František Dobrota rodák z blízké vesnice - 1.díl

František Dobrota - rodák z blízké vesnice
Jmenuji se František, jsem již stár, a proto bych vám rád vypověděl svůj nelehký životní příběh potulného kocouřího dobráka. Rád bych, aby tady jednou za mnou zůstala vzpomínka na nezapomenutelného kocourka, kterým bezpochyby jsem.

Psalo se léto roku 2012, cítil jsem, že již dlouho sešlostí věkem nevydržím. Stáří již delší dobu klepalo na dveře, závratě na sebe nenechaly dlouho čekat a navíc se dostavila srdeční slabost. Jednoho dne jsem ztratil rovnováhu, upadl jsem do příkopu a zůstal na místě ležet. Popravdě, bylo mi neskutečně špatně, měl jsem velkou žízeň a voda nikde. Má ouška zachytila ne až tolik vzdálený pískot dětí a hudbu z amplionů. Něco mi říkalo, že je tady opět Třebízká pouť, která se rok co rok u nás ve vsi opakovala. Byl jsem doslova kost a kůže, kocourek na rozsypání. Hlavou se mi rojily myšlenky a vzpomínky mládí, když jsem byl ještě statný a silný kocour bojovník. Náhle jsem však upadl do bezvědomí a jako bych se vrátil o patnáct a možná i víc let zpátky...

...Zjevil se mi zcela jasný obraz. Ležel jsem společně se svými sourozenci u své kočičí maminky a sál jsem plnými doušky mateřské mléčko. Maminka byla krásná, měla bílou hlavičku a špičatý čumáček. Na tlapičkách a tělíčku se mamince vyjímaly mourovaté flíčky. Měl jsem spoustu sourozenců – malých chlupatých kuliček. Naučili jsme se batolit a následně i běhat. „Františku, kam zase jdeš, vrať se zpátky, může se ti něco stát,“ volávala na mne často maminka. Zvědavost však byla silnější a jednou jsem se skutečně ztratil. Cesta domů se navždy uzavřela. Jak už to navíc na vesnicích bývá, nikdo z dvounožců mne nepostrádal ani nehledal. Když si vzpomenu, co nám vyprávěla maminka, je mi teskno na duši, nebyly jsme totiž rozhodně její první dětičky, to se ví. Maminčino vyprávění bylo velmi smutné, to když nám barvitě líčila, kolikrát pro různé nemoci přišla o naše starší sourozence. Kočiček bylo na vsi velmi mnoho, a proto nikomu nevadilo, že umíráme, ztrácíme se a trpíme.

Musel jsem si pomaličku zvykat na život opuštěného samotáře, bylo to těžké. Plakával jsem často před vrátky domů, ale nikdo jakoby můj nářek neslyšel. Časem jsem vytušil, že slavní tvorové, kteří si říkají lidé, mi rozhodně nepomohou, ba naopak, utržil jsem od lidí pár pořádných kopanců - i vodu na mne vylili. Rezignoval jsem. Nasadil jsem si masku pravého pouličního tuláka a tušíc vše jiné jen ne dobré, svůj život jsem zasvětil boji o přežití. Naučil jsem se velmi brzy vnímat stíny a nebezpečí. Naučil jsem se rozlišovat zvuky ulice. Věděl jsem, kdy přichází zlo a ve dne v noci jsem se řídil předtuchami a skrýval jsem se. Časem jsem objevil místa, kde se dalo najít něco k snědku. U popelnic a v okolí odpadkových košů toho bylo k sehnání docela dost. Na blízké benzině jsem si také našel místo určené k žebrání.

Kousek od naší vesnice vedl hlavní tah na Prahu. Bál jsem se však tato místa přebíhat, nikdy jsem se na druhou stranu neodvážil a to jsem patřil k velkým hrdinům v dobách své největší slávy. Viděl jsem spoustu svých kočičích kamarádů, kteří skončili pod koly aut, to když se rozhodli cestu přeběhnout za vidinou lepších zítřků. Byla to pro nás jakási zkouška odvahy, neboť jsme si s kamarády mnohdy slibovali na druhém břehu jiný lepší život. Zkouška odvahy to ale přesto nakonec nebyla, spíš by se hodil název “cesta smrti“. Byl jsem obezřetný, bál jsem se, vždyť ztratit život bylo pro nás venkovní kočičky tak snadné a nemuselo se tak stát jen pod koly aut na hlavní silnici. Tak proč to ještě pokoušet? Kdybych však věděl, že za cestou smrti a ještě o kousek dál na vzdálenost tří kočičích mňouknutí je vesnička jménem Vrbičany, kde najdu jednou alespoň kousek bezpečí, neváhal bych a cestu smrti alias zkoušku odvahy bych podstoupil.

Čas běžel, dospěl jsem a začal jsem se prát s místními kocoury. Utržil jsem mnoho ran, které se časem zahojily a zacelily. Mnoho bitev jsem vyhrál, málo jsem jich prohrál. Kocouři se mi vyhýbali, byl jsem velký a silný. Byl jsem tulák samotář světem protřelý a nástrahami nebezpečného světa prozkoušený. Ztratil jsem iluze o lidech, ubližovali a lovili totiž pro radost, dělali hluk a zabíjeli, aniž by měli potřebu přežít. To my zvířata neděláme, lovíme jen proto, abychom skutečně přežili, zbytečně neničíme a nezabíjíme. Vezmeme si jen to, co k životu skutečně potřebujeme, ostatní necháme být. Neděláme zbytečný hluk, to aby ani nepřítel nemusel zbytečně zemřít. Jednoznačně ctíme zákony vesmíru.

