Sbohem, milovaná Sunnynko - smutné vzpomínání

Bylo jaro 2010, toho času nás kontaktovala Policie ze Stochova. Na území Stochova se totiž potulovaly černé kočičky. Někteří lidé je krmili, další kočičkám ničili provizorní boudičky a dokonce na ně stříleli. A tak se stalo, že všechny kočičky ze Stochova byly postupně ubytovány v našem útulku. Celkem bylo Stochováčků osm. Osm krásných, ač obyčejných černých kočiček.

Tenkrát u nás fungovala karanténa ve vrchní garáži. Stálo tam několik karanténních klecí a v nich přebývaly pouze černé kočičky. Všechny stochovské kočičky měly totiž úplně stejně temné kožíšky. Březí Sunnynka byla přijatá jako první dne 16.4.2010 společně s tenkrát asi půlroční kočičkou Happy. Dne 18.4.2010 byla přijatá březí Tessay, která pár dní po kastraci zemřela na selhání ledvin. 21.4.2010 následoval příjem kočičky Missy a netrvalo dlouho a přijali jsme 23.4.2010 tenkrát půlroční březí kočičku Fanny. Dne 26.4.2010 jsme přijali krasavce Kennyho a následoval dne 28.4.2010 příjem macatého kocourka Olivera. Už zbývala jen poslední březí kočička Miju a tu se podařilo odchytit dne 30.4.2010.

Všechny kočičky ze Stochova byly nemocné. Všechny měly rýmu a časem se zjistilo, že Fanny je pozitivní na Herpes virus. Ve vrbičanském útulku nastaly krušné chvilky. Setkali jsme se s něčím, co jsme doposud nezažili. Ve dne v noci jsme neměli klid, bylo to šíleně vysilující období. Dospělé stochovské kočičky byly nemocné, koťátka umírala a léčba nebrala konce. Tenkrát začal fungovat zagarážák jako druhý stupeň karantény. Což znamenalo, že kočičky byly z karanténních klecí z vrchní garáže vypuštěny do zagarážáku, avšak nebyly ještě zcela zdravotně v pořádku. Až po dlouhých měsících bylo martyrium nemocí zažehnáno. Zagarážák se stal pro stochovské kočičky již trvalým útočištěm vrbičanského útulku.

S tímto obdobím nás pojí začínající velké přátelství s dobrovolnicí Markét. Markét byla svědkem Fannynky potratu. Markét zároveň s námi prožívala strastiplné období. Tou dobou bojovala se zdravím také želvovinová kočička Tilly z Kladna, černý kocourek Míša z Horoměřic, který po čase zemřel na chronické selhání ledvin a černobílý kocourek Puntíček ze Znojma, který po čase zemřel na FIP. Nastalo velmi smutné a hořké období plné úskalí. Michal i já jsme byli zaměstnáni na plný úvazek v práci u Prahy a večer po práci jsme zažívali doma v útulku doslova galeje. Vše jsme ale nakonec zvládli, i když nás to stálo spoustu sil a trápení.

Kočička Sunnynka dne 27.4.2010 porodila čtyři koťátka - Daisy, Matthewa, Marwina a Lewise. Přežil jen Lewis (nyní již v novém domově zvaný Monty), ostatní koťátka podlehla nemoci.

Kočička Miju dne 4.5.2010 porodila rovněž čtyři koťátka - Baileys, Brendy a Burbona, čtvrté koťátko při porodu bohužel zemřelo. Bezzubá Miju nedokázala kotě za naší nepřítomnosti vyprostit z placenty. Všechna tři přeživší koťátka se podařilo téhož roku umístit.

Kočička Fanny dne 5.5.2010 v kritickém a zuboženém stavu potratila všechna svá koťátka.

Kocourek Oliver našel dne 23.10.2011 svůj nový domov.

Sunnynka i ostatní kočičí Stochováčci k nám již neodmyslitelně patří a vždy k nám patřit budou. Stochovské kočičky se totiž velmi výrazně vepsaly do dějin srdíčkového útulku. Kožíšky mají kočičky paradoxně černo černé, přesto je každá kočička naprostým a nádherným originálem.

