Duhová kočka

Strejda Martin byl tak trochu černá ovce rodiny, nespolehlivý větroplach, dobrodruh a nezkrotný živel. Byl schopný slíbit, že zítra přijde na oběd, pak se neukázat a za měsíc od něj přišel pohled z Peru nebo třeba z Austrálie. Svým elánem většinou každého dospělého brzy umořil, ale děti ho milovaly. Uměl si hrát, vydržel s klukama nekonečně dlouho u vláčků a autíček, stříleli z praku a hráli si na indiány. „Kdy si pořídíš vlastní?“ Provokovaly ho švagrové, když viděly, jak mu to s dětmi svědčí. „To nevím, žádné ženě se moje cestování nezamlouvá natolik, aby se mnou chtěla dítě.“ Martinovy historky se docela dobře poslouchaly, jen věřit se jim moc nedalo. Přeháněl víc než rybáři. Každá cesta byla ta nejnáročnější, hora nejvyšší, nebezpečí největší. I obyčejný den popsal jako dobrodružství.

Rád také vozil všem dětem z rodiny různé neobvyklé dárky, náhrdelník z „dračích“ zubů, oštěpy, barevné kamínky, dřevěné korálky, figurky z ebenového dřeva, amulety z rybích kostí…Ten nejzvláštnější měl tentokrát pro Lucinku, svou nejoblíbenější neteř. Lucka, vypadala jako blonďatý andílek s modrými kukadly a visela na každém strejdově slovu. Její fantazie ožívala tajemnou cestou pralesem i nebezpečným setkáním s domorodci. „A pak jsem šel kolem té jeskyně. Vůbec bych si jí nevšiml, jak byla zarostlá křovím. Ale z toho křoví stoupala jemná bílá mlha, to vzbudilo moji zvědavost. Opatrně jsem rozhrnul větve a vidím vchod do jeskyně a před ním sedící velkou duhovou kočku. Zůstal jsem stát, kočka se na mě podívala zářícíma zelenýma očima a řekla. „Máš štěstí, člověče. Jsem Duhová kočka z Tajemné jeskyně a probouzím se jen jednou za sto let. Kdo mě v té chvíli uvidí, tomu přinesu štěstí. Jen musíš strávit noc v jeskyni a přinést mi něco k jídlu a pití.“ Pamatoval jsem si, že jsem cestou k jeskyni viděl studánku, vypravil jsem se tedy kočce pro vodu. Naštěstí jsem měl v batohu misku, do které jsem průzračnou vodu nabral. S vodou byla kočka spokojená. Ale co k jídlu, kde já ulovím nějakou myš? Poctivě jsem se snažil, číhal jsem u myší díry, ale žádnou myš jsem nedokázal ulovit. „Kočičko, když neumím ulovit myš, myslíš, že bys mohla ochutnat maso z konzervy, co jsem si chtěl dát k večeři?“ „Není nad čerstvé maso, ale ukaž co máš.“ Otevřel jsem konzervu, kočka ochutnala a usoudila, že pořád lepší konzerva v hrsti než myš na střeše a pustila se do jídla.“ „Ale strejdo, tys to popletl, to je přece vrabec v hrsti a holub na střeše,“ smála se Lucka. „Jo jo, tak je to správně, jsem strejda popleta. Měl jsem hlad,“ pokračoval ve vyprávění, „a závistivě jsem sledoval, jak masa ubývá, až nezůstalo nic. Kočička se po jídle pečlivě olízala a pak si vylezla na strom jako na rozhlednu. Netrvalo dlouho a padla tma. Ustlal jsem si na suchém listí, pod hlavu dal batoh a poslouchal, jak kočička přede a mě jak kručí v břiše hladem. Ale taky jiné zvuky, šustění, mručení, skřeky…,“ „Strejda zvuky napodobil, aby si je Lucka uměla představit. „Dočista jsem se bál a nemohl se dočkat rána. Ani nevím kdy se mi podařilo usnout. Probudil mě ptačí zpěv. Celý rozlámaný jsem se postavil a prvně jsem se díval, kde je kočička, ale neviděl jsem ji. Rozhodl jsem se jít ke studánce, trochu se osvěžit. Při vycházení z jeskyně mě upoutal nějaký záblesk, sehnul jsem se, abych se podíval zblízka a uviděl jsem Duhovou kočičku. Přes noc se proměnila v malou duhovou sošku a tu jsem ti přinesl jako dárek pro štěstí,“ dovyprávěl strejda a vytáhl z kapsy malou figurku Duhové kočičky. „Jé, ta je krásná,“ rozzářila se Lucka. „Děkuju.“