Čas běžel a já jsem cítil, že mi dochází síly. Teklo mi často z čumáčku i očí, bolel mne žaludek a kašel byl na denním pořádku. Přes všechny nemoci jsem ale i nadále odolával, dokázal jsem si ještě stále sehnat potravu. Polovina mého života byla zastíněná radostmi, ta druhá však bohužel starostmi. Léta běžela a já jsem chřadl. Začal jsem se mít na pozoru před silnějšími kocoury, na které jsem již nestačil. Bolely mne zoubky, které mi postupně téměř všechny vypadly a tlamička zela prázdnotou. Každý nemocný zoubek provázely otoky a bolesti. Začaly se mi tvořit eroze na jazýčku. My venkovní kočky si toho opravdu mnoho zkusíme a nemám samozřejmě na mysli pouze zoubky.

Najednou jsem cítil, jak ležím ve škarpě a někdo na mne za zvuků amplionů a pískotu dětí mluví. „Kocourku, jsi v pořádku?“ Na to konto jsem se odplazil dál. Dvě slečny se totiž nade mnou nebezpečně blízko skláněly. „To víte že jo, vás jsem tady určitě potřeboval, to mi tak ještě scházelo,“ brblal jsem si pro sebe a přitom jsem na slečny udělal hrůzostrašný obličej, aby se mne bály. Nakonec slečny pokračovaly dál a já jsem se vrátil na původní místo. Chtěl jsem mít klid, nebylo mi vůbec dobře. Bolelo mne bříško, z čumáčku i očí mi teklo, měl jsem bolesti. Následně jsem tvrdě usnul. Probudila mne až tajuplná noc plná nebezpečných stínů. Lépe jsem se tedy ukryl, věděl jsem, že se stejně blíží můj konec. Prosil bych tedy, aby byl můj odchod klidný a nestal jsem se nakonec obětí temné noci.

Ráno byla ještě zima, poté však vysvitlo sluníčko a den se přehoupl do příjemných teplot. Vrátil jsem se na sobě známé místo ve škarpě. Najednou se nade mnou sklonila slečna, která mne okukovala již včera. Pořád říkala: „páni, ten je hubenej a nějakej divnej, chudák.“ Polekal jsem se, ale už jsem neměl sílu se odplazit. Slečna mne popadla a v tu chvíli mi problesklo hlavou, že tohle je můj definitivní konec.

Najednou se nade mnou skláněli lidé v bílých pláštích, kteří se zmínili o tom, že už stejně umřu a mám asi kočičí AIDS. Poslali slečnu domů a navrch mi přibalili nějaké silné léky, to aby mne zřejmě dorazili, napadlo mne v tu chvíli. Poté vůbec netuším, co bylo, jen jsem zaznamenal, že si mne slečna doma nechat nemohla, neboť kočiček v této domácnosti již bylo mnoho. Zaznamenal jsem, jak se s někým domlouvá na mém převzetí do péče. Dostavilo se zděšení, copak mi skutečně nějaký člověk může věnovat péči?

Netrvalo dlouho a ocitl jsem se v kleci, po místnosti mimo klec pobíhalo asi milión koček. Všechny kočičky zde byly paradoxně legrační, mnohé měly nějaké postižení, zřejmě z toho, jak přebíhaly cestu smrti. Nová paní si vyslechla slečnu, která mne na smrt nemocného našla a přivezla. Slečna vypověděla vše, co se dozvěděla od lidí v bílých pláštích. Jenže v tom byl právě zakopaný pes – tedy kočka. Nové paní pečovatelce se nezdálo, že bych hned a bez testů i odběrů krve měl mít kočičí AIDS. Na první pohled jsem prý vypadal jako ledvinář, s tím se ale neslučovaly ony silné prášky, které jsem měl užívat.

Ani jsem se nestačil rozkoukat a už si mne nová panička vezla k další osobě v bílém plášti, které se říkalo veterinářka, jak jsem posléze zjistil. Paní veterinářka mne otipovala na kocourka s nemocnými ledvinami a pravila, že to již nevidí dobře a už vůbec ne na tak silné léky, které mi dal pán v bílém plášti, za kterým jsme jeli poprvé. Chtěla se rozhodnout o mé další existenci dle výsledků krve. Bez odběrů krve jsme se všichni mohli jen domnívat, že se jedná o daný problém. Paní doktorka vyslovila vážné obavy a pravila, že musí panička počítat raději s tou nejhorší variantou. V případě, kdy už by byl další život pro mne trápením, museli bychom se rozloučit. Panička ztratila naději a smířila se s nejhorším, byl na mne opravdu velmi žalostný pohled.

A jak to bylo dál? To už se brzy dozvíte.

Váš František Dobrota – rodák z blízké vesnice

Autorka: Kristýna Kacálková