Alfréd ze Slaného

Je načase, abych se maličko zviditelnil a něco o sobě napsal. Jsem totiž velmi nenápadný kocourek. Popravdě, krásy jsem moc nepobral, ale na druhou stranu jsem údajně velmi roztomilý, jen trošičku mrňavý kocourek. Vlastním tvář týraného zvířete prostého zubů a zároveň jsem majitelem muší váhy o dvou kilech.

Určitě si všichni vzpomínáte na kauzu týraných kočiček ze Slaného. Také já z této kauzy pocházím. Páníčkové na mě však zapomněli, nechali mě na místě a zachránili jen mé kamarády. Před lovci z útulku jsem se schoval, vypadali divně a nebezpečně. Měli klece, přepravky, lákali nás na maso a další dobroty. Copak jsem ale mohl vědět, že vezou mé kamarády do bezpečí? Najednou jsem zůstal dlouho osamělý, kroužil jsem okolo místa nás týraných kočiček, marně jsem hledal a vzpomínal se slzami v očích na své kamarády. Všimli si mě až po zhruba dvou měsících. Když si vzpomenu, jak dlouho jsem čekal, kousal bych steskem a také škrábal, to mi věřte.

Byl jsem kdysi svědkem násilí, bylo to strašné, zarážející a bolesti plné. Jen těžko vypovědět vše, co jsem viděl a zažil. Utrpení jsem sledoval z křoví poblíž. Temné stíny byly tak blízko, snažil jsem se včetně mých kočičích přátel přežít. Kamarádce Bohunce krutý temný přízrak uřezal ouška a špičku ocásku, Kryštůfka stejný stín okradl o úplně celý ocásek. Štěpánkovi prošlápl temný stín pánev a zohyzdil tlapky, Hugovi rozřezal polštářky na tlapičkách, Klaudince poranil očičko. Ach ouvej, bylo to smutné, tuze smutné a děsivé. My kočky jsme netušily, komu můžeme důvěřovat a komu ne. Temné přízraky si cosi píchaly do žil, poté ztrácely soudnost a ničily vše živé. Přesně tak to bylo, viděl jsem vše na vlastní oči. Teskné kočičí mňoukání se pravidelně neslo tmou, bylo to mňoukání plné nářku a bolesti. Nikdo z nás nevěděl, zda nás přišly krmit světlé či temné stíny a jíst bylo potřeba.

Fotogalerie z místa nálezu:
http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/misto_nalezu_slanskych_tyranych_koc...

Nakonec přišla záchrana i pro mě, dočkal jsem se. Společně se čtyřmi koťaty jsem zcela náhodou odjel do útulku také. Dostal jsem v útulku naprosto šílené jméno – Alfréd. Vymyslela ho má současná útulková tetička a ani trochu se nezastyděla. Nejen, že se toto jméno na tak mrňavého kocourka vůbec nehodí, ale cítím se jaksi ve stínu svého jména ještě menší, než ve skutečnosti jsem. Nebudu ale hudrovat, nakonec jsem rád, že jsem rád. Čekal jsem sice jméno jako Drobeček, Brouček, Mrňousek nebo tak něco, ale vyrovnal jsem se ve finále i s Alfrédem. Když Alfréd, tak Alfréd. Mohl jsem dopadnout i hůře, jako například můj kamarád Vilibald, kterému vymyslela jméno také naše tetička.

S těmito koťaty jsem byl přijat i já: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/prijem_ze_Slaneho_-_tri_kotatka_hol...

A ještě povídání ze dne mého nálezu: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_-_odcerveni_starsiho_kocourka...

Jakmile jsem byl ubytován v kleci na terase, málem jsem dostal mrtvici. Ne, nevymýšlím si, prostě jsem byl naprosto paralyzován. Najednou jsem si uvědomil, že jsem někde v úplně cizím prostředí a předvedl jsem tak nějak napůl mrtvolu. Ležel jsem celý zatuhlý a páníčkové již nade mnou lámali hůl. Slyšel jsem páníčka, jak povídá: „tohle nevypadá dobře, ten vypadá, že do rána určitě zemře.“ Panička začala ihned panikařit, lítat okolo a lamentovat: „tak rychle něco udělejme, bojím se.“ Byl jsem tedy přenesen z klece na terase do klece v hlavní budově, a co vám mám povídat, pookřál jsem. Do rána jsem poté pookřál natolik, že nebylo vůbec potřeba navštěvovat veterináře a dělat ukvapené názory.

Já velmi nemocen: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_-_Alfred_je_velmi_nemocny

Tady ještě pár videí:
http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_-_Alfred_pije_vodu_a_pokadil_se
http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Video_a_foto_-_opet_Alfred

Dle stavu prohnilých a vypadaných zoubků i tělesné konstrukce si všichni mysleli, že jsem kočičí dědeček, ale není tomu tak. Rozumný pan veterinář pravil, že jsem tak středně starý kocourek jen menšího vzrůstu a nezdravého chrupu. „A co mám být?“, říkám si. Nikdo není dokonalý a ani já nejsem.

Jakmile mě chytí hravá nálada, hopkám po koberci na terasu a zase zpátky, pak z patra do přízemí a hurá zase do patra. Poskakuji po koberci a panička si vždy myslí, že běží stádo opic. Neběží, jsem to jen já – malý Alfréd. Stěžoval jsem si na své jméno, že se k malému kocourkovi vůbec nehodí, ale nakonec je mě přeci jen pořádný kus. Když jsem naštvaný, tak se klidně pustím do svých větších kamarádů, oni jsou vlastně úplně všichni větší. Prostě, když nemám svůj den, umím se i bránit a některé z mých kamarádů “sundám“ klidně z pelíšků. Ještě o mně toho zřejmě hodně uslyšíte.

Jsem malý, milý a hodný kocourek. Rád jsem nošen a konejšen v náručí. Jsem tak malý, že nezaberu moc místa a s přehledem se tudíž vejdu do kterékoliv domácnosti. Rád bych našel svůj domov, kde bych byl milovaným kocouřím drobkem. Krasavec nejsem, ale pohled na mne vyvolává soucit i úsměv zároveň a věřím, že nejen krása má právo být milována.

Váš Alfréd

Autorka: Kristýna Kacálková