Forestovo sbohem

Nevím, čím začít, jak vyjádřit lítost, pocit bezmoci a podivnou tíseň tam někde hluboko uvnitř. Když jsem viděla nebohého Foresta ležet nehybně v kleci, sevřelo se mi hrdlo úzkostí. Ležel na boku v nepřirozené poloze, v tu chvíli se mi chtělo křičet a vyhrkly mi slzy do očí. Nemohla jsem se vůbec nadechnout a z úst mi vyšlo tlumené: „prosím, ne“. Věděla jsem, že přišlo něco, co jsem někde ve skrytu duše cítila, ale absolutně jsem si nic takového nepřipouštěla, o to větší přišel šok. Bože, kdyby člověk dopředu věděl, co bude, udělal by snad něco jinak? To asi ne, protože vše je tak, jak má být, ale pokaždé přichází stejné myšlenky, obavy, nepochopení. Bohužel, smrt opravdu nelze jen tak pochopit, je totiž složitá.

Hledala jsem něco, čeho bych se mohla chytit a mohlo to být v danou chvíli skutečně cokoliv. Bylo mi těžko, musela jsem rychle na vzduch, nikde na blízku nebyl nikdo, komu bych tu hrůzu ve svých očích mohla jedním zoufalým pohledem předat. Možná to tak ale nakonec bylo lepší, sama nevím. Hlavou mi pořád dokola probíhala myšlenka, že už nikdy nechci najít zvířátko bez života. Toto mne totiž skutečně děsí, dokonce tuším, že jsem možná dobrovolným průvodcem mezi životem a smrtí. Já, která neumím zatím smrt pochopit, jsem se stala její součástí. My všichni jsme součástí života i smrti.

Chviličku po tom, co jsem našla Foresta bez života, jsem s kocourkem vyrazila na veterinu. Volala jsem tu děsivě šílenou zprávu Michalovi i Markétě a zoufale jsem v šoku vysvětlovala, co se vlastně stalo. Hledala jsem v tu chvíli pomoc.

Vzpomínám na to, když jsme Foresta přijímali do útulku. Vyšetření na veterině potvrdilo celkové zanedbání. Kocourek měl shnilý chrup, špatné ledvinové hodnoty, byl velmi silně začervený a navíc starý. Podstoupili jsme všechny kroky k tomu, aby mohl být kocourek ošetřen. Po infuzích hodnoty ledvin úspěšně poklesly a velmi jemné odčervení vypudilo z těla spoustu červů. Jenže, osud je přece jen nezvratný, to my už víme, ať už se snažíme sebevíc.

Starý mohutný kocourek Forest silně připomínal ztrápené zvířátko zcela rezignující na další život. Tak nějak bych Foresta blíže popsala. Obří kocourek naprosto bez energie oddaně čekající, až přijde toužebně očekávaný konec. A skutečně to tak bylo, protože něco na ten způsob jsem opravdu naplno vnímala od první chvíle. Strašně moc bych chtěla vědět, co se Forestovi honilo hlavičkou. Vnímám, že jsme vše cítili stejně. Vnímám, že se mé myšlenky mísily s myšlenkami patřícími kocourkovi Forestovi.

Forest nám dával jasně najevo, že žádné násilí ve smyslu léčby nestrpí, jakoby přesně věděl, že již další zoufalé trápení nemá smysl. Věděl moc dobře, že přichází jeho čas a brzy odejde za duhový most. Kocourek, který se dokázal do krve rvát, jak moc odmítal léčbu, byl na druhou stranu andílkem. Byl plný radosti a krásně vrněl, když jsme jej hladili. Byl strašně moc vděčný, naprosto oddaný a s našimi dušemi spřízněný. Vnímám zcela jasně jeho radostné pískání, když věděl, že neseme jídlo. Pískal jako malá kočička, přitom to byl urostlý a statný kocour. Ať už s vámi zvířátko žije mnoho let či jen pár dní, to není vůbec podstatné, protože vždy naprosto přesně známe každý jeho pohyb, pamatujeme si detaily a v hlavě nám zůstávají naprosté maličkosti – takové ty nepodstatné a přesto absolutně úchvatné. Těšila jsem se, až bude kocourek volný, až nebude na karanténě. Chtěla jsem mít Foresta časem v kuchyni, ale jakoby mi tam nezapadal. Je docela možné, že právě proto, že jsem vnímala smrt také, ale nepřipouštěla jsem tuto situaci přímo.

Je mi to všechno tak líto, tak moc líto, že vůbec netuším, jak nejlépe vyjádřit své pocity. Vidím stále před očima vězení v podobě karanténní klece – tolik nutné, aby nedocházelo k nechtěným nákazám mezi kočičkami. Vidím stále před očima, jak drasticky musel být kocourek na veterině uveden do lehoulinkého spánku s náhubkem na čumáčku, to aby mohl kapat tolik nutnou životadárnou tekutinu v podobě infuze. To proto, aby mu bylo lépe. To proto, abychom zřejmě vyhráli již předem prohrané? Jenže, co bylo v tu chvíli vlastně správné? Přes veškerá zdravotní příkoří, vím naprosto přesně, že jsme postupovali přesně tak, jako bychom postupovali pokaždé. Jakékoliv výčitky jsou proto naprosto zbytečné.

Milovaný Foreste, vzpomínáme!!!

Co by asi řekl Forest, kdyby mohl mluvit?

Přestal jsem věřit v dobro lidí, jeden takový člověk mne totiž v té nejtěžší životní situaci opustil a vyhodil tam, kde jsem to vůbec neznal. Byl jsem hladový, venku byla zima, plakal jsem. Netrvalo dlouho a vážná nemoc se přihlásila o slovo. Kočky, které tady také bydlely, mne odmítaly, bily mne, odháněly od jídla a často mne rvaly do krve. Časem jsem si zvykl, čekal jsem, co na mne zbude, dával jsem si velký pozor.

A co navíc? Děly se u nás věci, o kterých se veřejně nemluví, o kterých ví jen ti, kteří se u nás v osadě zdržovali. Ti, co si říkají lidé, nás nakládali do aut a odváželi do lesa. Všichni kočičí kamarádi jsme se báli, kdy přijdeme na řadu zrovna my, byli jsme jim totiž na obtíž. Že jste to nevěděli? Tak teď už to víte, přesně tohle se u nás v osadě totiž dělo. Možná jsem měl být odvezen do lesa já, aby silnější z nás dostal šanci v osadě přežít. V lese totiž nebyla na přežití vůbec žádná naděje.Jediný, kdo s námi skutečně soucítil a miloval nás, byla stařenka, která nás chodila krmit, bylo to tak moc upřímné, až mi vlhnou oči pod náporem slz.

Když jsem se dostal do útulku, snažil jsem se páníčkům říct, že už se nemusí snažit, že i když vše vypadá byť by maličko nadějně, přesto se brzy rozloučíme. Páníčkové ale pochopili až poté. Páníčky, které bych konečně získal pro další spokojený život, jsem musel tak brzy opustit. Já to věděl, oni jen tušili. Byť by velmi krátká chvíle strávená v teple útulku s plnou mističkou, přesto pro mne znamenala mnoho. Proč? Nemusel jsem totiž naposledy vydechnout v mrazech na sněhu, ale zemřel jsem obklopený láskou a vírou, že se i my kočky můžeme mít jednou lépe.

Za kocourka Foresta a všechny opuštěné kočičky,
Kristýna

Autorka: Kristýna Kacálková