Brigitčiny vzpomínky

Ahoj moji drazí fanouškové, velice bedlivě sleduji, jak mi naskakují od vás hlásky v soutěži o nejkočku. Na úvod vám musím mňouknout pochvalu, že jste se rozhodli opravdu dobře. Já jsem totiž moc hodná kočička, která má pro vás velikou spoustu informací. A protože jsem slušná a vzdělaná kočka, musím vám nejdříve nadrápat něco o sobě. Rozhodla jsem se tedy, že vám drápnu nejdříve svůj životopis. A až vám nadrápu ten životopis, tak vám nadrápu život kočky v útulku očima kočky. Tak se pěkně usaďte a čtěte… velký příběh právě začíná…

Brigitčiny vzpomínky I. DÍL

Narodila jsem se asi před 4 lety svojí mamince, která byla venkovní kočkou kdesi na Moravě. Maminka byla velice vzdělaná, přestože žila venku. Kdysi dávno měla příležitost a žila u lidí a věděla, že i kočka se může mít dobře. Každičkou noc mě a mým sourozencům mňoukala krásné příběhy o domácích kočičkách. Jednoho dne však maminka nepřišla, a protože jsme byli ještě moc maličcí, moji sourozenci postupně odešli za Velkou kočkou. Já jsem byla největší a nejvypapanější z koťátek a tak jsem tam zůstala úplně sama. Pořád jsem myslela na maminčiny příběhy a hrozně moc jsem věřila, že jednou… snad jednou se mi poštěstí a stane se ze mě také kočička domácí s plnou mističkou, teplým pelíškem a hodným člověkem… Potulovala jsem se po městě a hledala něco k snědku. Občas mi někdo hodný něco dal a občas mě někdo zlý zahnal. Jmenovala jsem se Kočka. Lidé na mě pokřikovali „Kočko, na…, Kočko kšá…, Kočko vypal…, Kočko pocem!" Já jsem se trochu bála a trochu jsem si přála, aby přišel nějaký člověk a postaral se o mě. Měla jsem pořád hlad a smutek. A pak se to stalo… . ZÁZRAK!!! Našla mě nějaká paní a zavřela mě do přenosnýho vězení a já byla k smrti vyděšená. Zdála se mi ale moc hodná. Hezky a broukavě na mě mluvila a já přestávala mít strach. V přenosném vězení mě odnesla do veliké jezdící krabice a dlouho jsme jeli a jeli až byla úplně tma. Ta paní cestou hodně mluvila do takové malé krabičky a pořád říkala: „Našla jsem malou krásnou kočičku, nemohu jí mít, mám zlobivé pejsky a oni by jí ublížili.“ Já jsem tomu nerozuměla... kam to mluví a proč, ale bylo mi teplo a velká jezdící krabice tak pohupovala, až jsem úplně usnula a zdál se mi překrásný sen. Zdálo se mi o mojí mamince, jak spolu ležíme u krbu v teplíčku a moji sourozenci dovádějí s klubíčkem vlny. Zdálo se mi překrásném domově, kde jsme všichni spolu, o hodném člověku, který nám nosí masíčko a pořád na nás broukavě mluví a čechrá nám kožíšky. To vám byl tak krásný sen, že jsem si úplně poslintala pacičky... Najednou pojízdná krabice zastavila u nějakých budov. Cítila jsem jiná zvířátka a hlavně mnoho jiných kočiček. Moc jsem se těšila, že tam potkám i svou maminku. Z jednoho domu vyšla taková paní a když mě viděla, hnedka mě pohladila a na něčem se domlouvala s paní, co mě dovezla. Ta jí dala pro mě nějaké papání v konzervičkách a dobré křupavé granulky a taky nějaké papírky, které hned ta nová paní strčila do kapsy. Byla jsem tuze zvědavá, jak to se mnou bude dál…
Mňááááááááu… teda kamarádi fanouškové… já jsem se z toho drápání a vzpomínání dočista unavila. Pokračovat budu zítra, když mi budete klikat vaše hlásky dál. Musím přece tetě Kristýně něco přispět na operaci nožičky a teď momentálně jsem úplně švorc… Tak vám zatím moc děkuju, jdu si zdřímnout. To víte, já nejsem úplně moc pilná kočička…hnedka se unavím.

