Nezapomenutelná Pája

Říjen, měsíc, kdy se pomalu smiřujeme se skutečností, že léto se nám už vzdálilo a čeká nás sychravé počasí a vše kolem nás bude krásně bíle oděno.

Bylo pondělí, z poobědového rozjímání mne vyrušila nečekaná sms od Hanky; hledala místečko
pro malinkaté černé koťátko, které našla hodná paní, která již několik let úzce spolupracuje a velmi sympatizuje nejen s Kočičí nadějí. Koťátko se připravovalo na první návštěvu veteriny, aby do svého dočasného domova odešlo zkontrolované a s případnými léky a také kotěcím mlíčkem a papáním. Nabídla jsem pomoc, protože jsem „ujetá“ na černé kočičky, ale hlavně proto, že v té době jsem měla „čisté prostředí“. Myšleno tím prostředí, ve kterém se doposud neprohnala žádná smrtelná kočičí nemoc, pouze běžné odčervovací kůry, rýmy, průjmy, bolavá očička.

Kočička Pájinka, fotogalerie: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/depozitum_u_Pavly_Praha_-_kocicka_P...

Celé odpoledne jsem netrpělivě čekala na příjezd koťátka. Vůbec jsem netušila jak bude malinkaté. Když mi ho paní předávala v krabičce od bot, oněměla jsem. Kočička strašně plakala a já s úžasem a otevřenou pusou koukala. Šmarjá, taková malinkatá kočička, co s ní budu dělat ? Paní říkala, že má holčička hlad a do druhé ruky mi dala výbavičku – kotěcí mléko, injekční stříkačku a spoustu kvalitních konzerviček, které jí poslala moc hodná paní, virtuální maminka malinkatého černého koťátka.

Doběhla jsem domů, do připraveného termoforu a dek jsem uložila malinkaté černé koťátko, aby se vyhřívalo a já mohla připravit kotěcí mlíčko. Jenže, bylo to moje první malinkaté koťátko a jak připravit kotěcí mlíčko – rady zněly – jako sunar pro děti. Jenže safra jak? Vždyť já dceru jen dlouze kojila a sunar jsme vůbec nepoznaly !!! Navíc malinkatá nechtěla být sama, pořád se klubala z deky ven. Jenže takovou malinkatou a promrzlou holčičku jsem musela rychle zahřát. Hlavou se mi přehnaly všechny vzpomínky na dobu, kdy jsem měla malinkatou lidskou holčičku já sama. Také byla nejraději se mnou, u mne, kde cítila tlukot mého srdce. Rychle jsem z mikiny vytvořila pomocí zavíracích špendlíků „klokaní kapsu“, do které jsem ji ještě v nahřátém ručníčku uložila. A najednou, najednou … kočička předla a předla, zavírala očička štěstím, že je konečně v teplíčku a bezpečí. Měla hrozný hlad, ale papat ještě sama neuměla, takže paštičku jsem jí dávala po malinkatých soustech do pusinky a k tomu kotěcí mlíčko stříkačkou. Chudinka, chtěla strašně, strašně moc papat, ale neuměla to, dokázala pouze sát. Vůbec netuším, jak se tenkrát na zahradu své virtuální paničky dostala, proč jí nikdo dřív nepomohl, proč muži, pracující na rekonstrukci domu o tom mňoukání nikomu neřekli dřív, koťátko bylo venku v takovém chladnu snad 4 dny. Už to bylo pro nás Hankou signálem, že to bude silná kočička, kterou až vypiplám, tak umístíme jen do opravdu prověřené domácnosti.

Přemýšlela jsem o jménu malinkatého koťátka a když ležela ve vaku z mikiny, tak na mne koukala svýma krásnýma očkama a já jí říkala: „Budeš se jmenovat Kristýnka, Lucinka, Pusinka“? Kočička neodpovídala a tak jsem řekla: „Budeš se jmenovat Pájinka?“ … a světe div se, kočička mňoukla a tím bylo rozhodnuto o jméně. :-)

Den se schýlil ke svému konci, těšila jsem se do postele jako malé miminko, ale malinkatá Pája nechtěla spinkat sama, ani když ji zahříval termofor. Na vedlejší postel jsem položila přepravku a v krátkých intervalech jsem střídala spánek se zahříváním miminka na svém těle a papáním. Nosila jsem malinkatou do práce, kde si spokojeně hověla a co 3 hod jsem ji dokrmovala. Jenže ouha, jeden den jsem musela na školení a tak malinká putovala na dopoledne k jiné hodné kočičí mamince, která zabezpečila péči. Naštěstí kočička začala po dvou dnech sama baštit a já se nesmírně radovala i z toho, jak krásně rostla, jako z vody…

Běhala mezi dospělými kočičkami, nejvíce jí to slušelo s 6 kg černým Macíkem – to byla dvojka a dodnes si vyčítám, že nemám jejich duo foto.

