* 22.5.2019 ❤️ Poslední rozloučení s milovaným Koledníčkem ❤️

Milí přátelé srdíčkových kočiček, z hostivického depozita dnes přinášíme velmi smutnou zprávu, kocourek Koledníček svůj boj o život prohrál. Je nám to nesmírně líto, i my jsme spolu s vámi věřili, že se jeho zdravotní stav alespoň o kousíček zlepší a kocourek dostane šanci na tomto světě ještě pobýt, ale ukázalo se, že jeho onemocnění už bylo nad síly i takového velikého bojovníka, jakým milovaný Koledníček byl. I když fyzicky patřil mezi velké kocourky, duší se řadil k citlivým a nesmírně hodným a vděčným micinkám.

Koledníček měl to štěstí, že jeho odchod z tohoto světa byl klidný a pokojný v náručí tety Nicole a strejdy Štěpána tam, kde se cítil bezpečně, tedy v prostředí depozita. Kocourek nám jednoduše usnul a už se neprobudil. Jeho dušička tak mohla odejít tam, kde na něj čekají i ostatní kamarádi z důchoďáčku jako je Dalibor, Manka a Vilmička.

Někdo by možná řekl, že jeho čas zde na zemi byl krátký, ale každá bytost včetně nás, dvounožců, má vyměřený čas své existence, během kterého musí stihnout vše, co je pro ni přichystané. Naučit se spoustu věcí, rozdávat lásku, být oporou. Koledníček sobě i nám dokázal, že i když trpěl doživotním hendikepem z rozstřeleného lokýtku na přední pacince, zvládl šplhat po škrabadýlku; byl velikou oporou krásné Adélce, která si pro svou plachost v důchoďáčku zvykala hůře a Koledníček jí z lásky nabídl svůj pelíšek.

Ano, i to patří k životu útulkových kočiček a útulkových tet a strejdů a my víme, že i když vnímáme velmi silně prázdné místo, které najednou v důchoďáčku zůstalo a tolik bychom si přáli stále hladit kocourkův heboučký kožíšek, nesmíme být sobečtí a musíme duši tohoto úžasného kocourka nechat jít.

❤️ Koledníčku, vyprovázíme tě na tvé další cestě ať už směřuješ kamkoliv a děkujeme ti, že jsi kolem sebe rozdával tolik radosti. ❤️

* 25.1.2019 Vážení přátelé, dnes z Hostivického depozita přinášíme tu nejsmutnější zprávu, kočička Vilmička, ledvinová mourovatá babička, odešla za svými kamarády do kočičího nebe. Musíme se přiznat, že tyto řádky se nám nepíší vůbec snadně, protože případ Vilmičky byl trochu jiný než u ostatních ledvinových kamarádů, kteří z hostivického důchoďáčku zamířili za duhový most.

Vilma přišla do srdíčkového útulku z Beřovic, kde žila jako tulačka, v listopadu roku 2017. Kočička měla tříštivou zlomeninu holenní kosti pod kolenem a dlouhodoběji zvýšené ledvinové hodnoty, a proto jsme již nikdy nemohli přistoupit k operaci zmíněné nožičky a Vilmička byla doživotně odsouzena ke kulhání. Byla to ale veliká bojovnice a i přes tuto nepřízeň osudu to byla veselá a aktivní kočička, trochu svéhlavička, která milovala mazlení v náruči. V hostivickém důchoďáčku se dlouho zdravotně držela a dokazovala nám svou vitálnost každý den.

Pak ale přišel poměrně rychlý zlom, kdy teta Nicole zaznamenala, že Vilmička výrazně pohubla a přestože vždy slupla celou ledvinovou kapsičku na jedno posezení, najednou k papání jen přičichla a odešla. Navíc kočička, která se vždy k tetě Nicole po příchodu do důchoďáčku hnala jako první, teď zůstávala v uzavřeném pelíšku s nezájmem o své okolí. Při první veterinární prohlídce se ukázalo, že kočička má v tlamičce veliký zánět a její zoubky se pokryly tzv. uremickým zubním kamenem, který vzniká působením vysokých hladin škodlivin, které nedokáží postižené ledviny již odfiltrovat. V takové chvíli se vždy musíme rozhodnout, jak postupovat s ohledem na úctu ke zvířátku a jeho životu a také na naší útulkovou filozofii. Vzhledem k tomu, že nikdy nic nevzdáváme dopředu a za kočičku bojujeme, Vilmička dostala kanylku a hezky v teple hostivické karantény dostávala více než týden intenzivní infuzní terapii. Kočičku jsme každý den několikrát dokrmovali a podporovali její tělíčko bylinkami a léky, kromě toho, že nepapala se ale mazlila a vracela se jí zpět její vitálnost. Po osmi dnech jsme provedli kontrolní krevní zkoušku a bohužel se ukázalo, že ledvinové hodnoty i přes infuzi vystoupaly tak vysoko, že už je ani přístroj v rámci biochemického rozboru nedokázal změřit. V tu chvíli jsme pochopili, že tělo krásné Vilmičky pomalu svůj boj o život vzdává, ale holčička nám situaci vůbec neulehčila, protože zůstávala i nadále veselá a aktivní, opět tetu vítala při příchodu do důchoďáčku, zajímala se o ptáčky v okně i o to, co strejda Štěpán právě přinesl v taškách z nákupu.

