Jak jsem se seznamovala s cizí kočkou

Mňauhoj, jsem Sofie, moji páníčkové Štěpánka a Pavel si mě vzali z útulku od tety Kristýny v březnu 2012. Aby taky ne, však se mi líbili už od začátku a tak jsem na ně mňoukala, ducala hlavičkou a všelijak na sebe v kleci upozorňovala, aby si mě všimli a pomazlili mě…No a podařilo se, pěkně jsem to s nimi zkoulela, a teď mám už 10 měsíců fajn domov, plnou misku a spím s páníčky v posteli.

Představte si ale, co mi první den v roce udělali! Nejdřív sundali ze skříně takovou tu velkou krabici s dvířky, co mě v ní vozí k doktoru, to jsem se lekla, protože u doktora to není moc legrace. Kouká mi do tlamičky a mačká mi bříško a nakonec mě píchne nějakou jehlou za krk a to jsem pak vždycky taková unavená a nanicovatá…Tak jsem si vlezla na skříň, aby na mě nemohli, jenže se nic nedělo. Vzali tu krabici a odjeli pryč.

Když se vrátili, byla moje přepravní krabice divně cítit a něco se v ní hýbalo! Hnala jsem se to prozkoumat, jenže na mě něco zevnitř zasyčelo, až jsem uskočila. No co to, v mojí krabici???… Postavili krabici v obýváku na zem, otevřeli dvířka a…NIC. Nic se nehýbalo. Jen panička se furt kolem krabice ochomýtala, strkala do ní ruku a to „něco“ na ní taky syčelo. No nedalo mi to a tak jsem začala kolem krabice kroužit, abych se podívala dovnitř, pěkně opatrně, zdálky jsem nakukovala, co kdyby mi to „něco“ něco udělalo, že?

o a jaké bylo moje překvapení, v krabici je taky kočka! Ale jiná než já, menší a úplně bílá! Cizí kočka v mém rajonu? No to je teda zrada! No fuj, teda páníčkové, co jste mi to udělali? Tahat mi sem cizí kočku! Já vám ukážu, a nebudu se s ní kamarádit a nebudu! A ty jedna bílá mrňavá, vůbec na mě nekoukej! Ale nedalo mi to a strčila jsem hlavu do krabice. Chssssssssss! Vrrrrrrr! Teda, ona si dovoluje na mě syčet! Ani se na mě neopovažuj koukat ty jedna cizí kočko, chsssssssssss! Brmbrmbrm! Nedám se! Taky umím a budu syčet a vrčet! Chssssssssss! …

Krabice jsem si jakoby přestala všímat (ale nenápadně po očku jsem jí pořád pozorovala) a napadlo mě, že musím páníčkům ukázat, že jsem já jediná jejich mazlivá a šikovná kočička! Panička byla klidná, jen pořád mluvila na tu v krabici, páníček se mi zdál takovej rozpačitej, jako by snad nevěděl, co dělat, tak jsem se mu třela o nohy a mazlila se. Jenže pak jsem se zas šla kouknout na tu vetřelkyni a on mě přišel pohladit zrovna ve chvíli, kdy jsem zírala na tu v krabici (přece upřeným zíráním ji pěkně vystraším a ukážu jí, zač je toho kočičí dráp!), tak jsem zasyčela i na něj, aby mě nerušil. No, nevzal to zrovna dobře, páníček jeden, teď si myslí, že už ho nemám ráda a že už nikdy nebudu taková, jako dřív. To když jsem syčela na paničku, ta hned pochopila, že teď prostě ne!

A tak jsem si celý večer hrála víc než obvykle, škrabala jsem o sto šest na škrabadle, chňapala po mávátku, honila míček, jsem přece ta jejich nejlepší a nejšikovnější kočička, a co kdyby mě za tu bělobu bílou chtěli vyměnit! A páníčkové se snažili semnou držet krok, to zase jo. Hráli si semnou, mazlili mě, no bájo! Občas jsem samozřejmě cvičně zasyčela na krabici, aby si jako nemyslela (ta kočka, ne ta krabice samozřejmě) A večer jsme zalehli všichni společně do postele a já jsem pokračovala ve své krasojízdě – hopkala jsem jim po hlavě, zblízka na ně, spící, zírala, vrněla jim hlasitě do ouška, přeskakovala je a tak různě…je divný, že se jim to nelíbilo, ale asi ne, protože mě okřikovali, že prý chtějí spát.

A taky jsem chodila kontrolovat tu bílou cizí kočku, jsem totiž ukrutně zvědavá a nedá mi to… Panička na ní volala nejdřív „Grolinko !“, pak zas o ní mluvila jako o Glorince, ale oslovovala ji furt „Grolinko!“ – to je ale divný jméno, že jo? V Plzni je jeden soukromej pivovar, kterej se jmenuje Groll, tak asi proto Grolinka, ale copak byste pojmenovali kočku po pivu? Já teda ne! Nějak to panička nemá srovnaný, zdálo se mi. Panička to pak vzdala a začala na ní volat „Lilinko!“ a u toho to zůstalo až do rána.

Tahleta Lilinka se v noci odvážila z krabice vylézt, vlezla pod křeslo a v noci jsme na sebe posykávaly, přece jen ji musím ukázat, že jsem tu byla první a jestli ta kočka tady má bydlet s námi (což se mi teda moc nelíbí), tak by měla vědět, že já jsem tady ta starší a bude mě poslouchat! Dokonce se stihla v noci i vyčurat do svého vlastního záchodku, to asi jak jsem si zrovna hrála v ložnici se spícími páníčky a nedávala na ni pozor. Pak se uklidila za pračku a tak jsem měla já do rána pokoj.

Ráno páníčkové odešli do práce a já mám celý den na to, abych si tu novou bílou kočku prohlídla a očuchala, protože to já bych hodně ráda, jsem strašně zvědavá, jenže na druhou stranu jí přece nedám nic zadarmo, já jsem tady doma! Páníčkové na nás aspoň nebudou koukat a usměrňovat nás, bude to jen mezi námi kočičími děvčaty!

Tak já Vám zase napíšu, jak to dopadlo, zatím se mňaute dobře, Vaše Sofinka

Autorka: Štěpánka Lörinzová