Rozloučení s nezapomenutelnou Třasinkou

Příběh krásné Třasinky začal před několika lety. Toho času jsem pracovala v logistické kanceláři poblíž Ruzyně. Navštěvovali jsme tehdy veterinu MVDr. Dudka, kterou jsme měli po cestě z práce i do práce a s panem doktorem jsme si navíc notovali. Na veterinu MVDr.Dudka docházeli především lidé z okolních vesniček a právě zde se začal psát jeden velký dlouhý a smutný příběh tenkrát maličké bázlivé Třasinky.

Žili a byli velmi milí manželé, kteří se prostřednictvím veterináře dozvěděli o naší činnosti a začali nám pomáhat. Časem nás milí manželé požádali o pomoc v jedné velké smutné kočičí záležitosti.

Fotogalerie: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Trasinka,_jak_sel_cas

Ve vesničce Makotřasy zemřela starší paní, která měla moc ráda kočičky. Kočičky to vycítily a samozřejmě se stařenky zuby nehty držely. Jak už to ale v životě chodí, kočičky po smrti stařenky u domu zůstaly a strádaly. Každý kočičí člověk je vnímavý a stejně tak vnímaví byli již zmínění manželé, kteří chodili kočičky pravidelně krmit a vynaložili veškeré úsilí k tomu, aby jim pomohli. Některé kočičky se manželům podařilo přímo umístit do nových domovů a některé měli v plánu polapit a umístit k nám do útulku. Byli jsme domluvení, že když se lov podaří, po práci si kočičky vyzvedneme. Jednoho dne se skutečně lov podařil a my jsme si přijeli do Makotřas pro mourovaného zhruba tříměsíčního tvorečka. Převzali jsme si koťátko, které bylo již ulovené a čekalo na nás v papírové krabici. V autě jsme chtěli kočičku přemístit z krabice do přepravky, ale koťátko nám uteklo. Ještě teď vidím, jak běsnilo a skákalo uvnitř auta. Auto bylo zavřené, protože při manipulaci s kočičkou lze tyto situace předpokládat. Nakonec jsme ale nad mrnětem zvítězili. Navíc jsme zjistili, že jde o maličkou kočičku. Kočičce jsme dali krásné jméno Třásnička. Jménem Třasinka jsme milovanou kočičku začali oslovovat až časem, nějak se nám tato přezdívka lépe vyslovovala a Třasince víc slušela.

Postupně jsme přicházeli na zdravotní potíže, které malou kočičku poznamenaly vzhledem k předchozímu toulavému způsobu života. Kočička byla neustále v léčbě, měla odezvy na plicích, teklo jí z očí i čumáčku, byl to nekonečný příběh, prostě jedno velké kočičí i lidské trápení. Bohužel, Třasinka byla napůl divoká, bála se lidí, nenechala na sebe sáhnout a o to hůř jsme kočičku mohli léčit. Byl to boj, dlouhý a těžký boj. Nelze ani vypovědět, kolik trápení maličká Třasinka měla. Kočička měla snad úplně všechno, co nemocná kočička mít může. Nevyhnul se nám ani průjem a zdlouhavá léčba jindy celkem dobře léčitelných Giardií. Léčbu si užila Třasinka a my samozřejmě také. Podávat prášky napůl divoké kočičce chce přeci jen cvik a pevné nervy.

V rámci léčby a společného sbližování vidím jednu z tehdejších situací naprosto identicky před očima ještě dnes. Pohled jako z děsivého hororu. Třasinka ležela tenkrát v hlavní skupině kočiček v prvním patře na škrabadýlku v závěsném kruhovém pelíšku. Využila jsem této situace a Třasinku jsem pomaličku pohladila. Třasinka se nechala v nestřežené chvíli unést a já jsem nahmatala kočičce na bříšku něco šíleného. Měla tam výraznou starší ránu po jakoby rozťatém bříšku. Jizva se táhla Třasince naprosto celým bříškem. Následoval šok a při dalším ohledání jsme tentýž den zjistili, že má kočička uťatou špičku ocásku. Přišlo nám, jakoby Třasinku někdo vzal lopatou a to doslova. Mnohé jsme tenkrát pochopili, už se nám nezdálo divné, že se kočička tak moc bojí lidí.