Nastalo opravdu zvláštní období v našem depozitu, věděli jsme, že Vilmička nám odchází, ale snad i proto, že ona sama si to nechtěla připustit, i my jsme jí dávali šanci prožít poslední dny mezi svými chlupatými kamarády tam, kde byla spokojená a šťastná. Před několika dny však Vilmička začala odmítat dokrmování, prospala celé dny i noci a začal jí dělat potíže samotný pohyb. Při posledním dokrmování nás tak svým vlastním způsobem požádala, abychom jí umožnili důstojný odchod z tohoto světa a aby mohla zamířit za dalším světlem, a kdo ví... třeba i za novým životem někde jinde.

V důchoďáčku je teď smutno, protože mourovatá kamarádka chybí Koledníčkovi, který se jí vždy snažil uzmout cokoliv z mističky při krmení, chybí Žežulce, která s Vilmičkou spávala na chodbě na vyměkčené kočičí podložce, chybí Adélce, se kterou si navzájem čistily ouška a chybí i zrzavé Salimce, která si s Vilmičkou neustále něco povídala. I když fyzické tělo Vilmičky už ztratilo svůj účel zde na zemi, její dušička pořád bdí nad hostivickým depozitem, poznají to kočičky i útulková teta Nicole se strejdou Štěpánem. Možná nám Vilmička takto děkuje za poslední část svého života, kterou mohla prožít s námi a my můžeme poděkovat zase Vilmičce za to, že jsme se opět něco nového naučili. Třeba to, že každá kočička je jiná a my musíme každou dobře poznat, abychom jí mohli naslouchat a správně se rozhodnout právě v těch nejdůležitějších chvílích.

Doufáme a věříme, že Vilmiče se již teď daří dobře a jsme rádi, že byla na chvíli součástí našich životů. Vždyť jak nejlépe zjistíme, zdali našim srdíčkovým svěřencům rozumíme...? Jedině tak, že s nimi prožijeme jejich vyměřený čas a necháme jejich tlapky, aby v nás zanechaly již navždycky něco z nich samotných.

* 3.12.2018 ❤️❤️❤️ Poslední rozloučení s milovanou Mankou ❤️❤️❤️

Vážení a milí přátelé srdíčkového útulku, přinášíme dnes smutnou zprávu, kočičce Mance z hostivického depozita jsme museli dát poslední sbohem a nechat její dušičku odejít za dalšími srdíčkovými kamarády. Za duhovým mostem se jistě setká s naším Daliborkem, který prožil část svého života také v hostivickém depozitu. Krásná mourovatá kočička Manka pocházela z Číčovic a my vzpomínáme na den, kdy jsme ji odchytávali. Vzpomínáme na to, jak dlouho kroužila kolem nás i odchytové klece a několik hodin trvalo, než se nám ji podařilo přesvědčit, že u nás jí bude líp. Bohužel již od počátku jsme při vyřknutí diagnózy selhávání ledvin tušili, že kočička má před sebou spíše měsíce života než roky. Manka statečně bojovala se svým osudem do poslední chvíle, poslední dny ale teta Nicole poznala, že kočička svůj boj o život pomalu vzdává a připravuje se na odchod z našeho světa tam, kde žijí ostatní srdíčkoví kamarádi, kteří už zde nejsou s námi. A nastala chvíle, kterou už v hostivickém důchoďáčku moc dobře známe, chvíle, kdy jsme holčičce slíbili, že naše pomoc znamená jí ulehčit i na její poslední cestě. Manka při odcházení z tohoto světa nebyla sama, teta Nicole i strejda Štěpán ji drželi za pacinku a hladili její krásný mourovatý kožíšek, aby věděla, že jsme ji vděční za všechno, co nás naučila a že na její cestu srdíčkovým depozitem nikdy nezapomeneme. Manka nás naučila, že každá kočička si zaslouží naši péči a lásku a že dokud ona sama o svůj život bojuje, jsme tu i my, abychom spolu s ní bojovali a podporovali jí. I když Manka prožila dlouhá léta venku opuštěná, věříme a doufáme, že její pobyt u nás, i když trval jen něco málo přes dva měsíce, jí vynahradil vše, čím si musela projít. Na Manku vzpomínají všechny kočičky z hostivického depozita, nejvíce Žežulka, která si s ní povídala na karanténě, když obě holčičky prodělávaly infuzní terapii a i ostatní – Koledníček, Adélka, Salimka i Vilmička – kterým teta Nicole o Mance často vyprávěla. Zastavme se společně na chvilku a pošleme krásné Mance nahoru naši tichou vzpomínku a poděkujme ji za to, že byla na chvilku součástí srdíčkového útulku. Manko, s upřímnou a srdečnou láskou tě vyprovázíme na tvou další cestu a věz, že už vždy budeš v našich srdcích. ❤️

