Ivíčkův dopis o přestavbě

Milí vrbičanští a ostatní přátelé:-)
slíbil jsem, že napíšu, jak to bylo u nás, když se přestavovalo. Vylíčit vám to celé by bylo na 10 stránek a tak napíšu jenom to důležité.

Napřed všechno začalo velkými starostmi. Páníček pořád: tak velký zásah do bytu, jak to co nejlépe udělat, stavební práce, elektrikářské, podlahářské, jak dlouho bude z bytu staveniště, jen aby se nic nepokazilo atd. Panička zase: a ten náš ňuník (takto mi mezi sebou k mé velké nelibosti říkají), on bude ve stresu, kočky nesnáší velké změny, vždyť se bude bát, ještě, aby se mu něco nestalo, chudinek náš (tak velký chudinek jsem nebyl, ale vysvětlujte jí to) atd. Říkal jsem si, že za ty jejich starosti jim to snad ani nestojí a konec konců mně se v našem bytě líbilo, tak proč něco měnit? Jenže – znáte to, jak si ty lidi něco vezmou do hlavy, už jim to nikdo nevymluví.

Potom jsem zaslechl, jak se páníčkové baví o mně, abych tam nepřišel k úhoně, když se budou dělat bourací práce. A to jsem se trochu lekl, protože já jsem se rozhodně nikam stěhovat nechtěl. Přišli na mě s tím, že nám jeden strejda, co je dobrý kamarád, poskytne azyl. Nevěděl jsem, co to je, takže když mi páníčkové navlékli kšíry a vodítko, které nosím do parku, už jsem se těšil, jak se zase proběhnu venku. Do žádného parku se nešlo, páníčkové místo toho vlezli do cizího domu a bytu. Skoro jsem to bral jako zradu! Byl to strejdův byt, ale ani trochu se mi tam nelíbilo. Domov je prostě domov. Nechtěl jsem tam být a tak jsem se nalepil na vchodové dveře a plakal – což bych jako chlap neměl přiznat, jenže já byl moc nešťastný. Vyhověli mi, ale varovali mě, že mě budou muset hlídat jako ostříži, abych se někam nepřimotal. Od té doby nemám rád slovo azyl, protože to znamená, že jdeme ke strejdovi, kde nechci být.

Dlouho mi přestavba doma nevadila, protože mi páníčkové nasadili takový fialový obojek, který tak krásně voněl, že mi bylo fajn. Postupem času jsem už toho ale přece jenom měl plné zuby. Jak lidi říkaji, čeho je moc, toho je příliš. Všechno se pořád stěhovalo sem a tam podle toho, kde bylo zrovna třeba pracovat, všelijaké to vrtání, bouchání, samí cizí lidi, že jsem se někdy bál. Nechtěl jsem to dát moc najevo, nejsem přece nějaká baba, a tak jsem dělal statečného. Páníčkové to přesto poznali, protože mě kvůli tomu všemu přešla chuť do hraní.

Na něco jsem ale pyšný. Byli u nás zase nějací cizáci, dupali po celém bytě, dělali hluk a tak podobně. Jeden z nich pak přišel a prý: „No hodná kočička, hodná, já si tě jenom takhle pohladím...” Chápete to? Abyste rozuměli, mě návštěvy nezajímají. Když od nich nedostanu dobrotu nebo si se mnou nehrají, proč bych se o ně měl starat? A tohle byli navrch neznámí lidi, co jenom ruší a ještě na mě chtějí sahat?! Tohle mi proběhlo hlavou a RAF! Kousnul jsem ho do ruky. Panička říkala, že na jednu stranu měla obavu, jestli jsem ho moc nezranil, ale na druhou stranu ji to trochu potěšilo. Jakože ke svým domácím se chovám hezky a dovolím jim mě pohladit (ale zase to nesmí přehánět), protože dobře vím, kdo jsou ti moji, které s radostí vítám, ale běda, aby na mě sahal cizák. Prý jsem tím dal najevo, že vím, ke komu patřím. A tak když k nám příště přišel někdo na návštěvu, rafnul jsem ho taky, aby měla panička zase radost. To jsem ale pašák, co?

Abych se už dostal ke konci, musím vám také povědět o nové podlaze. Na tu jsem se těšil, ale jaké bylo moje zklamání! Místo huňatého koberce je tu lesklé cosi, co hrozně klouže! Běhat na tom pořádně nejde, tlapičky se rozjíždí do všech stran, zabrzdit nemůžu... Říkají tomu parkety, jim se prý líbí a to se na tom i panička párkrát málem přizabila. Tuhle mi na té nové podlaze hodila hopík. Tak říkají jedné věci, se kterou si rád hraju – ona totiž skáče po zemi a já si nemůžu pomoct a musím za ní skákat taky a chytat ji. Ale na téhle podlaze? Ani omylem! Sedl jsem si uraženě do kouta a snažil jsem se, aby můj pohled na paničku byl co nejvyčítavější. Přece si nemyslí, že budu běhat za hopíkem, když mi podkluzují všechny čtyři.

Teď už je byt hotový a já jsem opravdu rád, že je to za námi, že je zase klid, věci na svých místech, co se den do den nepřendavají, žádný rámus, žádní neomalení cizáci... Zase si pěkně hraju, dovádím a na tu podlahu si zvykám, už mi tam jde docela běhat. Panička říká, že v mém případě místo „už zase skáču přes kaluže” platí „už zase koukám na holuby”. Nakonec jsem podle páníčků byl statečný, když jsem všechno ustál jenom s tím, že jsem neměl chuť si hrát.

Tak vám moc přeju, ať všechno přestavování také vydržíte, ať se nebojíte a buďte trpěliví, ono se to zase ustálí. Budu na vás myslet. Ale je to někdy s těmi lidmi kříž, že jo? Co oni si navymýšlí!

Autoři: Martina Housková a Ivíček, Plzeň