Co dělat, když dojde k úrazu

Pod pojem úraz (trauma) zahrnujeme jakékoli náhlé narušení zdravotního stavu zvířete v důsledku nejčastěji mechanického (méně často elektrického nebo chemického) inzultu. Mezi příčinami traumat stojí na předních místech autoúrazy (psi), pády z výšky (kočky), pokousání a střelná poranění. Bohužel se nezřídka stává, že zvíře je nalezeno bez možnosti určit, co se v předcházejícím čase stalo (zaběhnutí psi, volně chované domácí kočky), případně komu pacient patří.

Přístup k traumatickému pacientovi se odehrává ve dvou úrovních, které na sebe těsně navazují. První pomoc poskytuje laik (majitel, svědek nehody), který musí učinit základní a velmi důležité rozhodnutí, zda psa nebo kočku dopravit k veterinárnímu lékaři k dalšímu odbornému ošetření, nebo zda bude schopen následky nehody zvládnout doma. Proto bych na začátku rád uvedl zásady první pomoci a základní schémata, podle nichž se laik rozhoduje o dalším ošetření pacienta.
Obecně lze říci, že správně poskytnutá první pomoc nebo včasná doprava k veterinárnímu lékaři může výrazně ovlivnit výsledky odborného ošetření. Naopak oddálení ošetření u veterináře může vést ke zhoršení prognózy definitivního vyřešení problému.

První pomoc

První pomoc zvířeti postiženému traumatem je relativně odlišná od situace v humánní medicíně. Rozdíly jsou ovlivněny druhem zvířete, možnostmi majitele, odlišnostmi v manipulaci s postiženým pacientem. Pro srovnání uvádím rozbor zásad pěti T ve veterinární kritické medicíně.

1. Tekutiny: Tekutinová terapie představuje z celkového hlediska jednu z nejdůležitějších součástí léčby. V případě výrazného krvácení nebo šoku není obvykle možné zajistit dostatečný objem a rychlost podání tekutin normální cestou. Zvířeti, které je v traumatickém šoku, často je dezorientováno nebo trpí bolestmi, se tekutiny podávají velmi obtížně. Proto je nutné rychle vyhledat odbornou pomoc a stabilizovat objem a tlak cirkulujících tekutin intravenózní infuzí.

2. Teplo: Ztráta tělesné teploty může vytvořit předpoklady pro nástup komplikací, které prohlubují riziko vzniku a rozvoje šoku. Platí to zejména v zimních měsících. Zabalení pacienta do deky má však ještě další smysl: omezí jeho pohyb. To může zlepšit prognózu zvláště u úrazů páteře.

3. Transport: V případě závažných traumat je transport k veterinárnímu lékaři jedinou možností, jak určit, do jaké míry byl organismus postižen, jak zavést účinnou terapii a stanovit okamžitou a dlouhodobou prognózu následků poranění.

4. Ticho: Pacient v posttraumatickém stavu je velmi citlivý na jakoukoli nešetrnou manipulaci. Jedná se o součást obranných mechanismů. Velmi často dochází k pokousání majitele nebo jiné ošetřující osoby.

5. Tišící prostředky: Podání prostředků proti bolesti (analgetik) může v určitých případech vést ke zvýšení komfortu pacienta. Jejich aplikace však naráží na několik komplikujících faktorů. Prvním z nich je absolutní kontraindikace analgetické terapie v případech poranění páteře. Bolest patří mezi obranné mechanismy organismu a zabraňuje pohybu pacienta. V případě vyblokování bolesti analgetiky může dojít k takové pohyblivosti, která může vést k dalšímu (často nevratnému) poškození míchy. Další komplikací je nevhodnost humánních analgetik pro psy a kočky. Je například zcela nevhodné podávat psům a zejména kočkám ibuprofen (Brufen), paracetamol (Paralen) a salicyláty (Acylpirin) vzhledem k riziku žaludečního krvácení. Ostatní analgetika zatěžují jaterní metabolismus a většinou nemají u malých zvířat účinky popisované u lidí. Ve veterinární medicíně se s úspěchem používá škála analgetik opiátového typu, které má k dispozici veterinární lékař. Obecně lze tedy říci, že rozhodnutí, zda analgetika aplikovat, je vhodné ponechat na veterináři.

Z přehledu vyplývá, že majitel má relativně málo možností, jak pomoci zraněnému zvířeti v domácím prostředí. Na prvním místě mezi laickými prostředky prvotní pomoci tedy stojí transport.

