Příběh z veteriny

Včera odpoledne jsem seděla na veterině, vedle sebe dvě přepravky se třemi novými přírůstky do útulku.Čekám, až na mě přijde řada, když tu přišel do čekárny staší pán. Dali jsme se do řeči, pán byl moc milý a povídavý, na veterinu přišel pro objednané kvalitní granulky pro svého pejska. Pustili jsme se do rozhovoru o kvalitním krmení, o odčervování,očkování zvířat,o začervení vysoké zvěře - pán je myslivec, a vůbec tak o zvířátkách.

Pak mi najednou pán povídá: "Víte já všechny své pejsky cvičím na kočičky." To jsem již malinko zavětřila, co asi příjde. "Každý můj pejsek na povel "kočička" - umí dohnat a zakousnout kočku. To byste viděla, kolik zardoušených kočiček už můj Alík (jméno je smyšlené) má za sebou." Ten pán mi to vůbec neříkal ve zlém nebo naschvál (viděl, že mám v přepravkách kočičky), prostě mi to řekl jako informaci, jak pěkně má vycvičeného pejska. Bývám dost pohotová a výřečná ale věřte mi, že jsem jen zůstala na pána koukat v němém údivu nevymáčkla jsem ze sebe ani hlásku. Pak se otevřely dveře a byla jsem na řadě.

Nečekejte žádné rozuzlení, jen jsem si tak vzpomněla na všechny ty kočičky, které jejich majitelé v dobré víře pustili ven se proběhnout a pak se divili, proč se jejich kočička nevrátila a odstěhovala někam k sousedům. Neodstěhovala - umřela! Pokud jí zrovna nepřejelo auto nebo nesnědla jednu ze spousty otrávených návnad, šel okolo ten hodný pán se svým pejskem.... Promiňte mi ten smutný konec...

Autorka: Markéta Slachová