Příběh Bublinky

Jsem černá kočička z Jizerských hor, černá jako uhlí. Bublinka mi začala říkat paní, která mě našla vyhladovělou a vyzáblou v jednom parku v Jablonci nad Nisou. Viděla, že nikde nebydlím a nikomu nepatřím. Koupila mi kousek salámu v supermarketu a přemýšlela, co se mnou. Moje nálezkyně měla sama andulky a trochu se bála, že bych si na nich pochutnala. Nakonec mi vyjednala bydlení u svého kamaráda ve vesnici Plavy pod Jizerskými horami. Ten pán už dvě kočičky vlastnil a já se s nimi všemi dobře skamarádila. Snad už v mém životě bude všechno hezké a podařené, ne jako dříve.

Moje paní se až po několika měsících spíše náhodou dozvěděla, co mému nalezení předcházelo. Předtím jsem patřila staré paní z Jablonce, která náhle doma umřela na srdeční příhodu. Vzala si mě vnučka té paní, ale nebyla ze mě moc nadšená. Nechtěla mě mít ve svém panelákovém bytě a nijak netoužila se o mě starat, krmit mě a opatrovat. Zato malému Honzíkovi, synkovi své nové majitelky, jsem se líbila nejdříve moc. Chtěl si se mnou hrát, ale brzy přišel na to, že zábavnější je trápit mě. Vůbec nevěděl, jaký je rozdíl mezi plyšovou hračkou na hraní a živou kočičkou. Jeje, s Honzíkem jsem zkusila! Ještě teď mě z toho bolí celé tělíčko a hlavně ocásek. Honzík mě pošťuchoval, kousal do mě a házel mnou, přivazoval mi ke hřbetu židli a jiné věci a já si často natloukla, když jsem v bezmocném úleku za sebou vláčela židli nebo školní brašnu.

Jednou mě Honzík vzal bez maminčina dovolení ven, aby se pochlubil svým kamarádům a hlavně nejspíš proto, aby mě mohli trápit společně. Když mě v lesoparku ukázal, na nic jsem nečekala a popadla nohy na ramena a našla přístřeší v troskách opuštěného domu poblíž. Snad by mě Honzík a jeho maminka našli, kdyby chtěli, ale možná už ani netoužili mít mě doma. Možná Honzíkova maminka přesvědčila toho hocha, že bude pro všechny lepší, když jim ubude starost se mnou a já se vrátím ke své divoké přirozenosti.

Nejprve jsem byla ráda, že mám pokoj a snažila jsem se přežít, jak se dalo. Ale potrava se mi sháněla čím dál hůř a už i podzimy na Jablonecku bývají drsné a mrazivé. Moje nálezkyně zpozorovala, že bych asi zimu nepřežila a donesla mě ke svému kamarádovi a jeho dcerušce. Mám co jíst, do chaloupky v Plavech se vejdu a dokonce mě zařídili ošetření u zkušeného pana veterináře v Jablonci nad Nisou.

A pročpak o mně čtete právě tady, na stránkách věnovaném útulku ve Vrbičanech? Když mě moje nálezkyně zachránila v parku, přemýšlela, co si se mnou má počít. A našla právě tyto stránky a Kristýnu Kacálkovou: velmi jí pomohly během několika dní, kdy jsem u ní bydlela. Nakonec se začala intenzivně zajímat o kočičky a o útulek Srdcem pro kočky ve Vrbičanech, virtuálně odtud adoptovala kocourka moráčka Alfrédka a Alfrédek se nakonec stal obyvatelem její domácnosti natrvalo. Nebýt malé zkušenosti se mnou a velké pomoci z Vrbičan, jistě by si na to sama netroufla.

Bublinka

Autorka: Petra