Rozloučení s milovaným kocourkem Koljou

Od chvíle, kdy jsme věděli o kocourkovi Koljovi, uběhlo několik týdnů. Nakonec se zachráncům podařilo kocourka vytrhnout ze spárů lhostejnosti. Březen 2013 se přehoupl do své druhé poloviny a my jsme se tak konečně mohli radovat z Koljova příchodu domů do útulku.

Nový kocoureček měl být prve pojmenován Šimon. Útulková rada však krásné jméno Šimon zamítla, neboť neseme trvale v paměti našeho černobílého chronicky nemocného kocourka Šimona z Přelouče, který se radoval z nového domova jen chvíli, neboť zanedlouho poté zemřel na selhání ledvin. Páníčkové si užili doslova peklo, ale po ztrátě milovaného kocourka neváhali a pořídili si další kočičky ze srdíčkového útulku. Bylo to tenkrát moc smutné. Nejsme pověrčiví, ale přesto jsme si říkali, že jméno Šimon již podruhé kocourkovi nedáme, a tak jsme vybrali jméno Kolja.

Drobný kocourek byl na první pohled nemocný a tuze moc zanedbaný. Říkali jsme si, že se jedná s největší pravděpodobností o odrostlé koťátko, které tak tak uniklo hrobníkovi z lopaty. Páteř hrozivě vystupovala, kocoureček byl jen kostřička potažená kůží a následovalo děsivé kašlání, které vycházelo odkudsi z hloubi zbídačeného tělíčka. Ouška plná svrabu, kabátek urousaný, čumáček slepený výtoky a očka také. Viděli jsme již mnoho zbídačených a venkovním strádáním zanedbaných zvířátek, u Kolji však vycházela ta nevětší hrůza zevnitř.

Druhý pohled nám již napověděl víc. Tlamička byla prostá zubů a propadlá, tak jak to umí “nosit“ jen velmi stará zvířátka. Zbyly jen dva vyhnívající staré vrchní špičáky - nic víc. Pohled kocourka Kolji byl pohled starého zvířátka tolik toužícího po teple a plné mističce.

Vyšetření na veterině prokázalo, že je kocourek velmi nemocný a dehydrovaný. Všichni jsme však doufali v dobré. Přáli jsme si, aby se Kolju podařilo stabilizovat. Věděli jsme, že má kocourek nemocné plíce, vykašlával a zalykal se. Věděli jsme také, že má vysoký zánět, avšak s těmito stavy kočiček a zprávami z veteriny se setkáváme velmi často, a proto nás vůbec nenapadlo, že nastane tak rychlý zvrat. Stále dokola se setkáváme se smrtí, ale stále dokola nikdy předtím netušíme, že nás smrt dostihne a překvapí zase a znova a pořád dokola.

Přestože přijel Kolja do srdíčkového útulku v úterý večer a navždy nás opustil v neděli ráno, nemůžu říct ani to, že u nás prožil šest plných dní. Strávili jsme s Koljou čtyři dny, ale můžu vás ujistit, že jsme k sobě měli tak moc blízko, jakoby s námi Kolja strávil celý svůj kocouří život.

Kolja si oblíbil šedý pelíšek s květy. Hlavičku si opíral o přední tlapičky a vyvýšený okraj pelíšku. Kocourek papal, sice zadýchával a kašlal, ale vypadal velmi spokojeně, oddaně i unaveně. Stále nám probíhalo hlavou, že bude líp a my jednoduše nad zlem minulosti zvítězíme.

Nastala osudová sobota. Ten den přicházely do srdíčkového útulku milé návštěvy. Útulek jsme všichni společně procházeli a navštívili jsme několikrát i zagarážák, kde Kolja bydlel. Kolja stále ležel v pelíšku a vykukoval ven, bylo to zvláštní, ale v tu chvíli nás nic špatného nenapadlo. Kolju jsme si dokonce hladili a přemítali nad tím, jak je vyhublý a jak strašlivý je úděl venkovních zubožených kočiček.

