Rozloučení s milovaným Jožinekm

Slyšíte to ticho? To se všechna zvířátka v srdíčkovém útulku naposledy loučí se svým milovaným kamarádem Jožinkem. Smutný příchod do útulku, smutný průběh událostí a nakonec přišel i smutný poslední Jožinkův den. Přesto byl Jožinek v útulku veselý, šťastný, radoval se, užíval si každý den, s chutí baštil, mazlil se a my jsme byli nesmírně šťastní s ním. Spád posledních událostí byl naštěstí rychlý a jak už to bývá, den před smrtí přišlo zlepšení. Paní doktorka Maruška ten den nebyla ve službě, přesto ochotně přijela na veterinární kliniku VETCENTRUM Duchek, aby dala společně s námi Jožinkovi poslední sbohem. Děkujeme! Nemuseli jsme s Jožinkem čekat, poslední sbohem prožil Jožinek s námi se všemi nejbližšími. A s vámi všemi nejbližšími, kteří jste Jožinka znali osobně či virtuálně, se Jožinek loučí nyní... a další bublinka vystoupala nad srdíčkový útulek, aby chránila své kamarády. Milovaný Jožinku, vzpomínáme s úctou a láskou! http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/posledni_sbohem_milovanemu_Jozinkov...

Poslední rozloučení je velká životní událost. S milovaným zvířátkem zůstáváme až do konce. Víme, že všechna zvířátka potřebují převést na druhý břeh, potřebují vnímat své nejbližší, potřebují cítit, že jsou milovány. Vnímáme, víme, zažili jsme, viděli jsme zvířátka na klinikách, jak hůře a těžce odcházela, když nebyl nablízku páníček, jak čekala, až se páníček přijde rozloučit. Stačí jeden jediný nejbližší, aby zůstal až do konce životní pouti nablízku. Loučení je nesmírně důležitá součást života. Pomoc bližnímu svému spočívá nejen v tom - vrátit poraněné a nemocné zvířátko do života, ale také v tom, důstojně se s milovaným zvířátkem rozloučit.

Zavírám oči, hladím Jožinkův kožíšek, cítím vzájemně proudit energii protékající mými dlaněmi a zároveň tělíčkem kocourka Jožinka. Cítím proud energie a vnímám intenzivní světlo. Vnímám chvění podlahy a v žilách jakoby vřela krev, tak silné pocity to jsou. Vnímám poslední tlukot srdíčka, loučíme se, cítím teplo. Pocit bezmoci, tíha hluboko uvnitř, až nelze polknout, horké slzy samovolně stékají po tváři, intenzivní bolest v očích. Tíživé pocity v momentě, kdy přišlo neodvratné loučení. Zároveň přichází velká úleva, Jožinek odchází. Přichází začátek konce, Jožinek vstoupil za duhový most. Sbohem, milovaný Jožinku.

Zemřel milovaný přítel, kamarád, zemřel Jožinek. Kocourek, se kterým byla Kristýna spojená pevnými pouty. Odešel Jožinek, který denně usínal vedle Kristýny na polštáři. Myšlenky proudí hlavou, celý Jožinkův příběh se přehrává znova a znova. Nikdy nezapomenu na jméno, které Jožinkovi v den příjmu do útulku 19.3.2012 vymyslela Markéta motorkářka. V uších mi stále zní: "anebo kocourek Jožka (když je dnes toho Josefa) ", dokonce jsem dohledala starý Markétin e-mail. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se zpočátku Jožinka bála, když na mne z klece syčel. Nikdy nezapomenu na specifický zvuk, jak se časem naučil mňoukat za dveřmi, když chtěl procházet. Nezapomenu, jak při pravidelných kontrolách na veterinární klinice, nechtěl být Jožinek v přepravce, ale seděl na židli mezi páníčky a čekal, až přijdeme na řadu: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/veterina_22.10.2013_-_Jozka,_Borik_.... Nikdy nezapomenu, jak vitální Jožinek byl, jak si hrál, jak sedával návštěvám na klíně, jak byl šťastný. Nikdy nezapomenu, jak toho bylo strašně moc, na co nelze zapomenout.

S Jožinkem jsme prošli mnohá úskalí, nikdy na milovaného kocourka nezapomeneme. Náhoda tomu chtěla, že tady Jožinek zůstal déle? Anebo osud tomu chtěl? Když jsme Jožinka přijímali, byl nemocný. Na veterinární klinice, kterou jsme navštěvovali, nedávali kocourkovi moc šancí. Následující den měl být Jožinek uspán, pokud by se nezlepšil. Nezlepšil se. Chtěli jsme Jožinkovi co nejrychleji vyhledat pomoc, a proto jsme se náhodou vyhledali jinou veterinární kliniku, kde měli o víkendu otevřeno o půl hodinky dříve a nás rozhodně tlačil čas, jeli jsme tedy jinam. Jožinek se jako zázrakem dostal z prodělaných patálií, časem ale přicházely další zdravotní komplikace. Dodnes si pamatuji slova lékařky, která pravila, že je Jožka již starý a nemocný, ale třeba tady s námi může ještě dva roky být a skutečně, Jožinek byl v útulku přes dva neuvěřitelné roky. Když se díváme zpětně na celý kocourkův příběh, zdá se to být až neuvěřitelné.

Říká se, že smrt je spravedlivá. Přemýšlím o tom, zda je tomu tak. Smrt v pravém slova smyslu ano, ale způsob smrti rozhodně ne. S Jožinkem jsme měli možnost se rozloučit. Takovou možnost ale bohužel všechna zvířátka nemají.

Slyšíte to ticho? To se všechna zvířátka v srdíčkovém útulku včetně páníčků a milujících lidí naposledy loučí se svým milovaným stařičkým kamarádem Jožinkem. S láskou a úctou vzpomínáme a nikdy nezapomeneme!

Všichni tví nejbližší,
Kristýna Kacálková