Můj Streetworking ve Zdiměřicích

Milý kamarádi kočky a kocouři, musím vám povyprávět, co jsem já hlavička vymyslel za pořádné dobrodružství. Před týdnem jsem se konečně dočkal… Jsem adoptovaný, mám rodinu, mám tam kamaráda a hodně mazlících rukou a dokonce mám svoje osobní strážce – velikánský psiska. Kdejaká kočka by si řekla:“Ten se má, ten Mojda…“ ale já ne. Já jsem kocourek vymýšlecí a pořád potřebuju něco podnikat, aby se můj personál nenudil. Když jsem byl v té nové rodině asi tak ten týden, napadlo mě, kde asi tak mají moji noví posluhové venkovní výběhy, na které jsem byl zvyklý z Vrbičan. Zaznamenal jsem velice brzy, že ti dva moji psí osobní strážci, že asi do nějakého takového výběhu musí chodit, protože se vždycky s velkou posluhou, několikrát denně někam vytratí a když se vrátí, tak jsou úplně udýchaní a studení z venku. No to bych se na to podíval, že bych se taky nevylítal, když oni můžou, tak co já bych nemohl. Moc jsem to potřeboval zkontrolovat. Asi dva dny jsem koumal, v jakém intervalu vybíhání osobní strážce probíhá a jak dlouho asi tak trvá.

V sobotu večer, bylo to přesně 8.3.2014 okolo 19 hodiny jsem se velmi nenápadně prosmýknul s hafadlama a s posluhou ven. Hnedka jsem se důmyslně ukryl do stínu. Jakmile byl čistej vzduch, vydal jsem se na průzkum. Seběhl jsem ze schodů a pod rouškou tmy se vydal podél zdi. To bylo pachů a vůní a zvuků. Přede mnou se rychle míhaly veliké svítící obludy, které vydávaly neskutečný rambajz. Chtěl jsem být co nejdále od nich, dal jsem se na zběsilý úprk. Hned jakmile to šlo, jsem zabočil a prchal dál. Po chvíli jsem se zastavil a zjistil, že vůbec necítím hafadla a svou novou milovanou posluhu. Došlo mi, že jsem se asi musel ztratit. Vyplížil jsem se na obrovský kopec, že se rozhlídnu, jestli neuvidím světýlko. Uviděl jsem asi 10 000 000 světýlek. Některá se hýbala, některá byla na místě. Jak jsem měl poznat to moje světýlko, který by mě navedlo domů ??? Hned jsem věděl, že pohádka o Jeníčkovi a Mařence je pěkná blbost. Usadil jsem se tedy na tom kopci a vydal táhlý mňouk, snad mě hafadla s posluhou uslyší. Neslyšeli. Nikdo nepřišel, nikdo mi neodpověděl. Hafadla tedy jako ochranka selhala. Začalo mi být docela zima, ale nebylo kam se schovat. Zanedlouho jsem zaslechl z velké dálky volat své nové jméno „TOMÉÉ.“ Tak jsem taky zavolal, ale bez efektu. Je jasný, že člověčí ucho nemůže zdaleka zaznamenat z takové dálky mňoukání svého speciálního kocourka. Volání se ozývalo z té strany, odkud jsem prchal, kde jezdily obludy. Tam jsem za žádnou cenu nechtěl jít.

