Z blahobytu až na samotné dno, Fantomáskův životní příběh – 1.díl

Nastal mlhavý podzim, čas odpočinku a vzpomínek. Bylo sychravo, mlha ne a ne ustoupit. Skrze mlhavý opar nebylo možné dohlédnout na vzdálenost několika metrů. Přišla na mne dřímota, pomaličku jsem začal usínat. Jako bouřlivý příliv se na mne valily vlny myšlenek. Myšlenky přicházely různé - příznivé i nepříznivé. Záhy jsem již na lodi snů proplouval svým životním příběhem.

Život není peříčko, všichni jsme zranitelní a neznáme dne ani hodiny, kdy se může náš život od základu změnit. Neexistuje nic smutnějšího, než z blahobytu klesnout až na samotné dno chudoby. Sám jsem se stal obětí tak strašlivé zkušenosti a modlím se k nejvyšší kočce, aby se už nikdy v mém kočičím životě nic podobného neopakovalo.

Býval jsem kdysi kocourek velmi opečovávaný a ještě doposud mám živě uchováno v paměti, jak si mne mí milí páníčkové odváželi domů, to když jsem nabyl určitého věku a mohl jsem opustit svou kočičí rodinu. Mladý a plný síly jsem odjel domů se svými páníčky, kteří představovali manželský pár středního věku. Vydal jsem se zkrátka vstříc novým dobrodružstvím.

Vyrostl ze mne statný černý kocour s nádherně velkou kocouří hlavou a navíc jsem se honosil nesmírně hebkým hustým kožíškem. Byl jsem fešný krasavec s hlubokým pohledem obrovských očí zbarvených do-žlutooranžova.

Kdybych vám měl vyprávět vše, co mám již v životě za sebou, zřejmě byste neuvěřili. Zkusím tedy nastínit jen část svého života na této planetě Zemi – podivné to podstatě bytí.

Naše rodina oplývala velkým bohatstvím. Měl jsem se přepychově, luxusně, úžasně. Dostávalo se mi všeho, co si jen šťastná kočka může přát. Měl jsem k dispozici nejluxusnější škrabadla, drahé hračky, jídelní soupravu včetně nejkvalitnějšího krmení. Byl jsem hýčkán a opečováván. Vybíral jsem si velmi pečlivě svým mlsným kočičím jazýčkem, co budu jíst a co ne. Vše, co jsem si přál, mi bylo páníčky vždy do posledního puntíku splněno, to mi můžete věřit.

Páníčkové jezdili každý rok na dovolenou do zahraničí, v takovém případě za mnou jezdila teta na hlídání, která pro mne připravovala jídlo, čistila můj splachovací kočičí záchodek a pečovala o mne. Tetu jsem zlobil a myslím, že maličko i rozčiloval. Říkávala mi: „ty kocoure jeden zhýčkaný, ty vůbec nevíš, co máš! Ničeho si nevážíš a stále si jen vymýšlíš!“ Já jsem se na tetu vždy jen nevlídně zašklebil a myslel jsem si své.

Náš dům měl velká prosklená okna, taková ta ohromná v zahraničním stylu. Rád jsem skrze obrovská okna koukal ven na krásnou přepychově upravenou zahradu. Pozoroval jsem blankytně modrá jezírka, zahradní fontánku, kovový altán a nepřeberné množství překrásných barevných květů. Usínal jsem s plným bříškem, naprosto blažený a spokojený. Snil jsem o častých letních oslavách pořádaných na naší krásné a velké zahradě, o libé vůni grilovaného masa, o překrásné bílé kočičí slečně ze sousedního domu.

Jak jsem již zmínil, moje rodina často cestovala za hranice naší vlasti. Bylo patrné, že zahraniční dobrodružství neodmyslitelně patří k životu mých páníčků. Do zahraničí jezdili často také pracovně. Vždy, když se páníčkové vrátili domů, měli pro mne spoustu nových dárků. Na návrat páníčků jsem se vždy těšil jako malé kotě. Pokaždé se dostavily radostné chvíle vítání. Z návratu domů milovaných páníčků jsme byli vždy naprosto všichni nadšení. Býval jsem zasypán dárky, pusinkami i láskyplnými slůvky. Nové hračky a dárky mne však bavily jen chvíli a následně ležely, jak už to bývá, bez povšimnutí.