Ve skutečnosti se celý příběh odehrál tak, že si Martin cestou do města všimnul něčeho světlého v blátě vedle chodníku, sehnul se a uviděl malou figurku kočičky. Hned si vzpomněl na Lucinku. Vzal proto sošku domů a pořádně ji umyl. Ta prokoukla, duhová kráska, ta se bude Lucce líbit, ještě k tomu nějaké to vyprávění a dárek nemá chybu, pomyslel si spokojeně.

Lucka si s Duhovou kočičkou často hrála. Brala kočičku s sebou na zahradu i do školy a věřila v její kouzelnou moc. Prozradila jí své největší přání. Už je velká aby se mohla starat o nějaké zvířátko a moc by si přála kočičku. Věřila, že se jí přání vyplní. Opravdu se jednoho dne dočkala. Přišla ze školy a maminka se tajuplně usmívala, „podívej, koho tady máme,“ z pod skříně vykouklo malé roztomilé koťátko. Lucka byla nadšená. S koťátkem se pěkně pomalu seznámila a pak si s ním hrála. Potom šáhla do kapsy pro Duhovou kočičku a hrklo v ní úlekem. Kočička v kapse nebyla. Lucka prohledala celý dům i cestu do školy, ale nenašla ji. Byla nešťastná, Duhovou kočičku chtěla mít pořád u sebe. Pustila se znovu do hledání a koťátko si myslelo, že to je prima hra.

Lucka ale nevěděla, že už Duhovou kočičku nenajde. Když si hrála se svým koťátkem - splněným přáním, neviděla, že jí z kapsy vyletěl bílý obláček. Duhová kočička se vrátila do své Tajemné jeskyně. Tak jí to aspoň vysvětlil strejda Martin, když viděl, jak je Lucka z té ztráty nešťastná.

Lucka koťátku začala říkat Duha. „Co je na ní duhového? Vždyť je to mourinka,“ divila se kamarádka Soňa. „Jmenuje se po kočičce pro štěstí,“ odpověděla Lucka. „Aha, po té, co se ti ztratila.“ Lucka se Soňou si na strejdův příběh zahrály s koťátkem. „Duhová kočko, přinesly jsme ti vodu a ulovily myš,“ holky daly kočičce misku s vodou a hodily doprostřed pokojíku plyšovou myšku. Duha po ní skočila. Překulila se na záda, předníma packama myš pevně držela a zadníma do ní kopala. „A teď nám musíš splnit nějaké přání,“ poručily si holky. Ale Duha dělala, že neslyší a tak nakonec zůstalo u obyčejné hry s provázkem.

Jedno odpoledne Lucka Duhu nemohla najít. Prohledala celý domek i malou zahrádku a Duha nikde. Copak se mi vždycky ztratí něco nebo někdo, koho mám ráda? Pomyslela si zoufale. Znovu a znovu kočičku hledala, volala. Přišla jí na pomoc i maminka s babičkou. „A napadlo tě, podívat se do pračky?“ Zeptala se babička. Lucka zavrtěla hlavou a už se hnala do koupelny. A opravdu. V pootevřené pračce si na špinavém prádle spokojeně spala kočička. Když ji vzbudil ten rozruch, zívla si, protáhla se a s očekáváním se na svou rodinku zahleděla: „Tak co se bude dít? Pěkně jsem se prospala, jsem připravená na zábavné kočičí kousky.“ „No tys nám dala,“ řekla maminka a vytáhla Duhu z pračky ven. Po této zkušenosti pro jistotu pračku před každým praním kontrolovala. A ostatní spotřebiče taky. Dobře udělala, protože kočičku lákala všechna zapomenutá otevřená dvířka, takže nedávno našla kotě v troubě. Pekla buchtu a po vytažení hotové buchty nechala troubu otevřenou. Až byla trouba skoro vychladlá, zvědavá kočička vlezla dovnitř. „Kočičko, ty máš víc štěstí než rozumu,“ řekla maminka a zavolala na Lucku i na babičku, ať se jdou podívat, kam to kotě zase vlezlo.

Autorka: Lenka Novotná