A taky jsem si říkal, že když se mi tak lišácky podařilo proniknout, že by možná stálo za to, zůstat chvíli na streetu, protože dobrodružství není nikdy dost… Svého rozhodnutí jsem však záhy litoval. Kde se vzal, tu se vzal, ze tmy se vynořil tygr usurijský!!! Kamarádi, já jsem strachy málem hodil bobek!!! Já vím, teď si říkáte: „Ten Mojda je ale ukecánek. Kde by se vzal ve Zdiměřicích tygr usurijský…“. Jenže musíte vzít v úvahu, že jsem byl zcela sám, v neznámém prostředí a že to hned každá kočka vidí všechno jináč. Ve skutečnosti to byl kocour, ale doopravdy pořádnej kus. Fakticky byl velkej jako tygr… Nebo aspoň jako náš vrbičanskej Fišta. Přinejmenším. Měl výraz dravé šelmy, na rozdíl od mírumilovného Fištíka, a syčel na mě o 106. Asi jsem mu vlezl do zelí. Kamarádi, já se vám dal na úprk, co mi nožky stačily. A utíkal jsem přes hory hlíny, a doly bahna, přes obrovitánské drny, klopýtal jsem přes obrovské louže, kličkoval mezi nebezpečnými zamotanci drátů a rozdíral si kožíšek o trnové keře, přeskakoval tuny odpadků… až jsem našel útočiště za strašidelným domem, který zel prázdnotou. Všude byla tma a já sotva popadal dech. Začal jsem litovat ještě víc, dobrodružství už bylo dost, chtěl jsem do tepla, měl veliký hlad a žízeň. Čas podávání večeře dávno minul. Háček spočíval v tom, že jsem vůbec netušil, kterým směrem se vydat, abych došel domů. Usadil jsem se na nějaké hroudě a žalostně mňoukal. Doufal jsem, že mě někdo zaslechne, ale nezaslechl. Veliké obludy najednou nikde nebyly, všude bylo ticho, jen z nedalekého lesa se ozývalo houkání sovy. Vše dostalo úplně jiný rozměr. Myslel jsem na tygra, co když mě objeví a sežere k svačině. Pořád jsem měl před očima jeho tesáky vykukující mu z uslintané mordy. Zavřel jsem oči, ale ne a ne zabrat. Pořád jsem musel myslet na toho mega kocoura, pořád jsem musel být ve střehu, abych se včas dal na úprk. Když jsem znovu otevřel oči, už svítalo.

Obludy se zase daly do pohybu. Já jsem se už nikam raději nevydal a doufal, že mě někdo objeví. Pozoroval jsem cvrkot z bezpečné vzdálenosti. Viděl jsem dokonce svojí posluhu, jak běhá po ulicích, volá mě a lepí všude nějaký papírky. Hned jsem si řekl, že místo lepení papírků, by mě měla raději hledat víc. Já nevěděl, že jsou to papírky se mnou. Ale nemohl jsem za ní jít. Byl jsem úplně přimražený k zemi. Tak uběhl celý den a nikdo si mě nevšiml. Pak se zase setmělo a já prožil další hroznou noc na streetu. Začínal jsem podléhat trudomyslnosti. Za soumraku jsem slyšel vytí hrozných vlkodlaků, ale pomyslel jsem si, ať mě klidně sežerou, že takovej život venkovní kočky není pro mě, že já jsem typická kočka domácí a ne nějakej tulák a bezdomovec. Položil jsem si hlavu mezi packy a trpělivě čekal na smrt. Nadcházel další den, obludy se zase v dálce začaly míhat a já byl stále živej. Posluha zase obíhala okolí a volala. Já ji zdálky pozoroval a snažil se telepaticky ji navést mým směrem. Nic platný. Asi není telepatka. Den se vlekl. Bříško mi kručelo od hladu a já prosil Velkou kočku, aby mě našla aspoň ona. Můj smysl pro dobrodružství začal mít povážlivé trhliny. Byl jsem na ulici už 40 hodin, začal další soumrak a mně se chtělo plakat. Čas se nekonečně vlekl, záchrana i smrt v nedohlednu, obludy pomalu přestaly jezdit, nastala další temná noc a já pomalu vysílením usínal. Najednou jsem z polospánku zaznamenal šrumec a volání mého původního jména. Zbystřil jsem. Z dálky jsem jako z plechové krabice uslyšel vrbičanskou Kristýnu a ještě další neznámé hlasy, které se pomalu přibližovaly. Přicházely z různých směrů. Bleskla mi naděje. Posadil jsem se do zákrytu a sledoval hemžení dvounohých postaviček opodál. Jeden hlas byl docela blízko, ale neviděl mě. Nastražil jsem ouška a pozoroval kužely světla brázdící stráně. Najednou nějakej chlapskej hlas zvolal: „Vidím nějakou kočku.“ a posvítil mi do očí. Pomalu se přiblížily ještě nějaké dvě postavy a o něčem se dohadovaly. Pak přišly ještě další dvě lidské posluhy a všichni se šeptem dohadovaly.