Skutečný zlom přišel až večer. Všimla jsem si, že Kolja nemůže pořádně dýchat a hrudníček se mu stahoval a naopak rozpínal nevídaným způsobem. Každé nadechnutí a vydechnutí způsobovalo kocourkovi velké potíže. Běžela jsem pro Michala, který potvrdil, že se mu kocourek Kolja také nezdá. Obíhali jsme kočičky a podávali léky. V průběhu práce jsme chodili za Koljou, abychom nic nepřehlédli. To už jsem byla v kontaktu s naší paní doktorkou. Několikrát jsme byli kocourka kontrolovat, zkoušeli jsme, zda chodí, když je z klece venku. Najednou bylo vše jinak, než by mělo být. Nechápali jsme, co se děje.

Poslední kontrola v zagarážáku, kterou jsem před devátou hodinou podnikla, ve mně vzbudila hysterii, Kolja zůstal nehnutě ležet, to když se chtěl v tu dobu již odplazit ze záchodku, kde byl z posledních sil čůrat. Tlapičky kocourka Kolji zůstaly v záchodku, ale tělíčko už leželo mimo záchodek a čumáček měl Kolja zabořený do podkladové pleny. Smutný pohled na nebohého kocourka bych si chtěla nadobro vymazat z paměti, ale nejde to a je mi jasné, že tento pohled nebyl poslední, který se nám kdy naskytne. Vím ale jistě, že tohle je ten nejsmutnější a nejkrutější pohled, který zůstává natrvalo v nás. Tato chvíle byla rozhodující, už jsme nemohli dále čekat.

Volali jsme na veterinární pohotovost do Prahy, že s Koljou přijedeme. Kolja se v autě pokakal, zahájila jsem přebalování. V žádném případě nedopustím, aby už tak moc zbídačený kocourek hodinu cestoval v pokakané přepravce, tohle mi probíhalo hlavou – už nikdy jsem nechtěla, aby kocourek zažil zimu, mokro, chlad, úzkost, bolest, špínu a nedůstojné jednání. Vše jsme s Koljou zvládli a pokračovali jsme dál. Přepravku jsem měla na sedadle spolujezdce a kocourka jsem pohmatem kontrolovala a hladila. Během hodinky jsme byli na místě. Paní doktorka vyslovila vážné obavy a poslala nás na RTG. Než jsme se opět vrátili do ordinace, držela jsem Kolju v náručí, kocourek vděčně vrněl a tulil se, co mu poslední síly stačily. RTG snímek prokázal, že je kocourek skutečně v ohrožení a jeho svíce života již pomaličku uhasíná. Paní doktorka mi Koljův zdravotní stav šetrně vysvětlila. Vše nasvědčovalo rozsáhlému nádorovému bujení anebo velmi pokročilému stádiu kočičího astma. RTG snímek velice detailně připomínal před mnoha měsíci pořízený RTG snímek kočičky Růženky, kterou zahubilo právě ono nádorové bujení. Paní doktorka podala kocourkovi léky a nařídila ranní kontrolu již na naší klinice, kam také zaslala lékařskou zprávu a RTG snímek k posouzení.

Odjížděla jsem s Koljou domů a věděla jsem moc dobře, že nás již moc společně strávených chvil nečeká. V tu chvíli vám ale probíhá hlavou hromada myšlenek, že se z toho třeba kocourek ještě dostane, že bude líp, že tohle a ono. Dorazili jsme domů okolo půlnoci a Kolja maličko ožil, mazlil se, působil šťastně a spokojeně. Byla jsem moc unavená, ale v tuto osudovou půlnoc spokojená.