Fotečka, kterou přikládám výše, je ještě z dřívávějška…

Brigitčiny vzpomínky II.DÍL

Ta nová paní mě vyndala z přenosnýho vězení, moc se mi nechtělo, byla jsem moc daleko od svého křoví ve městě a vůbec nikoho jsem tu neznala ani od vidění... Tak ta nová paní mě odnesla do jedné budovy, kde kromě mě bylo ještě hrozně moc divokých kočiček. Některé se hnedka běžely schovat a některé si mě očmuchaly a některé na mě zle syčely. Byla jsem z toho celá vyjukaná a moc se mi tam nelíbilo a pořád jsem nikde neviděla svojí milovanou mámu. Nová paní mě položila na studenou zem a odešla. Myslela jsem si, že dostanu nějakou tu konzervičku, nebo granulky, nebo aspoň něco, už zase se hlásilo moje bříško, ale nová paní zhasla a já tam stála v nějakém chlívku zase opuštěná. Hrozně to tam smrdělo od hovínek, která byla všude. Našla jsem si nějaký špinavý hadr a na něm jsem strávila svou první noc v novém domově. Nebyl tam ani krb, ani maminka. Nebyl to domov z maminčina vyprávění. Druhý den se za mnou přisly podívat nějaké děti. Ty byly hodné. Mazlily mě a ňuňaly na mě, že mám roztomilý čumáček a že jsem hodná kočička, ale pak zase odešly. Pochopila jsem, že i tady budu bojovat o kousek žvance, stejně jako když jsem byla bezdomovec. Nikde tu nebyla ani žádná voda a já měla jazýček jako struhadlo. Vydala jsem se tedy velmi opatrně na průzkum terénu, kde se dá něco někde šlohnout. Všude na mě číhaly cizí kočičky a nikdo se mnou moc nechtěl kamarádit. Všechny jsme byly takové ustrašené a opatrné. Na průzkumu jsem narazila na malý potůček. Opatrně jsem se chtěla osvěžit, ale osvěžila jsem se moc. Sklouzla jsem po mokrém kameni rovnou do vody úplně celá ... Moc dlouho jsem tam byla ve vodě a snažila se vyškrábat a zase tu chyběly lidské ruce, které by pomohly. Z lidského domu jsem slyšela hlasy, ale oni neslyšeli moje naříkání. Až v poledne, když šly děti ze školy si mě všimly a pomohly mi na břeh. Ale byla jsem tuze prochladlá, očička mě štípala a z nosu mi tekla hnusná zelená věc, která podivně šimrala a já stále pšíkala. Jídlo jsem tedy pak už nehledala a odebrala se na svůj hadřík. Bylo mi stále hůř a hůř... Hlavičku jsem měla zabořenou mezi packama a těžce jsem dýchala, mokrej čumáček jsem měla úplně horkej. Bylo mi moc do breku... Přišel ke mě takovej kocourek a mňounul na mě:“Jak se jmenuješ?“ ... Mňoukla jsem, že Kočka. Hrozně se rozesmál a řekl mi, že jsem ale truhlík. Pak mi vyprávěl, že on kdysi bydlel v nejkrásnějším domě ... o podobném mi vyprávěla maminka, a tak že měl ty nejvybranější lahůdky v mističce a lehával na vyhřátém pelíšku. Když to říkal, bylo mi ho líto, ale pomalu jsem přestávala věřit, že existuje takový dům pro kočky. Začala jsem mít podezření, že je jen kočičí legenda, která se mezi kočkama vypráví po staletí. Ten kocourek se jmenoval Macík. Pak si s náma přišla mňoukat ještě bíločerná Inuška a ta mi potvrdila moje podezření, že to není možný, že existují taková místa. Ona sama původně přišla sem na statek z gheta v Ostravě a taky tam nikoho nezajímala a nikdo se s ní nemazlil a nekrmili jí. Jenom se tam potulovala a často musela uskakovat letícím klackům a kamenům. Byla jsem tuze moc smutná. Můj sen se začal rozplývat jako zmrzlina na sluníčku. Ale to jsem ještě vůbec netušila, co ještě na tom divném místě zažiju a uvidím… Kdybych to bývala věděla, určitě by mi už nezbyla vůle k životu a chtěla bych odejít také za Velkou kočkou...

