Jaké to je, když jdu ven na vodítku

Milí vrbičanští a všichni ostatní přátelé,
panička slibovala, že napíše o tom, jak chodím ven na vodítku, ale pořád se k ničemu neměla, tak vám to napíšu já.

To bylo tak: brzo po té, co si mě páníčkové přinesli z plzeňského útulku, mi začali nasazovat takové divné kšandy. Prý si na ně mám zvyknout, protože budeme chodit do parku. Ani trochu se mi to nelíbilo, v kšírách jsem byl jak sešněrovaný a proč bych vlastně měl vůbec chodit ven. Dobře si totiž pamatuju, že venku jsem strávil nepěknou část svého života, vždyť je mi u nás doma s páníčky, v teple a s plnou mističkou moc fajn.

A oni začali, že by bylo dobře, kdybych zažil změnu prostředí, takové zpestření, že se venku budu moci protáhnout, pořádně projít, že náš byteček je malý, a že to bude pro mě takové dobrodružství. No dobře, ale proč při tom budu muset nosit ty kšíry? A oni zase, že venku číhá spousta nebezpečí, a proto tam vždycky budou se mnou, že by si nikdy neodpustili, kdyby se mi tam něco stalo nebo kdybych se snad ztratil, protože už jednou jsem byl opuštěný bez domova, a proto mám chodit na vodítku s kšandami, abychom všichni měli jistotu, že se vždycky vrátím domů. Musíte uznat, že proti tomu jsem nemohl namítat nic. Ošklivé vzpomínky na život bez střechy nad hlavou, s trápením, nemocemi a dokonce i smrtí na každém rohu mě dodnes někdy budí ze spaní. Páníčkové měli pravdu, chci mít jistotu, že se vždy vrátím domů. Ale nemyslete si, že jsem se rychle vzdal, i když jsem jejich argumenty uznal. Ještě nějakou chvíli jsem byl při nasazování kšír protivný.

A pak to přišlo: šli jsme poprvé ven. Páníčkové vymysleli, že budeme chodit do vnitrobloku domů, kde je park. Psi tam totiž nesmí a moc lidí tam taky nechodí, takže je tam klid. Páníčkové mě v náručí vynesli ven a slavnostně v parku postavili na zem. Bylo to neznámé prostředí, bál jsem se, navrch jsem nikdy nechodil na vodítku, byl to nezvyk a tak jsem se akorát krčil při zemi a rychle uháněl někam nejlépe pod keř, kde bych se cítil v bezpečí. Ten den jsme byli venku jen krátce a byl jsem za to rád.

Páníčkové to se mnou ale nevzdali, vytrvali a ven jsme chodili často. Dostal jsem takovou kapičku za krček, abych nechytil klíště nebo jiné potvory (ještě než ji koupili, nosil jsem smradlavý obojek, ale ta kapička je lepší). Prostředí jsem postupně prozkoumával, zjsitil jsem, že v parku se báječně baští tráva, že se tam také dají dobře brousit drápky o kořeny stromů, že tam můžu číhat na ptáčky nebo se slunit. Vlastně je to tak, že já jdu s páníčky na vycházku a ne oni se mnou, protože já jdu napřed a oni mě následují tam, kam jdu. Jenom s nimi není moc velká zábava, protože mi nedovolují vlézt pod hustá křoví, že prý za mnou nepolezou po zemi. Ani mi nedovolují vylézt na strom vysoko, že tam vodítko nedosáhne, že mě tam pak nebudou lovit, atd. Ale můžu se schovávat do vysoké trávy a to já rád. Zavrtám se tam a lebedím si třeba čtvrt hodiny. To pak panička říká, že musí být lidem k smíchu, protože stojí ve vysoké trávě, v ruce má vodítko, ale na konci vodítka nic není. Jednu takovou fotku, jak se schovávám, vám posílám.

Taky panička říkala, že je to se mnou hrozné. Slyšel jsem, jak svým přátelům vypráví: „Když je doma, chce ven. Tak mu dáme kšíry, ale ty nechce. Cestou do parku mňouká, že chce domů. V parku se mu tak líbí, že zpátky domů nechce. Když se vracíme a odemykáme dveře bytu, pacičkou na ně hrabe, že už chce domů.” Ti lidé, ale nic nechápou, že jo? To je totiž tak: doma si vzpomenu, že to bylo venku príma a tak tam chci jít. Jenže nandavání kšír je mi nepříjemné, to ale neznamená, že bych ven nechtěl. Cestou do parku se bojím, protože tam jezdí auta a běhají psi, takže mňoukám strachy. Venku se mi potom opravdu líbí, že tam chci být aspoň ještě o chvilku déle, ale ne že bych tam chtěl zůstat na pořád. A když už jsem u dveří bytu, vzpomenu si, že je vevnitř můj pelíšek a má mistička a zase se na domov těším. Posílám také fotku, jak si i páníček lebedí v trávě.

Teď už to ale tak, že jsem si úplně zvyknul. Ven se těším, takže když mi páníčkové ukážou kšandy, už běžím ke dveřím a navlékání kšír mi nevadí. Dřív mě ven vynášeli v náručí, ale já jsem se naučil vlézt jim na ramena, takže když jdeme do parku, trůním jim za krkem a mám krásný rozhled. Pak se jen shýbnou a já seskočím. A kdybyste viděli ty obdivné pohledy cizích lidí! Párkrát mi také někdo řekl, že jsem moc pěkný kocourek. Už aby přestala zima a já zse mohl chodit ven na vodítku!

Přátelé moji drazí, ať jste všichni zdraví, zase někdy napište a mějte se moc fajn. Příště vám budu muset vyprávět o mé nové kamarádce.

Ivíček

Autorka: Martina Ivíčková Housková