Rozloučení s milovanou Freynkou

Nenápadná pepřově zbarvená mourinka jménem Freya se nám neodmyslitelně vryla do našich pamětí, srdcí i myslí. Stejně tak jako pokaždé uslyšíte i dnes mou poklonu a úctu před opuštěnými zvířátky, poklonu a úctu před samotnou Freynkou. Uslyšíte mé nesmírně obrovské vyznání k opuštěným zvířátkům, které venku trpí v nepřiměřených podmínkách.

Freya žila společně s ostatními kočičími kamarády v areálu berounské Tiby. Odtud také pochází jedno velké kočičí přátelství berounské Jitky a nás útulkových páníčků. Berounských kočiček již v srdíčkovém útulku byla celá řádka a všechny úžasné a nezapomenutelné. Některé kočičky měly to štěstí a dostaly se do útulku, jiné zemřely napospas svému krutému osudu, a že se skutečně v Berouně mnohdy děly velké věci, přičemž osud kočiček byl v mnohých případech nemilosrdný.

Freya chodila na papání s kočičkami z Tiby. Byla nenápadná, hodně se bála. Žádná z kočiček berounské Tiby nebyla doslova mazel, ale některé se nechaly alespoň u jídla pohladit, to však nebyl případ plaché Freynky. Freynka si držela odstup, hlídala si každý stín a lidem rozhodně nedůvěřovala.

Stalo se tam před rokem a dvěma měsíci, kdy s námi berounská Jitka domlouvala, že budeme kočičky postupně přijímat do útulku, než nám berounskou Tibu nadobro zbourají a kočičky nebudou mít ani ten nejnouzovější příbytek. Tehdy Jitka začala s odchytem a zrovna Freya celá hladová vlezla do přepravky za papáním jako jedna z prvních. Jenže, kam hned s Freyou, když do Vrbičan to nebylo zrovna nejblíž? Jitka se tedy domluvila se známou, že by si Freyu u sebe nechala do konce týdne a o víkendu by putovala Freya do srdíčkového útulku. Jitky známá Freyu údajně zavřela do starého pokoje po babičce, protože měla své tři kočičky a nechtěla je ohrozit, to je samozřejmé. Toho večera přišel domů pán, který má kočičky docela rád, šel se tedy na Freyu podívat a chtěl si kočičku pohladit. Čert ví, zda pán Freyu nezatlačil někam do kouta, ale každopádně kočičku pořádně vylekal. Freya pána naneštěstí kousla tak, že mu prokousla nehet. Pánovi prst otekl a musel na pohotovost, dostal antibiotika a nosil ruku zafačovanou. Zmínil se také, že jej ruka opravdu moc bolela a byl navíc v pracovní neschopnosti. O kočičích kousancích toho víme hodně, špatně mířený kousanec pořádně bolí.

Nastal den D a do srdíčkového útulku přijela dožít nádherná drobná princezna Freya.

Dodnes vidím pelíšek i karanténní klec, ve které byla Freya ubytovaná. Klec byla staršího typu, byla dřevěná s králičím pletivem. Pelíšek dostala kočička v podobě tunýlkové kukaně a přesně vím, že to byl dar od paní Učnové, co má od nás kočičku Hedušku také z Berouna. Naprosto přesně se mi vybavuje situace, kdy jsem se velmi obávala na Freyu sáhnout, přičemž Michal se choval zcela bezprostředně a absolutně mu nevadilo, že na kočičku sahá, prostě se nebál. Slzy se mi derou do očí, když si vzpomenu, jak moc byla Freya nemocná, jak moc měla zánětlivá očička plná hnisu, nedůvěry a bolesti.

První zprávy, které jsme se z veteriny dozvěděli, nebyly moc příznivé. Na slánské klinice nám nedoporučili kastraci vzhledem k závažnému stupni poškození ledvin. Kočička dostala léky a kastrace byla odložena na neurčito. Freya byla zpočátku v tunýlku zalezlá, měla tam útočiště, ale postupně si zvykala. Čas plynul dál, po léčbě a nutné karanténě byla Freya zařazena do kuchyně, kde dostávala ledvinovou dietu.

Pro mne byla Freynka dlouhou dobu neviditelnou kočičkou, která odpočívala v budce a vycházela jen na jídlo a pití. Ovšem pozor, kuchyň byla přizpůsobená právě Freynce, protože zde bylo nejméně kočičích bytostí a podávala se zde ledvinová dieta. Opět až postupem času získala Freya trošku více důvěry a chodila za námi na linku, kde jsme kočičkám podávali tekuté tyčinky. Páni, já úplně detailně vidím, jakou radost jsme měli ze sebemenšího pokroku, který kočička udělala.