Bezodkladný transport

Dále jsou vyjmenovány stavy, které by měly být jasným důvodem pro okamžitý transport pacienta k veterinárnímu lékaři. Jen ten je schopen poskytnout rychlou a kvalifikovanou odbornou pomoc.

* Zhoršující se stupeň vědomí, bezvědomí, apatie, dezorientace: Poranění hlavy spojená s otřesem (komocí), zhmožděním (kontuzí) mozku, zlomeninami lebečních kostí a výrony krve do mozku vedou často ke snížení vnímání pacienta. Tyto stavy vyžadují okamžitou intenzivní terapii a prognóza jejich vyléčení je často sporná. Mezi nejčastější příznaky patří snížený stupeň vědomí, oděrky nebo jiná poranění kůže na hlavě, krvácení z nosu nebo uší, nestejně velké zorničky nebo jejich fixace v uzavřené či otevřené poloze, abnormální postoj nebo pohyb zvířete, stáčení hlavy na stranu a další. Tyto příznaky se mohou vyvinout s určitým zpožděním (většinou do 24 hodin) v souvislosti s otokem mozku.

* Vnější krvácení: Výrazné krvácení vede ke snížení cirkulujícího objemu tekutin, k poklesu krevního tlaku a k nástupu šoku, který se bez terapie prohlubuje a nakonec způsobí smrt. Zastavit krvácení z periferní cévy tedy patří mezi nejdůležitější úkoly v první pomoci. Tepenné krvácení je samozřejmě nebezpečnější než žilní. Je možné přiložit jakýkoli improvizovaný kompresní obvaz nebo založit škrtidlo a rychle vyhledat odbornou pomoc.

* Vnitřní krvácení: Vnitřní krvácení se v zásadě projevuje stejnými příznaky jako vnější, ale bez známek vnějšího poranění. Určení stupně, lokalizace a samozřejmě zastavení vnitřního krvácení je složitější a vyžaduje různě agresivní odbornou pomoc.

* Poranění páteře: Poranění páteře jsou velmi náročná na šetrnou manipulaci a transport pacienta. Podezření vzniká při nástupu různě progresivních obrn, zejména pánevních končetin. Pacient musí být umístěn nejlépe na pevnou podložku a přenášen pouze na ní. U zvířete by měl být stále přítomen někdo, kdo může zabránit seskočení nebo pádu pacienta např. ze stolu. Na minimum je třeba omezit i otáčení psů a koček z boku na bok. Pro malá zvířata lze doporučit umístění do transportních boxů, které jsou vhodnější než přenášení v náručí.

* Poranění hrudníku: Ne všechna zhoršení dýchání malých zvířat po traumatu vyplývají z poranění hrudníku a orgánů v něm uložených. Změněné dýchání (dyspnoe) může souviset s bolestí a šokem pacienta, s poraněním centrálního nervového systému, s krvácením. Nejdůležitějším zákrokem první pomoci je zakrytí otevřeného poranění hrudníku (otevřený pneumotorax) neprodyšným materiálem (PVC folie). Velmi zřídka je třeba provést laickou tracheotomii (otevření průdušnice) při rozsáhlém poškození oblasti hrtanu, nosních průchodů nebo ústní dutiny a nástupu příznaků dušení (lapání po dechu, promodrání).

* Poranění břicha: Poranění břicha se nejčastěji projevují vnějšími příznaky zhmoždění (oděrky, rány, krevní podlitiny, rány pronikající do břišní dutiny). Současně se mohou objevit příznaky spojené s vnitřním krvácením, často výrazná bolestivost a napětí břišní stěny. Pronikající rány je vhodné dočasně zakrýt a zabránit tak evisceraci (vypadnutí) vnitřních orgánů.

* Zlomeniny dlouhých kostí končetin, poranění kloubů, rány vazů a šlach: Tato poranění určitě vyžadují odbornou pomoc. Jejich ošetření však není otázkou života a smrti. Bohužel právě tato poranění bývají nejzřetelnější a soustředění pozornosti na ně může znamenat přehlédnutí závažnějšího narušení celkového stavu zvířete. Z hlediska první pomoci lze doporučit dočasnou imobilizaci zlomenin lokalizovaných pod loktem a kolenem. Je třeba mít na paměti, že kvalitní znehybnění musí respektovat zásadu fixace obou kloubů náležejících ke zlomené kosti.

MVDr. Jan Beránek
MVDr. Petr Šrenk, Dipl. ECVN
Klinika Jaggy, Brno