* 27.2.2016 Pejsek, kterého včera našla teta Markéta z rakovnického depozita pobíhajícího na frekventované silnici u Nového Strašecí, se bude vracet domů! Díky vám, kteří jste sdíleli naši výzvu, poznali páníčkové svého ztraceného pejska a přihlásili se nám. Rakovnické depozitum se tak nebude rozrůstat o psího nalezenečka, ale zůstane plně kočičkové :-). Již jsme se s majiteli domluvili, že pejska raději budou čipovat. Kdyby včera u veterinární prohlídky měl pejsek čip, mohl být již doma.

* 20.7.2015 Kocourek Baghíra dnes podstoupil kontrolní Rtg. Zlomenina čelisti byla krásně srostlá, a proto kocourek rovnou podstoupil zákrok - odstranění želízek z čelisti a zároveň revizi zoubků, které byly ve špatném stavu. Baghíra je opět velmi komunikativní, nelichotivě nám dává najevo, co si o nás myslí :-). Dočasně zůstává kocourek v karanténní kleci, protože musí papat měkkou stravu a zároveň kapat infuze: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Baghira_po_revizi_zoubku_a_odstrane...

* 12.1.2015 Přinášíme smutné zprávy, dnes je v útulku Srdcem pro kočky velmi smutný den. Od rána panovalo v útulku tíživé napětí, předtucha i poznání, že již bohužel kocourkovi Mazlíkovi lépe nebude. Taková loučení jsou nejsmutnější. Příčinou trápení kocourka Mazlíka bylo masivní začervení - parazitální infekce na plicích, která postupně kocourka zahubila. Mazlík pochází od hodné paní, která pečuje o zhruba 30 toulavých kočiček. Paní krmičce pomáháme v rámci kastračního programu a když je potřeba postarat se o vážnější případ, přijmeme kočičku na hospitalizaci.

Rozloučení s milovaným Pajdou

Podzimní slunce má své osobité kouzlo. Podzimní slunce zůstane už navždy symbolem kocourka Pajdy, jehož bublinku jsme dnes pustili vzhůru za ostatními. Pajda k nám přišel před několika lety se starou zlomeninou tlapičky, byl plachý a trvalo mu tuze dlouho, než s námi navázal kontakt. Postupem času za námi chodil blíž a blíž a nakonec jej bylo možné i pochovat. Vždy byl Pajda ve střehu, ale původní plachost z kocourka navždy opadla. Kocourek trpěl na záněty v tlamičce a nakonec i chronickým onemocněním ledvin. Pokaždé kocourkovi pomohly infuze a to zásadně.

Rozloučení s milovaným Kennym

Černý kocourek Kenny byl do útulku přijatý 26.4.2010 společně s mnoha dalšími černými kamarády ze Stochova. Na Stochově žily kočičky u místního krámu a ne všichni lidé je milovali, a tak byly kočičky zatracovány, boudičky jim byly bourány a nakonec byly přijaty do útulku ve Vrbičanech. V rámci jara 2010 jsme přijímali kočičku Tessay, Missy, Fanny, Happy, Sunny, Miju a kocourky Olivera a Kennyho. Z celé kočičí smečky časem odešli do nových domovů kocourek Oliver a kočička Fanny. Kočičky přišly ve špatném zdravotním stavu a téměř všechny kočičí maminky porodily či potratily svá koťátka. S kočičkami ze Stochova jsme prožili první útulkové pády i vzestupy. Bezpochyby nás Stochováčci naučili vnímat útulek jako takový.