Nevěděl jsem, jestli to nejsou posluhy tygra usurijského, raději jsem se schoval a pozoroval je z bezpečí. Mátlo mě, že jsem občas slyšel hlas Kristýny, ale nikde jsem jí necítil. Jedna posluha mi pouštěla její hlas z nějaké krabičky. To mi dělalo v hlavě velký zmatek. Pak se připotácela jedna z postav s dlouhou klecí. Všechno jsem to viděl a slyšel, jak se ozývá číčání. Postavy se stále dohadovaly: „A je černej?… A viděl jsi, že má bílou náprsenku a tlapičky?… Nevím…, je tma, viděl jsem jenom oči.“ A pořád mluvily a vymejšlely. Začal jsem mít dobrej pocit, ale měl jsem i velký strach. Pak se ke mně začaly blížit dvě postavy, jeden s velkou dlouhou klecí a vonělo mi od nich masíčko. Druhá postava, ta menší držela světlo a svítila na mě a pořád říkala: „Mojdo, Mojdíčku, kamaráde, nebój, pocem, ty trdlo… nebój…“a pořád něco na mě žvatlala. Dlouhou klec postavily pod hromadu. Malá postava se víc a víc přibližovala. Malinko jsem se ještě schoval, ale nespouštěla ze mě oči. Tušil jsem, že není zlá. Házela po mě kousky rybičky a pořád žvatlala. Začala se škrábat ke mně nahoru a řeknu vám, při vší té hrůze a bídě, musel jsem se smát, jak je neohrabaná. To já tam vyskočil raz dva a ona… To bych vám přál vidět. Kabaret. A když se vyškrábala skoro až nahoru, hrozně dlouho jí to trvalo, krutopřísně voněla tou rybičkou a slibovala, že doma bude kafíčko. A pořád mi házela ty kousíčky blíž a blíž. Pak si najednou na tu hromadu hlíny lehla na břicho a plížila se jako velká tlustá anakonda, ale pořád ňuňala a pořád házela ty dobroty. Povím vám, neodolal jsem a když byla jen pár centimetrů ode mě a podávala mi veliký kus rybičky, nemohl jsem odolat a vzal si ho od ní z ruky a ona mě tou voňavou rukou podrbala na krčku a v tu ránu si získala docela mou přízeň. Nahrbil jsem se a nechal se pořádně podrbat. A ona mě chytila po kočkovsku za kůži a hnedka si mě přivinula do náruče. Trochu jsem ještě zazmatkoval, protože představa, že mě ta paní nese v náruči z tý hordy mě trochu znervózněla. Představil jsem si, že oba spadneme a ona mě zalehne, ale držela mě móc pevně. A povedlo se jí sesunout se po hroudě až dolů. Pak mě pořád uklidňovala a donesla k dalším lidem, co na ní čekaly. Všichni se hrozně radovali, že mě mají a snažily se mě nacpat do přenosnýho kočkovězení a to já nechtěl, ale přemohli mě. Pak mě zakryla kabátem a pelášily k mojí nový posluze. Byl jsem zachráněn… Hnedka jak jsem dorazil domů, přivítal mě můj kamarád Jerry a psí ochranka koukala a asi se jim viditelně taky ulevilo. Možná jim šlo o flek, když mě nedokázali uhlídat, nevím. Každopádně jsem doteď z toho flámu jen spal a jedl a mazlil se. Jsem rád, že vím, že si mě lidi dokážou najít, až se vydám zase za dobrodružstvím.

Váš Mojda zvaný Tom

Autorka: Jana Michlanová