Časem se zdravotní stav Třasinky zklidnil a kočička se jevila naprosto spokojenou. Nakonec jsme docílili toho, že se Třasinka nechala pohladit, ale zpravidla jen u mističky s jídlem a pouze za doprovodu jiné kočičky. Neviděla jsem nikdy tak zvláštní stvořeníčko, jakým byla Třasinka. Třasinka měla ráda společnost ostatních kočiček a na přivítanou je ducala hlavičkou, bylo to milé a krásné. Dokonce jsme měli po čase Třasinku zařazenou mezi kočičkami k umístění, stalo se tak v době, kdy k nám získala jakousi zvláštní důvěru. Říkali jsme si, že kdyby Třasince nějaký zkušený páníček věnoval dostatek času a prostoru, určitě by k sobě našli společnou cestu a v sobě zalíbení.

Kočičky k nám proudily čím dál víc a my jsme se pěkně po kočičím začali rozrůstat. Třasinky parťáci Natálka a Fišťák ze staré gardy začali dělat potíže a značkovali si své teritorium v hlavní budově, a tak jsme celou původní starou gardu čítající asi šest členů přemístili do venkovních výběhů. Ihned se situace zklidnila a od té doby žila Třasinka se svými kočičími parťáky ve výběhu. Jsem si jistá tím, že byla spokojená. Z maličké Třasinky vyrostla dospělá nádherná macatá kočka s velkou hlavou a nádherným kukučem. Kukučem tak divokým, že byl zapamatovatelný i návštěvám.

Přes dva roky bydlela Třasinka ve výběhu se svými kamarády a sem tam přišla bydlet do výběhu jiná kočička. Vše probíhalo v poklidu. Třasinka měla svou neprůstřelnou povahu, k paničce se chodila mazlit jen u krmení, když se ducala s ostatními kočičkami, v opačném případě nebylo možné s Třasinkou spolupracovat. Pokroků, kterých jsme dosáhli s Třasinkou v menším počtu kočiček v hlavní budově, nebylo již možné dotáhnout ve výběhu do zdárného konce. Třasinka zůstala stejná, plašší, výstražně syčící a svá.

V prvním čtvrtletí roku 2012 jsme zaznamenali, že má Třasinka špatnou srst, a tak se Michal vypravil o víkendu pro jistotu na veterinu. Třasinka nejela sama, měli jsme na veterině domluvené vyšetření plašších a nemocných kočiček, abychom nic nezanedbali. Výsledky krve byly v pořádku a my jsme se uklidnili.

Jednoho květnového rána r.2012 se dostavil obrovský šok. Skleslá Třasinka s výtoky v očích seděla nad mističkou plnou vody. Promluvila jsem na ni, Třasinka ale nikterak nezareagovala, a proto jsem Třasinku zkusila pohladit, nechala se a já jsem ve stále větším stavu zoufalství pokračovala dál a zvedla jsem Třasinku do náručí. V tu chvíli jakoby mnou projel ostrý nůž. TO PŘECE NENÍ MOŽNÉ!!! Vždy si přejete, aby k vám každá kočička získala důvěru, ale tohle byla naprosto odlišná situace. V takových momentech si přejete, aby kočička prskala, škrábala a vyhrožovala jako vždy. Ten den jsme se nemohla na nic soustředit, po celou dobu úklidu jsem byla nervózní. Michal se poté vrátil z prohlídky výběhů s vyjádřením, že je skutečně zle.