O každé kočičce toho víme velmi mnoho, v hlavě nám zůstávají zlomky a střípky z různých situací a okamžiků, prostě maličkosti, kterých by si člověk normálně nevšiml a nevěnoval jim pozornost. Vše se najednou, to když vás nějaký kočičí kamarád opustí, zaktivuje a spustí se lavina informací, myšlenky proudí hlavou jako nikdy předtím. Vybavují se nám detaily, slzy se derou do očí, zobrazují se zážitky. Srdce jakoby chtělo vyskočit z těla ven, ale v duši je svatý klid, čisto a mír.

Vidím stále Freynky oči, byly krásně zelené. Oči měla Freynka jakoby lidské a koukala trošku rozverně do stran. Očička měla kulatější, než kočičky mívají a třetí víčka měla nepřirozeně vystouplá a často zarudlá. Freynky pohled, i když přímý, směřoval tak trošku do stran. Ten pohled mám stále před sebou, je vrytý do mé paměti a zůstane tam navždy. Pohled kočičky Freynky mi připomínal pohled mé maminky.
Poslední Freynky večer byl zvláštní, kapali jsme infuzi jako dny předtím. Netušíme, jak se to Freynce povedlo, ale vyškubla si z tlapky kanylu. Samozřejmě, že tlapička krvácela, zalarmovala jsem proto Michala. Neváhali jsme a kočička dostala výživu alespoň pod kůži. Druhý den jsme čekali v útulku návštěvu paní doktorky, když došlo na Freynku, říkala jsem paní doktorce, zda by kočičce dala kanylku do druhé tlapičky. Pohled paní doktorky a můj vnitřní pocit mne utvrdil v tom, že kočičce již dohořívá svíce života. Freynka byla skutečně naprosto vysušená a placatá, i když měla tendence něco málo sníst, přeci jen to byla bída. Srst měla Freya špatnou vždy, tentokrát to bylo ale jiné a mnohem horší. Paní doktorka naznačila, že skutečně Freynku zakanyluje, ale z jiných důvodů, to se dalo ale také vytušit. Ještě předtím byla Freya paní doktorkou prohlédnuta a prohmatána, ledviny již byly děsivě velké. Scházelo jen pár dní, možná hodin a Freya by nás opustila sama. V tu chvíli jsme byly v kuchyni já, paní doktorka a naše dobrovolnice Maruška. Freya vytušila, co se bude dít a zalezla si pod lavici, poté pod škrabadlo, kde v posledních dnech v nepřirozeném posedu se skloněnou hlavičkou odpočívala. Tak jako nikdy předtím - jsem Freynku najednou vyzvedla do náručí. Neměla jsem již žádný strach sáhnout si na plašánka. Stejně tak jako byla Freynka v mé náruči, putovala do náruče Marušky. Maruška již slzela a slzela i paní doktorka. Všem nám bylo těžko, takové situace jsou velmi velmi vážné a všude je podivný klid, stačí jen vzájemné pohledy a všichni víme své. Freynka byla uspána, jakoby jí čekala operace, poté, když již spinkala, dostala kočička poslední injekci přímo o žíly. Do poslední chvíle jsme kočičku hladily – já, Maruška i paní doktorka. Paní doktorka poprosila mne a Marušku, abychom otevřely okna, to aby mohla duše kočičky Freynky odejít, zmínila. Nejen vzhledem k této reakci mám kliniku Vetlife ve velké oblibě. Ze všech lékařek této kliniky jde cítit klid, mír a nesmírná péče o zvířátka.

Poslední rozloučení: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/milovana_Freya_odesla_za_duhovy_mos...

Milovaná Freynko, bylo nám ctí, že jsme o tebe mohli do poslední chvíle pečovat. Stále vidím před očima Michala, jak ti dopřával vaničky a dbal na to, abys papala, protože jsi byla tuze moc hubená. Milovaná kočičí babičko, náš berounský andílku s nádhernýma očima, budeme na tebe vždy s láskou vzpomínat. Patříš již navždy mezi naše Srdíčka a zůstaneš již navždy s námi.

V úctě,

tví nejbližší ze srdíčkového útulku

autorka: Kristýna Kacálková