Brigitčiny vzpomínky III.díl

!!!Pro ty, kteří mají uši k slyšení a oči k vidění...!!!

Aby byl Brigitčin příběh opravdu kompletní, musím sem dát hodně ošklivé fotografie... takže jen pro silné povahy !!! Doufám, že tím nikoho neznechutím natolik, aby nám přestal fandit...
Postupně jsem poznávala všechny kočičky z divného místa. Člověky jsme potkávaly minimálně a když ano, tak si nás vůbec nikdo z nich nevšímal. Nikdo nám nedával žádný papání ani vodu. Musely jsme se o sebe postarat úplně samy. Někdy jsem chytila myšku, jindy jsem našla v popelnici třeba nějaký starý člověčí jídlo, ale bylo nás tam koček moc a vůbec nám to nestačilo. Někdy jsem několik dní vůbec nic nenašla, ani neulovila. Pořád jsem měla nemocný očička, a začalo mě pobolívat od hladu bříško a měla jsem průjem, ale tak jsme na tom byly všechny. Jednou jsem vyskočila na otevřené okno do člověčího domu spolu s mojí kamarádkou, bílou kočičkou ze Slovenska. Na okně ležely takové pytlíčky. Slovenská kočička hnedka jeden sebrala, ale mně se na tom pytlíčku něco nelíbilo. I když jsem měla hlad, vůbec jsem ho nechtěla ochutnat. Slovenská kočička ho hnedka rozbalila a pustila se do takových růžových granulek. Snažila jsem se jí mňouknout, aby to raději nepapala, ale asi byla úplně zoufalá a všecky ty granulky snědla. Neměla to dělat… Později jsem jí hledala a chtěla si s ní hrát. Našla jsem jak sedí s hlavičkou zabořenou mezi pacičkama, ztěžka dýchala a z nosánku jí kapala krev. Chtěla jsem jí pomoci, ale nebylo to v mých silách. Druhý den leželo její tělíčko na smradlavém seně úplně bez života. I ona, moje kamarádka malá, odešla za Velkou kočkou, protože v těch zlých pytlíčkách byl jed na myši… Řekl mi to Macík. Varoval mě, abych si dala pozor i na divné myšky, abych je moc nelovila, že i ony mohou být otrávěné. Byla jsem zaskočená nad tím nerozumem člověčím, že takové věci mají někde, kde je tak velká spousta kočiček. Bílá kočička byla ještě moc malinká a slaboučká a nikdo jí nestihl naučit o takových nebezpečích… Nejhorší bylo, že člověci tam její tělíčko viděli a vůbec je nenapadlo udělat jí hrobeček. Moc jsem po bílé kočičce tesknila, ale Macík se mě snažil rozveselit a spinkal se mnou na mém hadříku. Hodně jsme se skamarádili a měli se rádi. Macík mě naučil spoustu věcí, co moje maminka nestihla. Naučil mě najít vodu, ukázal mi cestu do lesa, kde se dalo sehnat něco k jídlu bez jedů, naučil mě číhat dlouhé hodiny na kořist. Někdy mě vzal k dobrým lidem, kteří nás nakrmili a říkali sprostý slova o nové paní. Život vedle něj začal být snesitelný. Minula zima a ze mě byla skoro dospělá kočička…

Brigitčiny vzpomínky, IV.DÍL

Fotodokumentace ze zabavování v Budišovicích (pro silné žaludky): https://www.facebook.com/anna.merkova/media_set?set=a.684886418202699.10...