Bohužel, ráno byla situace opět kritická. Utěšovala jsem se však tím, že přeci jedeme konečně na kontrolu a Kolja dostane léky a bude zase líp. Mýlila jsem se, a ačkoliv jsem měla neblahé tušení, pořád jsem věřila, že to bude dobré. Cestování s Koljou bylo úžasné, Kolja byl zlatý. Kocourek chvíli seděl, poté zase ležel, ale pořád paničce zaujatě a s velkým pochopením naslouchal. Když jsme přijížděli k veterinární klinice, bylo patrné, že už zase není Koljovi dobře, ztěžka dýchal a očka měl zastřená podivnou neviditelnou clonou.

Paní doktorka nás uvítala v čekárně s tím, že již dostala zprávu z noční pohotovosti. Vytušila jsem, co bude následovat. Každá další zátěž a léčba by znamenala pro dědouška už jen prodlužování trápení. Vybavil se mi pohled na Kolju, jak leží napůl v pelíšku a napůl mimo pelíšek a promítla jsem si totožnou situaci, to když ležel napůl v záchodku a napůl mimo něj. Na toto trápení se již nedokážu a nemůžu dívat, pomyslela jsem si. Bylo důležité zachovat klid a uvědomit si, že tady nejsme proto, abychom protahovali trápení, ale že jsme tady právě proto, abychom pomáhali a bohužel, někdy i tím, že pomůžeme zvířátku přejít za duhový most. Udržovat trpícího při životě, je přeci to, co jsme nikdy nechtěli. Paní doktorka na mne pohlédla, kývala hlavou na znamení, jakože ne a pravila, že již není cesta zpátky a dodala„netrápit“. Já jsem pohlédla na paní doktorku a zopakovala jsem „netrápit“. A nahrnuly se slzy do očí pro kocourka Kolju, který celý život strádal, trápil se a pomoc přišla, až když jsme se museli rozloučit. Paničku jakoby opět proťal šíp nespravedlnosti.

V hlavě se začaly vybavovat momenty a situace, jak to bylo krásné, když kocourek papal, jak měl vlastně konečně co papat, jak si užíval teplého pelíšku, jak jsem jej držela v noci na veterině v náručí a jak jsem jej pusinkovala, když šla paní doktorka den poté připravit poslední rozloučení. Je mi z toho těžko, ale poté přišla úleva, kocourek odešel tiše a zakrátko, tak jak to umí pouze stará a zbědovaná zvířátka.

Kocourečku náš milovaný, staříčku zlatý, i když si u nás strávil chviličku času, zanechal si v našich srdcích nesmazatelnou stopu. Budeš tady pořád s námi, budeme tě potkávat v myšlenkách a nikdy – přísahám nikdy – na tebe nezapomeneme. Chtěla bych smutek obrátit v radost. Chtěla bych se radovat z toho, že jsi důstojně mohl odejít, že už tě nic nebolí, ale také – že tady zůstal někdo, kdo na tebe bude neustále vzpomínat. A věř mi, kocourku milovaný, že nás vzpomínajících není vůbec málo. Zatím se ale plně radovat neumím, trápí mne, že jsi musel celý život strádat.

Mám v hlavě hromadu myšlenek a kritiky na zdejší svět, na bezohledné chování těch, kteří zůstávají zaslepení a nepochopili, oč vlastně v životě jde. Vím, že jen těžko dokážeme změnit svět, ale alespoň se o to můžeme pokusit. Každý jeden z nás vnímavějších - když přiloží ruku k dílu, může alespoň něco změnit k lepšímu, to přeci není až tak málo. Připadá mi, že někteří vůbec nevědí, co znamená pomáhat bližnímu svému. A jednou, věřte mi, přijde poslední soud a my všichni, ať už v sobě nosíme jakoukoliv víru, se budeme zpovídat ze svých činů. Budiž všem, kteří zapomínají a zůstávají po celý svůj život zaslepení, budiž jim odpuštěno, protože oni skutečně nevědí, co činí.

Milovanému kocourkovi Koljovi na rozloučenou -
všichni jeho nejbližší

Autorka: Kristýna Kacálková