Utekl pracovní týden proložený neustálou péčí o malinkaté koťátko a těšila jsem se na víkend prožitý s malinkatým kotěcím miminkem. Neděle byla zvláštní, Pájinka začala být smutná, moc nejedla a ani nechtěla běhat mezi kočičkami. Zdravotní stav se zhoršoval pomalu, začala zvracet, přišel průjem …
Ráno jsem běžela k veterináři, který kočičce poskytnul první pomoc, malinkatá Pájinka odpočívala zase u mne v práci, nejedla, občas se prošla po místnosti a stolice byla bohužel velmi průjmová …
Informovala jsem její adoptivní maminku, která mne požádala, abych odvezla Páju na kliniku, kde se léčí mnoho jejich kočiček, a nejen těch domácích.

Zdravotní stav Pájinky byl jako na houpačce. Jeden den o něco líp, druhý hůř, ale bohužel, chyběly bílé krvinky, takže malinkatou Páju mohla zabít jakákoliv infekce a navíc - bohužel, typický příznak panleukopenie (kočičího moru).

Ve středu po práci jsem pelášila za malinkatou Pájinkou a se svolením pana doktora jsem ji mohla vzít do náruče. Prožila jsem okamžik, který mohu přirovnat jen k narození své dcery… Kočička mi ležela v náručí, a když jsem na ni promluvila – Páji, Pájinko, Pájo, tak zareagovala a zamňoukala. I pan doktor, sedíc se sklopenou hlavou u stolu ji pozvednul a přesně jsem poznala slova v jeho očích. Ukápla mi slzička štěstí – malinkatá Pája mne poznala a mňoukala…. Prosila jsem ji, ať bojuje, že jsme tady a všichni na ni čekáme až přijde zase domů, byť bude jen dočasný.

Zdravotní stav Pájinky se nelepšil, nechtěla jsem se smířit s její případnou smrtí. Byla jsem jako blázen, který jde hlavou proti zdi. Volala jsem o rady všude možně a věřila, že se vše už dnes, nejpozději zítra obrátí… Bohužel … Pan doktor se mi snažil vštěpit myšlenku, že tento boj je již prohraný. Každá tato slova ve mně vzbuzovala pocit zloby na něj – přece Pájinka nemůže umřít, už je zachráněná, je u mne a má svoji úžasnou virtuální paničku, která pro ni také dýchá. Kolik je kočiček, které mají takové štěstí? V tom šílenství jsem se dozvěděla o možnosti transfúze krve ze zdravé kočičky ze stejného prostředí. Jediná kočička, která u mne nikdy nebyla nemocná byla jediná, Hvězdička. Dáša, další hodná kočičí maminka, byla jedna z mála, která mne nakonec po mých úporných prosbách pochopila a vezla do Hradce Králové, kde byli hodní lékaři připraveni transfúzi provést. Hvězdička celou cestu mňoukala ( není totiž vůbec cestovní typ) a já se ji snažila uklidňovat, aby byla na transfúzi v pohodě. Druhou ruku jsem měla položenu na malinkaté Pájince, zamuchlané v dečkách, a snažila jsem se ji zahřívat i za pomocí termoforu. Krátce před cílem, městem Hradec Králové, jsem ucítila v klíně zvláštní teplo … No jo, termofor, zase nevydržel a vytekl, ach jo, to jsem ho zase špatně zašroubovala. Ale nevadí, už tam jsme …

Utíkala jsem co mi nohy stačily s malinkatou Pájinkou do teplíčka ordinace a když jsem ji vychumlala ze všech deček, zjistila jsem, … že je mrtvá … smutek, bolest v srdci, snaha neuvěřit tomuto faktu … teplíčko, které jsem cítila, nebyla voda z termoforu … byl pátek 26. 10. 2012 …

Ač příběh jednoho (a bohužel z mnoha), malého koťátka skončil smutně, nikdy na malinkatou Pájinku nezapomenu, bylo to nezapomenutelné setkání … znaly jsme se jen pár dnů, ale náš vztah byl a zůstal tak hluboký …

Virtuální maminka si převzala malinkatou Pájinku, uložila ji do hrobečku vedle dalších kočiček a malinkatou Pájinku přikryl právě čerstvě napadaný bílý sníh …

Dnes, přesně po 9 měsících stále říkám: „Sbohem Pájinko, nikdy na Tebe nezapomenu …“

Autorka: Pavla Mladá