Ještě než jsem oslavila 1 narozeniny, měla jsem bříško plné koťátek. Macík byl kocourek v plné síle a jak jsme spolu trávili spoustu času, tak se to stalo. Přes léto náš život celkem ušel. Měli jsme jeden druhého a Macík mě chránil před ostatníma kocourama, kteří byli opravdu hodně divocí a moc se nerozpakovali naplácat i maličké kočičce. Všimla jsem si, jak mají v tom hrozném místě těžký život právě malá koťátka. Moc jsem si přála, abych se mohla s těma svýma dostat někam jinam, ale nevěděla jsem kam, a kdo by taky chtěl svobodnou mámu se špinavým kožíškem, zalepenýma očkama a stále horším průjmem. Hlad jsem měla stále větší. Pak se stalo další neštěstí. Macík onemocněl, nafouklo se mu bříško a brzy odešel za Velkou kočkou… Zůstala jsem zase sama, plné bříško koťátek, hlad a všude bída a plno kočiček, které na tom byly mnohem hůř, než já. Na sklonku léta jsem porodila 4 koťátka, ale dvě bohužel byla mrtvá. Moc dlouho jsem nesmutnila, protože my kočky to máme jinak, než lidi. Otřepala jsem se a koukala jak alespoň těm dvěma předat co nejvíce. Bylo to v tom prostředí těžké. Ostatní kočky byly čím dál divočejší a zákon silnějšího tam platil jak v džungli. Musela jsem se obrnit proti útokům na moje mláďátka a stále jsem byla ostražitá. Nikoho jsem k nim nepustila, akorát mojí kamarádku Inušku. Ta byla chudák také nemocná, velmi špinavá. Inuška porodila koťátka už na jaře. Bohužel však nepřežilo ani jedno. A tak to šlo pořád dokola. Stále jsme rodily koťátka, která umírala. Občas se stávalo, že u domu divné paní zastavilo auto a lidé přinášeli nejrůznější balíčky, které moc voněly a byly na nich obrázky s kočičkami. Nikdy jsme se do nich nesměly podívat. Divná paní je vždycky odnesla do svého domu a my je vícekrát neviděly. Také se někdy přijely lidé zeptat, jak se nám daří a paní vždycky odpověděla, že se máme skvěle, že jsme zrovna někde na procházce a ať si nedělají starosti. Přitom na procházky nikdo z nás neměl moc sil, spíš jsme vyrážely na lov a sehnat něco k snědku. Párkrát přijeli i lidé, kteří chtěli nějakou kočičku odvézt pryč, ale paní jim říkala, že žádnou kočičku k mání nemá. Tomu jsem vůbec nerozuměla. Moje koťátka by si byl jistě někdo rád vzal, byla tak rozkošná. Nakonec moje dvě koťátka také odešla za Velkou kočkou, protože jsem je nezvládla uhlídat. Zaběhla se mimo statek a nějaký dobrák je postřelil. Kočička neměla očičko a kocourek můj maličký se přivlekl jen po předních nožičkách a brzy vydechnul naposledy. Zcela jsem otupěla… Nejstrašnější pohled byl, když jsem si mrtvá koťátka odnesla na hadr a chtěla je na cestu za Velkou kočkou alespoň umýt. Kde se vzaly, tu se vzaly ty nejdivočejší a nejstarší kočičky, které tam žily snad celý život. Už byly velmi staré a nedokázaly si ulovit dost potravy. Moje mrtvá mláďátka si vybojovaly a přede mnou je snědly… A tak to šlo po celé další dlouhé tři roky. Kočičky rodily koťátka, často někdo přivezl nové kočičky, ale nikdo se o nás nestaral. Lidé z okolí chodili