Snad každé návštěvě se musí do paměti vrýt černé kočičky ze zagarážáku. Všechny stochovské kočičky obdařila příroda extrémní krásou, ačkoliv je každá kočička jiná, všechny jsou překrásné. Navíc mají tyto kočičky nádherně tvarované hlavičky i tělíčka, jsou svou krásou jedinečné.

Sunnynko, tvá nemoc i nezvratná smrt nás velmi překvapila. Smrt se na nic neptala a ukázala si na tebe jen tak prstem. Je to pro nás obrovská rána, ale pro tebe, Sunnynko, je to vysvobození.

Chtěla bych se naučit smrt našich zvířátek snášet alespoň o fous lépe, ale nedokážu to. Nikdy nejsem na tyto chvíle dostatečně připravená. Ty zvláštní chvíle si totiž dělají, co chtějí, nevarují nikoho dopředu a přicházejí si jen tak. Bojím se smrti, utíkám před smrtí, nechci smrt přijmout. Přesto se smrt týká každého z nás. Někdo říká, že je smrt spravedlivá, ale já s tím nesouhlasím. Smrt je spravedlivá jen z jednoho jediného úhlu pohledu - jen proto, že si ukáže jednou na každého z nás bez rozdílu.

Milovaná Sunnynko, byla jsi právoplatným členem naší velké rodiny, patřila jsi mezi nás a vždy mezi nás patřit budeš. Pro návštěvy jsi mohla být jen šedou myškou zastrčenou tam někde v zagarážáku, ale to jen proto, že tvůj příběh začal před dlouhým časem a my lidé zapomínáme a často vidíme jen přítomnost a vnímáme víc ty, o kterých se nejvíc mluví. A o tobě se, Sunnynko, psalo nejvíc v roce 2010. Je to jako s Tíťunkou, byla nemocná, my jsme to tušili, přesto jsme na webu převážně řešili v té době zoufalý stav kočičky Bětušky a Tíťunka tak zůstala v pozadí. Tak to prostě chodí. O kom se mluví, ten tady je, o kom ne, ten v myslích lidí zůstává v pozadí. Byla jsi navíc černá, a ačkoliv velmi krásná, přesto plachá a obyčejná kočička. Takové kočičky jsou bohužel mnohdy lidmi přehlíženy. Pro nás páníčky jsi se však stala důležitou součástí života. My víme, co jsme spolu prožili. My víme, že na tebe budeme navždy s úsměvem a slzami v očích vzpomínat. Dodnes vidím, když si šel Michal pohladit tvá koťátka, jak jsi vetřelce Michala kousla, to aby věděl, že se na cizí děti nesahá. Vrací se mi detaily. Detaily staré a přesto jsou tak moc živé, jakoby se staly právě teď. Vidím před očima smrtekný boj o tvé děti - tenkrát umírající a vidím i další podrobnosti.

Tento týden jsem mnohokrát vzpomínala na černou kočičku Tessay ze Stochova. Kočička Tessay zemřela ze Stochováčků jako první a také na selhání ledvin. Nemám potuchy, proč se mi myšlenka na kočičku Tessay tolikrát prohnala hlavou a proč zrovna po tak dlouhé době po její smrti. Jisté však je, že Stochováčky jsem duševně v poslední době více vnímala. Je to zajímavé, někde v podvědomí přichází zjištění a já dám ruku do ohně za to, že jsem sice netušila závažnost onemocnění kočičky Sunny, ale párkrát mi proběhlo hlavou, že to není ta naše Sunny, na jakou jsme byli zvyklí. Na druhou stranu, měla jsem radost při krmení, že Sunnynka chodí papat, zvyká si a je přátelštější. V den Sunnynky smrti jsem zažila šok, a to i přesto, že pár dní zpět se mi Sunny úplně nezdála. Sunnynka v den svého konce nedržela vůbec stabilitu, přepadávala jako zvířátko před smrtí. Přepadávala přesně tak, jak jsem to již několikrát viděla u umírajících zvířátek. Jak je to jen možné, že jsem zaznamenala příchod smrti až těsně před koncem. Faktem však zůstává, že mne ani ve snu nenapadlo, co se může stát. Přepadávání podle paní veterinářky způsobuje již zasažený mozek nemocí.