Rozloučení s milovaným Inčučunou

Vzpomínky už navždy zůstanou… Kocourek Inčučuna byl v útulku velmi krátce, přesto jsme s kocourkem navázali hluboký vztah. Nikdy nezapomeneme, jak se nastavoval k mazlení, nikdy nezapomeneme na kocourkovo zamňoukání, to když nám chtěl něco říct. Hluboko v mysli zůstanou také uloženy vzpomínky na karanténu na veterině ve Slaném, kde kocourek trávil poslední dny svého života. Samozřejmě měl veškerou možnou péči, byl v teploučku a dostávalo se mu potřebné pomoci i útěchy. Kocourek Inčučuna patřil k nám, promítáme si celý kocourkův příběh od A až po Z. Příběh, který začal před několika lety v kolonii kočiček Strnadova zahradnictví v Praze. Z těchto míst pocházely kočičky, které jsme nazývali “bezdomovci“o tom nemůže být žádných pochyb, že byl Inčučuna jedním z nich. Tenkrát, když probíhal odchyt posledních kočiček, jen Inčučuna zvaný v původní lokalitě Mikeš, jakoby najednou nebyl. Bylo potřeba všechny kočičky odchytit a odvézt do bezpečí, Strnadovo zahradnictví měnilo svou tvář a podmínky pro kočičky – už tak ne nejlepší – by nebyly nakonec žádné.

Rozloučení s milovaným Sváťou

A najednou – zastavil se čas, nebylo slyšet vůbec, ale vůbec nic, jen energie toku myšlenek naplno proudila. Stala se velká a v tu chvíli nečekaná událost, za duhový most jsme museli vyprovodit milovaného kocourka Svatopluka. Jen v mysli utkvěly myšlenky, že jsme vlastně něco takového mohli čekat a mnohdy jsme nad tím i přemýšleli, že stav kocourka Svatopluka může nabrat rychlý spád. Přesto se usadila někde hluboko v nás představa nového domova, kam by měl kocourek odejít po vzoru svých starších kočičích kamarádů – Fantomáska a Ewženka. Tyto představy se rozplynuly. Další bublinka se vznesla nad srdíčkovým útulkem a pozdravila své kočičí kamarády. Bublinka, která nás bude provázet po další dny, týdny, měsíce a léta a bude bdít nad našimi kroky.

Rozloučení s milovanou Klejkou

Drobná hubená černá kočička Klejka byla přijatá před několika lety do srdíčkového útulku společně se svými kočičími kamarády. Kočičky pocházely - dá se říct - z bytové množírny, kdy majitel dočista ztratil rozum a kočičky nechal napospas velké zkáze – nekontrolovatelnému množení. Na kočičkách se podepsala vzájemná plemenitba. Klejky různě postižení kočičí kamarádi z mosteckého bytu postupně odešli za duhový most.

Smutné rozloučení s milovanou kočičkou Mau

Když napíši, že poprvé nevím, co mám napsat a z jakého konce mám vlastně začít, bude to zvláštní, ale pravdivé. Když se na vše podívám z druhé strany, tak vlastně nikdy nevím, odkud začít. Tentokrát je to však ještě silnější, zoufalé a těžké. Velmi dlouhou dobu jsem nad celým kočičím bytím přemýšlela a nedokázala jsem napsat ani řádku. Smrt kočičky Mau nás všechny zaskočila.

Poslední rozloučení s milovanou Lízinkou

Ještě jsme se nestačili vzpamatovat a rozloučit se s kočičkami, které nás v těchto smutných dnech opustily, a opět nás překvapilo další velmi smutné loučení. Tentokrát se loučíme s milovanou kočičkou Lízinkou, která nás opustila pro vážné onemocnění.

Lízinky příběh byl protkaný zvláštním kouzlem. Kočička pocházela z Plzně, kde měla provizorní příbytek na zahrádce hodné paní. Ta se však ocitla v tíživé životní situaci a Lízince tak hrozilo, že by zůstala sice stále venku, ale tentokrát by se ocitla zpět na ulici, odkud také pocházela. Slovo dalo slovo a Lízinka putovala do Vrbičan.

Otřesný případ Peršanky Rachel, smutné rozloučení

Tento příběh nechť zůstane smutnou vzpomínkou na perskou princezničku Rachel, kterou provázel ten nejstrašnější a nejsmutnější osud, jaký může vůbec kočičku potkat. Tento příběh nechť zůstane navždy zachován a poslouží jako odstrašující případ lidské lhostejnosti.

Slzy v očích a tvář svírající se bezmocí, někde z nitra mé duše vychází jakoby hlasité zalykání, které se nedá zastavit a k tomu se přidává nepopsatelná bezmoc. Tak moc nepopsatelná a děsivá, až se na tu strašlivou hrůzu bojím jen pomyslet. Děsí mne strach z detailů, které jsem měla možnost na vlastní oči vidět. Až tak moc mne tyto detaily děsí, že se v noci budím ze spaní a nemůžu pořádně oka zamhouřit.

Rozloučení s milovanou Gréťulkou

Jakoby se zastavil čas, jakoby zasáhla vyšší moc, jakoby skončilo něco, co mělo teprve začínat. Skončil mladý kočičí život. Jakoby zlá nemoc mávla kouzelným proutkem a povolala si kočičku bezpodmínečně k sobě - bez jakékoliv možnosti návratu zpět.