často za naší divnou paní, aby něco udělala, že není možné, aby takové množství koček nekontrolovatelně pobíhalo po okolí. Všechny jsme byly nemocné. Sousedé často nacházeli po okolí mrtvá tělíčka některé z nás. Divnou paní to ale vůbec nezajímalo. Věřila, že nám pomáhá. Nakonec se stal opravdu zázrak, bylo to 7.12.2013, a přijely dvě paní s přenosnýma vězeníma. Trvalo několik dní, než divnou paní donutily, aby nás vydala. Když nás našly zubožené, bylo nás tam už jen 15. Všechny ostatní kočičky dlouho trpěly, než se jejich bublinka mohla vznést nad toto místo hrůzy. Hodné paní nás odchytily a bylo to moc těžké. Nikdo z nás nebyl na lidi zvyklý a moc jsme se bály. Ale měly jsme obrovský hlad a tak se jim to nakonec podařilo alespoň u 13 z nás. Dvě staré a nejvíc plaché kočičky utekly. Černobílá kočička, kterou se odchytit nepodařilo alespoň odtáhla do lesa hadr, ve kterém hodné paní dovezly pro nás jídlo, jak byla vyhladovělá. Bylo mi jí tak líto, protože jsem věděla, že se chytit nedá a že tam velice brzy umře. Hodné paní ještě několik dní jezdily na to místo a snažily se ty dvě nalákat, po týdnu našly jejich vyhublá tělíčka ležet ve sněhu… Ty hodné paní se jmenovaly Anička a Lenka a měly velikou spoustu pejsků. Dohromady se jmenovaly Mazlíci v nouzi a my jsme opravdu v nouzi byly. Nakrmily nás a vzaly k bílopláštíkovi. Až na jedno nejslabší koťátko jsme přežily všechny. S černým miláčkem se Anička a Lenka rozloučily 16.12.2013. Obě moc plakaly. Anička s Lenkou spustily poplach. Na počítači psaly a psaly a pak ještě nějaká další hodná paní psala a psala a pak se telefonovalo. Nakonec jsme měly obrovské štěstí. Ozvaly se někteří lidé, kteří nalezené kočičky dovezly k divné paní a jakmile to šlo, kočičky si vyzvedli. Já a moje kamarádka Bíba jsme dostaly azyl v kočičím ráji ve Vrbičanech u srdcařů Kristýny a Michala. Inuška, Bertík, Zuzanka, Vendulka, Popelka, Amálka našly lásku a teplíčko a plnou mističku u tety Míly ve sluníčkovém útulku v Roudnici nad Labem. Popelka, Amálka a Bertík už mají své skutečné rodiny a my ostatní ještě stále čekáme na své kočičí rodiče, až pro nás přijedou na bílých koních. Všichni už jsme po kastraci. Bíba jediná se stále ještě léčí z nespecifického zánětu střev, ale je to den ode dne lepší.

Kamarádi dvounohové… můj sen z kotěcích let, sen o kterém vyprávěla maminka se mi částečně splnil … jsem obklopena láskou, nemusím bojovat o žvanec (přesto jsem u mističky pro jistotu vždycky první a jím raději do zásoby), v předsíni dole máme dokonce opravdu ten krb … jediné co mě mrzí, že si musím tu lidskou přízeň vždycky nějak urvat, ale jsem schopná s tím žít. Svou minulost tímto zahazuji a nebudu se k ní vracet ani v myšlenkách.

Své vzpomínání končím oficiálním prohlášením : UŽ NECHCI ZA VELKOU KOČKOU, CHCI ŽÍT A ČEKAT NA SVOU RODINU. A ZDE NA TÉTO SOUTĚŽI VIDÍM, ŽE DOBŘÍ LIDÉ NEJSOU POUHOU LEGENDOU, ALE ŽE JSTE A JSTE TU TEĎ PRO MĚ I MOJE KAMARÁDY…

Vaše Brigitka

Autorka: Jana Michlanová