František Dobrota rodák z blízké vesnice - 2. díl

Milý člověče, chceš-li se o mne dozvědět víc, prosím, přečti si první díl mého vyprávění: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/2115, na který navazuje vyprávění současné.

Čekali jsme všichni napjatě na výsledky vyšetření. Moje nová panička si zoufala a v duchu si moc přála, abych vše zvládl a překonal. Nakonec to skutečně přišlo, dočkali jsme se. Dozvěděli jsme se, že trpím chronickým onemocněním ledvin. Dostal jsem léky, které byly šetrné k mému onemocnění i věku, dostal jsem také infuze a léčba mohla naplno začít.

Nikdo si netroufal odhadnout, jak dlouho tady ještě budu, zda to budou týdny, měsíce či léta. Všichni jsme ale tak nějak tušili, že moc času již nemám. Má svíce života se pomaličku krátila a stále krátí, tak už to v životě zkrátka chodí.

Panička mne ubytovala v karanténní kleci v hlavní skupině kočiček. Posadila mne na uvítanou do růžového květovaného pelechu - jak potupné. Na druhou stranu, papal jsem jen vybraná jídla a byl jsem v teplíčku. Denně mne napojovali na infuze, užíval jsem léky a užíval jsem si ale také pohodlí. Byl jsem celý opelichaný a opotřebovaný, zkrátka kocourek ztrápený životem venkovního tuláka. Původně statný kocour v současnosti vážící něco málo přes dvě kila, to bylo skutečně k pláči. Zjistil jsem, že stačí jen maličko zaskučet a moje nová panička kolem mne hned začala běhat. Trošku jsem toho využíval. Párkrát jsem si zakřičel a dostalo se mi všeho, čeho jsem se dožadoval – jídla i pohlazení.

Týdny a měsíce ubíhaly, pomaličku jsem nabíral potřebnou formu. Na karanténě jsem trávil nezvykle dlouhý čas, ale nedalo se nic dělat. V průběhu času jsem byl několikrát v léčbě, střídaly se chvíle úpadku i rozkvětu. Následně přišel den D a já jsem konečně mohl opustit karanténní klec a šel jsem bydlet mezi ostatní kočičky. Přiznávám, byl jsem nesmírně šťastný.

Cítil jsem se jako ryba ve vodě, mohl jsem na terásku i do domečku, chodil jsem po schodech do přízemí a zase zpátky do patra, upíjel jsem paničce kafčo, bylo to fajn. Sedával jsem paničce na stole a ducal jsem hlavičkou. Panička ze mne nebyla extra nadšená, protože nemohla psát na počítači, ale měla mne moc ráda, to se jí musí nechat. Měl jsem rád terásku, chodil jsem tam odpočívat, dostával jsem na terásce mističky s dietním krmením.

Netrvalo však dlouho a začali mne pronásledovat velcí kocouři. Nic jsem jim neudělal, to ne, ale jak už to v říši zvířat chodí, kocourkové cítili, že jsem nemocný a vůbec jsem se jim nelíbil, protože věděli, že jsem býval statný a silný kocour. Chtěli mne uštvat, zbít a zahnat. Přesně tak to totiž v přírodě chodí. Pronásledování se během krátké chvíle změnilo v bití, kousání a škrábání. Připadal jsem si jako štvanec. Velkého Maxíka panička uklidila do jiného pokoje, tomu jsem se totiž líbil nejméně. Bohužel, ani to nepomohlo a začal mne stíhat ohromný Čertík. Pravidelně mne navíc napadal šedý kocour Olda, který neuměl pořádně mňoukat, namísto toho mečel, ale na mne starého a již slabého Františka si troufal - zbabělec. Musel jsem se mít na pozoru, znervózněl jsem. Viděl jsem za každým rohem, škrabadlem, no prostě úplně všude kocoury, kteří mne pronásledovali a nechtěli mi dopřát chvíli klidu.

Prolomila se hranice mé svaté trpělivosti a začal jsem se bránit. Setkání s kocourky končilo řvoucím kocouřím klubkem a z toho pramenících krvavých šrámů a chomáčů vyrvaných chlupů. Už to nešlo dál vydržet, panička mne tedy vrátila do klece. Tou dobou jsem opět onemocněl, měl jsem v tlamičce poslední shnilé zoubky a tím pádem jsem při kousání již téměř bezzubé tlamičky zažíval šílená muka. Mezitím se chystaly velké plány, měl jsem jít bydlet do kuchyně. Tomu však předcházela operace, přičemž jsem přišel o zbytek shnilých zubů a prodělal jsem kastraci. Operace to byla veliká, hodně jsem krvácel a dobrých pár dní jsem v pelíšku proskučel bolestí.

