Jak jsem se seznamovala s cizí kočkou III.

Mňauhoj, tady Sofie. U nás události nakonec nabraly strašně rychlý spád, tak Vám o tom musím napsat…Jsem z toho ještě teď celá tumpachová a smutná a moc to nechápu.

Malá bílá Lili (Glorinka) už s námi doma není. Já jsem smutná, najednou tu je tak prázdno. Jenže páníčkové byli moc nešťastní a říkali, že už to prostě dál nejde, že se u nás Lili nelíbí a že se trápí. Ono je to asi fakt, Lilinka vůbec nevylézala z pod postele v ložnici…

Ono to bylo tak – Lilinka se pod postel v ložnici před týdnem schovala a nevylézala, a tak páníčkové vymysleli, že z ložnice dočasně udělají její pokojík, aby si lépe zvykla. Dali jí tam mističky, dva záchodky, míček…Přes den zavírali do ložnice dveře, abych na Lili nemohla a nerozrušovala ji, aby ona mohla si vše v klidu očuchat, v klidu se najíst a aby nebyla pořád v křeči strachem. A večer, když přišli z práce, dveře do ložnice otevřeli a nechali mě i vlézt pod postel. Chodila jsem Lili zdravit, vůbec už jsem na ní nesyčela, jen jsem se chtěla kamarádit, jenže ona se pořád tolik bála a choulila se pod postelí.

Ale z mističek ujedeno a upito bývalo, záchodek byl používaný, tak si páníčkové mysleli, že se Lili jen bojí jich a že to chce čas. Já už jsem jí na záchodek nechodila, vrátila jsem se ke svému velkému, kde můžu hrabat a jsem tam při konání potřeby hezky schovaná. Ani na jídlo v mističkách jsem už Lilince nechodila, protože jsem zjistila, že v mých mističkách je to samé jídlo a já mám radši svoje mističky v kuchyni.

Vzpomínám si na jeden večer, kdy byla panička moc šťastná. Četla si v posteli, já spala v obýváku vedle páníčka a malá Lili prý vystrčila hlavičku z pod postele, chvíli koukala na paničku, pak si šla ukrást granulku do mističky a zase zalezla. Za chvíli vykoukla znova, chvíli se s paničkou pozorovaly, a pak se zas schovala. Panička pak říkala páníčkovi, že věří, že se kočička konečně osměluje a že bude všechno dobré. Jenže nebylo.

Tuhle sobotu dělali páníčkové velký úklid, co dělají jednou měsíčně. Já tenhle úklid nemám ráda, protože je doma vše vzhůru nohama, vysavač hučí, hýbe se s nábytkem a vůbec…já si zalézám na domeček a vše jen tak z výšky pozoruju. Páníčkové věděli, že musí Lilinku opatrně vyhnat z pod postele, aby mohli vyndat krabice a takové ty igelitové pytle s oblečením na zip – pod postelí je hodně prachu a tak to tam luxují a vytírají. A tak se jí opatrně snažili vylákat, to ale nezabralo.

Panička tedy začala vyndávat věci z pod postele s tím, že Lili určitě nakonec uteče a schová se v obýváku, a zjistila, že všechny pytle s oblečením jsou pročůrané! Jako by Lilinka nešla minimálně den vůbec do záchodku! A to byla asi poslední kapka – páníčkům bylo jasné, že kočička je u nich nešťastná, ale už nevěděli, co jiného by ještě udělali. Nepomohl vlastní pokoj, bachovy kapičky, opatrný přístup…A tak se rozhodli, že Lilinku vrátí zpět do útulku, jinak se kočička utrápí.

Naháněli jí asi hodinu do přepravky a panička povídala, že jí to mrzí, ale že už neví. Páníčkové se zavřeli oba do ložnice, na rukou měli pro jistotu rukavice, aby je Lili nepokousala, a obrátili ložnici vzhůru nohama – dali dolu matrace, rošty…Lilinka poškrabala i matraci, jak si pod postelí zezdola brousila drápky…nakonec ji nahnali do přepravky a tu postavili v obýváku na zem.

Konečně jsem si mohla Lilinku očuchat zblízka. Vůbec už se nekrčila vzadu v přepravce jako ten první den, ale natahovala na mě čumáček, jakoby se konečně chtěla kamarádit. Tak jsem si lehla před přepravku a válela se na zádech, nakrucovala hlavičku a koukala na Lili. Já jsem si v té době totiž myslela, že Lili jeden jen k doktoru a těšila jsem se, že se budeme dál kamarádit, až se páníčkové vrátí.

Jenže páníčkové se vrátili už bez Lilinky . Hnala jsem se k přepravce, když přišli, ale byla prázdná. Nechápala jsem to. Kde mám svou kočičí kamarádku? Možná bude pod postelí – hned jsem to tak šla zkontrolovat. Ale tam taky nebyla! Pořád jsem se tázavě dívala na páníčky a občas mňoukla, ale říkali mi, že Lili tu není. Tak jsem smutná. Zase jsem tu sama, protože páníčkové musí chodit do práce, aby měli penízky na granulky a kapsičky. A páníčkové jsou taky smutní, to já poznám.

Tak třeba mi pořídí nějakou jinou kamarádku – nějakou mazlivou a hravou, aby se nás nebála a nebyla pořád zalezlá, aby si přišla pro pohlazení a abych si s ní mohla já hrát. Už se těším. Jen páníčkové asi potřebují nějaký čas, aby na Lili zapomněli. Tak se mňaute hezky, zdravím Maggi a ostatní kočičky z naší party a třeba zas někdy napíšu…

Vaše Sofie

Autorka: Štěpánka Lörinzová