Bohužel, skutečnost byla krutá, Třasinka byla opravdu nemocná. Závažnost onemocnění nám potvrdila paní doktorka na veterině, kde Třasinka zůstala rovnou na infuzi. Poté následovala léčba v domácí péči, stále se nezlepšující stav a další léčba v domácí péči - další infuze, další testy, další trápení. A nakonec přišlo červnové nedělní ráno a naprosté procitnutí. Kontrolovala jsem Třasince místa pod víčky a bylo tam bílo, což znamená, že je laicky řečeno skutečně zle. Třasinka nepapala a zabořená hlavička do polštářku mi napovídala, že přichází konec. Už žádné infuze, už žádné léky, už žádné další trápení - říkala jsem si v duchu. Přesto jsem nechtěla za žádnou cenu přijmout tak krutou skutečnost. Něco mne hnalo vpřed, věděla jsem, že musím stihnout téhož dne veterinu, věděla jsem, že se blíží konec, přesto jsem nedokázala říct čisté ANO. Několikrát jsem se u pana veterináře ujišťovala, zda má smysl Třasinku dál léčit, že uděláme maximum, abychom jí zachránili. Odpověď zněla "NETRÁPIT". V tu chvíli jsem se sobecky utěšovala tím, že mi přece pan veterinář pomohl rozhodnout. Konečné a definitivní ANO musíte nakonec ale stejně vyslovit vy. Někdy je situace lehčí pro pochopení, jindy horší, vše se odehrává dle dané situace. Bohužel, v případě Třasinky nevíme, kde vznikl problém a proč. Jediné, co víme je, že Třasinku postihlo velmi silné bakteriální a hnisavě zánětlivé onemocnění. Porazila ji nějaká silná bakteriální infekce.

Obrázek milované Třasinky vidím stále před sebou. Vidím naši Třasinku, která tady s námi žila a najednou se ztrácela, ubývala na váze takřka na kila. Byla jsme zoufalá, zoufalejší než si kdo dovede představit. Jedno trápení právě končí a další tentokrát absolutně nečekané začíná. Ano, máme tady stará zvířátka na dožití, ale Třasinka byla mladá kočička. Nikdo netvrdí, že mladé zvířátko nemůže onemocnět, víme o tom své, ale tohle jsme ani v tom nejčernějším snu nečekali. Bylo to rychlé a strašné. Tuším, že nemoc v Třasince dřímala zřejmě již déle. Horšila se jí srst, kočička udělala občas bobečky mimo záchodek, to vše začalo "snad" koncem roku 2011 a začátkem roku 2012. Chtěla nám tím Třasinka něco říct?

Je mi těžko, někde hluboko uvnitř se viním za to, že jsem musela udělat tak zásadní rozhodnutí. Kdo má vůbec právo rozhodovat o životě a smrti? Na druhou stranu se utěšuji tím, že zvířátku se dá od trápení touto cestou ulehčit, kdežto člověku ne. Nevím, co k tomu dodat. Stejně se budu donekonečna prát s myšlenkou, zda jsme udělali opravdu všechno a neexistovala třeba ještě cesta zpátky? Nikdy nezapomenu na silný zážitek ve spojení mysli a vnímání energie. Cítila jsem energii probublávat, cítila jsem, jak silně pracovala, cítila jsem naprosto vše, co k tomu patří. Při posledním rozloučení jsem naplno vnímala Třasinky teplé bříško, kterého jsem se dotýkala, bylo to moc smutné. Tak moc smutné, až se mi derou neustále slzy do očí. Odchod milované Třasinky byl jeden z nejtěžších kočičích odchodů, to když se zvířátko bojí na druhý břeh přejít a zároveň, když mu v tom brání tak trochu i páníček. Některá zvířátka odchází klidně, některá s podivným nepochopením. Třasinka odcházela úplně jinak ? velmi rychle, ale velmi těžce.

Nebyla jsem schopná dokončit ani stále neúplné poslední rozloučení.

Třasinko naše zlatá, nikdy na tebe nezapomeneme. Vždy zůstaneš v našich myslích a někde hluboko v srdíčku máš u nás už napořád vyhřáté místečko. Opožděné rozloučení si vysvětluji také tím, že jsi tady mohla třeba být, kdybychom zjistili dřív, kde je problém. Bohužel, skutečnou příčinu jsme neměli možnost zjistit. Nelze zapomenout na tvůj krásný kukuč, na radosti i trápení, kterými jsme si společně všichni prošli. Nelze zapomenout na tak vyjímečnou kočičku, jakou jsi byla právě ty na tomto sobeckém světě, kde mnohdy vítězí zlo nad dobrem.

Nikdy nezapomeneme!

Tví nejbližší