Skoropohádka

Začalo září a chatová osada se dost vylidnila. Jednou dopoledne jsem zaslechla řev před chatou – ke dveřím kráčela malá siamská kočička, dost vyhublá, a křičela, že má hlad. Už jsem ji znala. Když přišla v létě poprvé, měla na sobě ještě červený obojek se srolovanou vizitkou, ale byla jsem bohužel málo zvědavá a nepřesvědčila jsem se, komu patří. Pak občas přišla bez obojku nebo se za staženou záclonou objevila na okně jako fantom. Tentokrát už se chovala nesmlouvavě. Honem jsem popadla mističku s Jásonovými granulkami a postavila ji před ni. Podařilo se mi ji vlákat až dovnitř do chaty, chytila jsem ji a po velkém boji ji nacpala do přepravky, zřejmě na přepravku nebyla zvyklá.

Nejdříve jsem obešla pár chat a ptala se, zda kočička někomu nepatří. Nikdo o ní nic nevěděl. Zrovna jsem balila, dávala jsem tašky do auta a říkala jsem si: jak já toho Jásona uvezu bez přepravky? To ho budu mít pořád na hlavě? Kolem auta právě ve chvíli, kdy jsem nakládala tašky, jela na koni dívka. „Slečno, nechcete kočičku?“ „Ale ano, zrovna jsem se chtěla po nějaké poohlédnout.“ „Je to siamka!“ „Ty jsou vzácné, že?“ Přinesla jsem od chaty k autu přepravku a otevřela dvířka, abych kočičku mohla prezentovat. Nedrala se ven, krásně pózovala. Jelikož kočka a kůň nejdou moc dohromady, domluvila jsem se se slečnou, že se za dvě hodiny sejdeme v Unhošti před obchodem s krmivem. Šla jsem do chaty pro další tašky, a když jsem se vrátila k autu, kde jsem nechala přepravku stát, byla její dvířka otevřená a kočka v čudu. Jak jsem byla nešťastná, to si dovedete představit. Nicméně jsem se na sraz v Unhošti dostavila. „Ona mi utekla!“ „Jé, a celá rodina už se na ni tak těší! Tak já zajedu k vaší chatě a třeba ji chytím.“ O tom jsem sice dost pochybovala, ale neuvěřitelné se stalo skutkem. Kočička tam byla, prchala na pozemek k sousedům, ale ti ji slečně ochotně přenechali, číča nebyla jejich. Navíc ji poslali za paní Vlastou, která má kočky a určitě jim půjčí přepravku. Paní Vlasta přepravku nejen zapůjčila, ale dokonce darovala. A teď aby ta pohádka nebyla zas tak neuvěřitelně krásná: paní Vlastě přebývala jedna přepravka proto, že měla o jednu milovanou kočinku méně, než když na jaře přijela. V osadě totiž bydlela nějaká paní a ta paní měla bojového psa a ten rdousil vše na potkání, například roztrhal malého buldočka před očima jeho majitelky. A tak se paní Vlastě nejmladší kočička z procházky už nevrátila. Tu paní prý už se podařilo z osady vystrnadit. Doufejme. Já jsem o tomto nebezpečí vůbec nevěděla. – Slečna Martina mě pak v neděli po úspěšném odlovu siamky navštívila, aby mi poděkovala a sdělila, že kočičku celá rodina miluje, že dostala jméno Sandy a že pan veterinář řekl, že jí určitě nejsou víc než dva roky.

Můžete si o mně myslet, co chcete, ale ani kdyby se ti původní majitelé v osadě po kočičce sháněli, nic jim neřeknu, neprozradím. Ti si tu siamku nezaslouží, když mohli odjet a nechat ji tam!

Helena Stachová