Vtom to přišlo, dostal jsem další šanci a najednou jsem se ocitl v kuchyni. V této skupině jsem konečně našel pochopení, užíval jsem si teplíčka i pohlazení milé paničky. Po lince běhal bezzubý kocourek – můj kamarád Merlin. Začal jsem Merlinka napodobovat, také jsem běhal po lince a tulil jsem se. Oba jsme byli kocourkové ve výslužbě, oba jsme již byli prostí zubů, oba jsme se tulili, jak to jen nejvíc šlo. Bylo nám fajn, takový důchod by nám mohl nejeden kocour závidět. Kočičí kuchyňská skupina se zdála být naprosto úžasná a nekonfliktní. Bydlela tady i černá postižená Agátka, legračně chodila, ale zvykl jsem si a pochopil jsem, že na Agátku musím opatrně, stačilo málo a mohla jen tak na podlaze upadnout anebo dokonce odněkud z menší výšky spadnout. Dále tady bydlela i nějaká chlupatá babička, říkali ji Beruška. Beruška už byla hodně stará a nadávala, když ji někdo rozčílil. No a také tady bydlely dvě opravdové kočičí čarodějnice – Lea a Sonja, ty mi vyhrožovaly, ale na to já jsem nedal. Takových čarodějnic už jsem venku potkal na tisíce a nevadily mi, byly totiž neškodné. No a samozřejmě tady byli i další kamarádi, třeba Bivojek anebo Freya.

Po čase se k nám přesunula koťata z Rakovníka, která tam byla na převýchovu a zdravotní ošetření. Jenže, v tom to začalo. Koťata byla živá, jedno z nich – maličký Kristiánek vrčel, Mia skákala a to bylo něco na mne. Čím dál tím víc jsem byl rozčílený. Kristiánek vrčel, tak jsem vrčel také. Najednou, jako bych opět cítil, že jsem v nebezpečí, začal jsem kočičky agresivně napadat. Napadl jsem Miu, Kristiánka, Merlinka i Berušku. Nevím, co to do mne vjelo, cítil jsem se zkrátka ohrožený, vždyť v předešlé skupině mne kocouři tloukli hlava nehlava. Bohužel, tohle se skutečně neodpouští, panička mne od ostatních kočiček musela bránit svým tělem. Otřesný zážitek si odnesla panička, kuchyňské kočičky i já.

Tak už si zase nějaký ten týden bydlím v karanténní kleci. Ve stejné kleci, do které jsem byl před časem při svém příchodu umístěný. Je to paradox, rád bych běhal volně po pokoji, ale tady jsem chráněný před velkými kocoury. Před stejnými kocoury, jakým jsem býval kdysi já sám. Je nás tady prostě hodně kamarádů na to, abychom všichni mohli dýchat stejný vzduch, to je naprosto pochopitelné.

Zvykl jsem si na dobré papání, ale zjistil jsem, že mi chutná jen určitý druh ledvinové diety. Začal jsem proto páníčky nevědomky trápit tím, že jsem nechtěl jíst všechno. Jenže, kočiček je tady hodně a penízků pro všechny málo. Páníčkové se proto neustále snaží vytvářet různé aktivity, aby nás všechny uživili. Jednoho dne se panička na mne zlobila a pravila: „Františku, požádej si laskavě o pomoc sám, já už totiž nemám sílu. Pořád něco chceme a je mi trapně“ Tak jsem neváhal a poprosil jsem o vaničky s dietou, které mi chutnají. Myslím, že na stará chabá kolínka si takovou pomoc zasloužím. A to byste teprve koukali, jak jsou někteří lidé hodní. Nevěřil jsem svým již kalícím se očím, kolik dobrého papání mi skutečně přišlo. Protože jsem starý dobrák a kamarád, podělil jsem i své stejně postižené kamarádky. Dal jsem ochutnat babičce Freye z kuchyně i mojí velké kamarádce Teje z hlavní skupiny. Má další nevýhoda zpočívá v tom, že mám stále podrážděný žaludek, a proto musím užívat léky na zklidnění žaludku. To je ale přece další důvod, proč si zasloužím papat pouze to, co mé bříško snese a co mi chutná. Tak jaképak žebrání? O tom snad nemůže být ani řeč.

Nestěžuji si, sice jsem zavřený v kleci, přesto celkem spokojený. Paničku mám omotanou okolo tlapiček, kdykoliv zakřičím, je tady. Sice nemůžu volně běhat, ale nějak extra mne to netrápí. Mám jediné štěstí, že jsem již starý a nepotřebuji tak moc dovádět jako v dobách mého mládí. Jen bych opravdu rád vyměnil pohodlí klece za úplně jiné pohodlí. Pohodlí, kde bych mohl sice také většinou odpočívat, ale na gauči, okně, křesle, židli či něco na ten způsob. Navíc jsem děsně mazlivý - takový kocourek, kterého by si přála spousta páníčků. Tady mi mazlení ale moc nedopřávají, prý není čas.
Proč to ale všechno zmiňuji? To proto, kdyby se našel nějaký bláznivý a hodný páníček, který by chtěl na dožití bezzubého super mazlivého kocourka, pak jistě víte, kde mne hledat. Byl bych nesmírně vděčný za větší svobodu, přesto bych rád dožil v teplém a chráněném bytě.

To je vlastně vše podstatné, co jsem vám chtěl sdělit a teď už je na vás, jak s tím naložíte. Pokud si nový domov nenajdu, určitě se zlobit nebudu, mne starého kocourka už jen tak něco nerozhází. Třeba jednou, až to tady páníčkové přestaví, budu bydlet v garáži anebo v přístavku s hafadýlky, kdoví.

Váš František – rodák z blízké vesnice

Autorka: Kristýna Kacálková