Dnes na veterině už jsem bezpečně vycítila, že se blíží konec. Cítila jsem smrt, ačkoliv jsem tu silnou smrtící myšlenku stále zaháněla. Každá umírající kočička zvláštně voní a ty jsi mi, Sunnynko, voněla přesně tak. Nechtěla jsem si to přiznat, ale zároveň jsem tě již doma nevypustila z přepravky, věděla jsem totiž s mrazivou jistotou, že je zle, že musíme co nejdřív vyhledat nezbytnou pomoc. Už dopředu jsme se domlouvaly s paní veterinářkou z Kladna, že přijedu hned, jakmile se začne na veterinární klinice ordinovat. Paní veterinářka nás dokonce přednostně vzala na řadu. Cítila jsem, že se blíží něco zvláštního a nezvratného. Umírající zvířátko pokaždé jinak, ale pokaždé tak nějak zvláštně voní.

Ne veterině v Kladně ti paní veterinářka odebrala ještě jednou krev, chyběly nám totiž některé důležité výsledky k potvrzení diagnózy. Paní veterinářka se ti snažila zavést do žíly kanylu, ale nešlo to. Dohodly jsme se tedy, že pokud budeš ještě schopná infuzí, zavedeme kanylu do druhé tlapičky. Plakala jsi, bylo mi tě moc líto. Paní veterinářka mne ale upozornila, že to nadějně rozhodně nevidí a měla bohužel pravdu. Výsledky krve prokázaly celkové selhávání organizmu. Výsledky krve byly neslučitelné s tvým dalším přežitím a my jsme se s paní veterinářkou dohodly, že ukončíme tvé trápení. Nestačila jsem dojít ani do auta a už se mi řinuly z očí potoky slz. Nechtěla jsem si v žádném případě připustit, co se stalo. Nastartovala jsem motor auta, rozsvítila světla a v hlavě mi utkvělo, že jedno přední světlo odrážející se v masce auta stojícího přede mnou nesvítí. Jakoby světlo symbolizovala tvůj odchod. Doma, když jsme měli připravené nové světlo na výměnu, zjistili jsme, že výměny není potřeba, protože staré světlo normálně svítí. Netuším, co to mělo znamenat. Staré světlo svítí stále stejně výrazně, jako budeš v našich srdcích svítit i ty - kočičko naše milovaná. Ty jsi stejně tak jako v tu chvíli světlo auta sice zemřela, ale navěky jsi nezhasla. Beru to jako signál, že jsi tady stále s námi.

Jsem si jistá Sunnynko, že jsem tě viděla ještě v březnu veselou, chvátající pravidelně k tácečku s konzervičkami. Viděla jsem tě šťastnou, dokonce jsi mi běhala naproti s ocáskem nahoru, tak jak to umí jen šťastné a veselé kočičky. Na druhou stranu jsem dohledala fotografii z konce února, je z ní patrné, že už jsi byla vážně nemocná. Sunnynko, jsem si jistá, že jsi mi v posledních dnech projevovala náklonnost, možná to bylo tvé poslední sbohem. Jsem si jistá, že je možné na srdíčkovém webu dohledat i video s projevem mé radosti, že se chodíš se mnou vítat. Vidím tvou jemnou a souměrnou hlavičku stále před sebou, měla jsi ze všech Stochováčků nejněžnější výraz, byla jsi nádherná černá kočička s bílým puntíkem na špičce ocásku.

Sunnynko, odpočívej už navěky v pokoji a klidu. Věřím, že ti u nás bylo dobře a prožila jsi poslední dva roky v bezpečí domova, kde jsme tě měli všichni rádi. Byla jsi pro nás důležitá, žádná opuštěná a bezcenná kočka, ale naopak, byla jsi plnohodnotnou osobností se všemi právy na spokojený život.

Vzpomínáme a nikdy nezapomeneme,

Kristýna, Michal a všichni tví srdíčkoví kamarádi