Podělení se o zkušenosti a prosba o pomoc do Chrástu

Dnes odpoledne jsem šla z práce ke svému autu po hlavní silnici. Když tu koukám, že zpoza vrat nesměle vykukuje černý nos. Přišla jsem blíž, uviděla jsem dům zřejmě opuštěný, mírně zchátralý, bez zvonku na zdi. Na zavolání čičí vylezlo jedno mourované kotě, odhadovala bych, že mu je necelý rok, vyzáblé na kost, kulhající, s vylezlými třetími víčky a za ním nesměle vykukovalo druhé, černé, v tom samém stavu, jen místo kulhání kýchalo. Začala jsem se ptát kolemjdoucích, jestli neví, zda tam někdo bydlí, ale nikdo nic nevěděl. Nechtěla jsem od nich odbíhat a zvonit na domky v sousedství, protože jsem je nechtěla ztratit z dohledu. Bylo to na hlavní silnici, kde jedno auto jezdilo za druhým. Sice to vypadalo, že obě mají dost rozumu, protože se aut bála, ale přesto jsem je chtěla mít pořád na očích. Volala jsem paní Kacálkové, aby mi řekla kontakt na plzeňský útulek. Mezitím jsem otevřela batoh a dávala jim drobečky ze své buchty k svačině – vím, že to nebylo pro ně zrovna zdravé, ale nemohla jsem se na ně na hubeňourky jen tak dívat a nic jim nenabídnout. Za každým drobečkem se lačně vrhala, jako kdyby jim šlo o život.

Po několika neúspěšných telefonátech s dalšími lidmi jsem volala na policii, kde mě odkázali na městskou. Tam mi řekli, že Chrást už nepatří k jejich plzeňskému regionu, že do něj nemůžou jet, a že mám zavolat zpátky na 158. Zde mi div nevynadali, že nic takového nedělají a dělat nebudou (přitom jsem jen slušně řekla, že mě na ně odkázali z městské), že to nemají v zákoně, a ten, kdo mě na ně odkázal byl debil (doslova) a prý to má řešit obecní zastupitelstvo v Chrástu. V tu chvíli jsem začala propadat beznaději a bylo mi do pláče z přístupu těch lidí. Koťata mezitím luxovala každý drobeček, cpala se mi do batohu k buchtě a čím déle jsem je pozorovala, tím více mi bylo jasné, že jim možná skutečně jde o život.

Zavolala jsem ještě na poslední číslo, které jsem dostala a tam se té paní do telefonu rozplakala úplně. Někteří lidé sprostě nadávají útulkovým tetám, když zjistí, že je útulek plný, já holt zase pláču. Její reakce mě ale nemile překvapila. Říkala, že má plný útulek, což já naprosto chápu a nijak jsem ji nepřemlouvala. Vlastně jsem jen brečela. Pak se začala ohrazovat, že do Chrástu určitě nepojede – jako kdybych do ní hučela a přesvědčovala ji o opaku. (Což jsem vážně nedělala, protože mám rozum v hlavě a vím, co znamená, že má někdo plnou kapacitu útulku.) Potom se na ně začala ptát: „A jak víte, že jsou nemocný?” - „No to víte, rýmu má dneska každá druhá kočka. To nechte na přirozeným výběru.” - „Tak když jste tak citlivá, tak se o ně postarejte sama.” Vysvětlila jsem jí, že je nemůžu odnést k sobě do auta, protože auto jsem měla ještě 500m dál po hlavní silnici a riziko, že se strachy vyškubnou a vběhnou pod auto bylo velké. „Jo, ony jsou divoký? Ony by se nenechaly odnést? To bych je nechytila ani já sama. A i kdyby, tak by se ani nedaly léčit, jestli jsou divoký. Tak je tam prostě nechte.” Říkala jsem, že na jídlo se určitě chytí, ale že je vážně nemám v čem bezpečně odnést. Ptala se mě pak na podrobnosti toho, kde jsou. „Jo ony nejsou v příkopě? Tak to někomu patří, jestli jsou ve dvoře. Určitě jsou něčí a to by byl průšvih něco s nimi dělat.” - „Já myslela, že jsou maličký do dlaně. No tak to nic. Neplačte, to jste moc přecitlivělá.” S tím jsme hovor ukončily.

Koťata mezitím utekla za vrata do dvora, nepřivolala jsem je zpátky a tak mi nezbylo nic jiného, než se sebrat a jít domů. Vím, že útulky to mají těžké, pravidelně sleduji vrbičanský útulek a když můžu, snažím se jim alespoň trochu vypomoci. Nikdy bych tedy žádné útulkové tetě nevyčítala plnou kapacitu, ale reakce této paní mě velmi nemile překvapila. O to více si vážím Kacálků a věřím, že by kočičkám nikdo nedal lepší péči než oni, a že by nikdo neměl větší pochopení pro krmiče a zachránce než oni.
Chtěla bych také poprosit o pomoc ostatní Plzeňáky a milovníky koček. Možná, že jsem mohla udělat víc, ale nikdy jsem v podobné situaci nebyla a tak jsem třeba jen nevěděla o další možnosti. Proto prosím zkušené krmiče a zachránce, kteří by byli ochotni mi pomoci, se kterými bych se mohla domluvit na tom, co by se tady v tom Chrástu u Plzně dalo dělat, aby se mi ozvali: martihou@centrum.cz. Děkuji!

Martina Housková