vyhřívání se na sluníčku, někdy rozmrzelého zamručení při zjištění, že venku prší (což z Jeho kocouřího pohledu často byla byť jedna jediná drobná kapička z již se vyjasňujícího nebe a procházku pro jistotu ukončil)...

Časem se chování měnilo více - probouzení po ránu nebo po denním spánku při příchodu z práce mu najednou někdy trvalo déle. Takže se třeba přišel přivítat až po nějaké chvíli, navíc jakoby v roztomilém polospánku, ale o to více se pak dožadoval jít na procházku, zkontrolovat si své venkovní království, nebo mazlení či kartáčování. Pak začal najednou vyhledávat místa, na která nikdy nechodil - nikde dříve nevyhledával pro odpočinek vysoká místa, třeba na skříni, a najednou tato místa začal vyhledávat, aby nakonec změnil pelíšek na cestovní kufr umístění vysoko pod stropem na šatní skříni. Tam nalézal svůj klid pro čištění se i odpočinek, a odkud nás měl přitom stále pod kontrolou. A odkud dle své libosti a nálady slézal dolů, aby nás zalehl, nejlépe na hrudi s položením hlavičky na tvář a vzápětí spokojenému spánku (jeho spánku, ne toliko už vždy spánku příslušného páníčka, který tak musel vydržet bez hnutí dlouhé desítky minut). Další fází bylo zjištění, že už si není tolik jistý odhadem výšky a vzdálenosti - takže pro pelíšek na skříni jsme mu museli vyrobit bezpečnou přístupovou cestu. Ale stále to byl ten milý a živý kocourek, který se zajímal o vše, co se v jeho království odehrávalo.

Před asi 3 týdny však najednou přestal chodit (byť po bezpečné a relativně pohodlné cestě) do svého pelíšku na skříni a vybral si jiný, na malé skřínce. A pak najednou sešel z prvního patra do půlky schodů, tam se zarazil, jakoby přemýšlel, otočil se a pomalu odešel zpátky nahoru. Od té chvíle už sám po schodech dolů nikdy nesešel. Ale stále měl zájem o život a mazlení, takže jsme jej vždy v náručí, což vždy miloval, snesli dolů na chodbu, provedli s jeho nadšením rituál s nasazováním obojku (či spíše postroje) a po otevření dveří následovalo jeho radostné vyběhnutí do jeho zahradního království. Obchůzky se v poslední době ale viditelně zkracovaly, až zůstalo jen u pár nepříliš od sebe vzdálených oblíbených míst, i když časově se procházky spíše protahovaly, jak si do poslední chvíle dokázal užívat pohody v trávě, pozorování zeleně a přírody nebo vyhřívání se na sluníčku.

Bohužel posledních 10 dní se přidalo nechutenství (od granulí přešel sám od sebe postupně už jen výhradně na stravu v podobě masových kapsiček s omáčkou nebo maltozových pytlíčků, které mu chutnaly až téměř do poslední chvíle, byť výživově stravu nenahrazovaly), nový pelíšek v podobě úložného prostoru v gauči, který mu evidentně poskytoval dostatečnou míru soukromí, takže jsme mu jej zabezpečili v otevřené poloze a maximálně vybavili pohodlím jeho oblíbenými dekami, a nakonec už i zcela jasně viditelná špatná chůze, vystouplá páteř, rapidně ubývající váha a doslova před očima mizející tělíčko…

Poslední 4 dny už byly ve znamení téměř odmítání jakékoliv stravy, celodenního spánku (byť s rozkošným úsměvem na rtících jako po celý jeho život u nás) a ztrátě schopnosti dojít si na kočkolit. Což jsme řešili neustálou přítomností jednoho z nás, podkladovou plenou schovanou v dece a jejich okamžitou výměnou včetně dek za čisté… I v takovém stavu jsme ho vždy vzali i ven na procházku, protože tam vždy jakoby ožil a dlouhé desítky minut si na klíně vychutnával venkovní vzduch, ptáčky, skalku a život kolem něho. Poslední den už ale bylo vše jinak, najednou už nedokázal venku ujít ani 2-3 metry (obrovská změna během cca 48 hodin) a my cítili, že beze všech pochyb nastává čas rozhodnutí a ta nejsmutnější chvíle.

Do hlubokého spánku byl uveden v pohodlí a bez jakéhokoliv stresu na klíně svých pánečků, na oblíbeném místě nad skalkou, kde až do poslední chvíle spokojeně pozoroval cvrkot a život zahrady, abychom ho pak v náručí a hlubokém spánku odnesli domů do Jeho obývacího pokoje, kde Jeho život kolem 22 hodiny bezbolestně ukončila druhá injekce se samotnou eutanázií...

A tak, prosím, nepodceňujte první příznaky u svých miláčků a včas je řešte s odborníky. I když zvířátko onemocní, nevzdávejte to, je pořád naděje, že vám ještě bude dělat dlouho radost, že mu prodloužíte život bez trápení, jako se to podařilo nám. Myslím, že si to domácí mazlíčci (a nejen domácí) zaslouží a umožněte jim šťastné dožití s veškerou péčí a následně i důstojný odchod v pravou chvíli, kdy se život proměňuje v trápení… Kdybychom komukoli mohli pomoci radou, zkušenostmi, případně doporučit citlivý přístup našeho pana veterináře, obraťte se na nás. Co bude v našich silách, rádi pomůžeme.

Jirka a Míša, smutní páničkové Guliverka

PS: přikládáme fotky na rajčeti http://kocourguliver.rajce.idnes.cz/Rozlouceni/ - je to výběr z posledních cca 3 měsíců