Nevyužité hračky posílali páníčkové vždy po čase do kočičího útulku. Bylo to šlechetné, to se ví, ale takové starosti mne vůbec netížily, netýkaly se mne, tak proč se jimi zatěžovat. Býval jsem zkrátka spokojený kocourek, který si nemohl na nic stěžovat. Zatěžovaly mne občas jen malichernosti jako například, když v určitou hodinu nebylo něco na svém místě, anebo mne trápilo počasí – mnohdy bylo moc horko a jindy velká zima. My kočky jsme citlivá stvoření, musí se na nás velmi opatrně.

Tak jako již nesčetněkrát i tentokrát jsem se nemohl dočkat, až se páníčkové vrátí z cest. Už to trvalo nějak moc dlouho a stále se nic nedělo. Jeden den míjel druhý a teta mne chodila krmit dál. Navíc byla nějaká smutná, to se přeci jen nedalo přehlédnout. Něco se mi snažila říct, ale já jsem ničemu nerozuměl, má kočičí hlavička to neuměla nikterak pojmout. Vše nasvědčovalo tomu, že mne teta lituje. Nechápal jsem, co tím vlastně myslí, ani proč se tolik trápí.

Čekal jsem dál, ale páníčkové se stále nevraceli. Vyhlížel jsem je každým dnem, koukal jsem ven skrze velká okna s připláclým čumáčkem na skle. Ze stromů se k zemi snášelo barvami rozzářené listí, jakoby už odeznívalo léto. Tou dobou jsme ale už bývali s rodinou přeci společně, přemítal jsem. Nechápal jsem, co se stalo, nerozuměl jsem již vůbec ničemu. Dostavil se vnitřní neklid a velmi tísnivý pocit. Odlepil jsem čumáček z ohromné tabule skla, skrze niž jsem koukal ven. Jen mokrá šmouha na skle zůstala jako důkaz teskného čekání.

Netrvalo dlouho a do domu se dostavila skupinka lidí v oblecích. Lidé společně dlouze debatovali a něco urputně řešili. Zaznamenal jsem krutou skutečnost a nevěřil jsem vlastním uším. Cože, mí milovaní páníčkové měli autonehodu a už se nikdy nevrátí domů? Ne, to nemůže být pravda! Zůstal jsem jako opařený, nedokázal jsem ze sebe vypravit jediné mňouknutí, jen slzy velké jako hrachy padaly na honosnou dlažbu a tříštily se na maličké skelné částečky. Nakonec mne jeden z těch podivných pánů popadl do náručí a vysadil na konečné stanici. Konečnou se pro mne stala naše zahrada. To se mi ale ani trošku nelíbilo, venku už byla zima a navíc, jak se vůbec opovážil někdo cizí se mnou takhle zacházet? Začal jsem intenzivně bušit tlapičkami na velká okna, kterými jsem se díval léta ven na zahradu. Najednou byl můj pohled obrácený, koukal jsem ze zahrady oknem dovnitř do naší vily s připláclým čumáčkem na skle, zalykal jsem se smutkem a velké slzy smutně padaly k zemi.

Hlavou mi volně plynuly myšlenky. Viděl jsem sám sebe šťastného v náručí svých milovaných páníčků. Viděl jsem sám sebe odpočívat za svitu paprsků za ohromnými okny směřujícími do zahrady. Viděl jsem sám sebe šťastného, plného elánu, napapaného a spokojeného. Přehoupl jsem se ale najednou zpět do tvrdé reality, byla mi zima a navíc se prázdné bříško hlásilo o pozornost. Dlouho jsem plakal, tesknil, vzpomínal a nakonec jsem se rozhodl zemřít. Zalezl jsem si do kovového zahradního altánu pod lavici do závětří zcela připraven na své poslední životní chvíle.

Najednou jsem uslyšel hlásek lidský a zároveň kočičí. Lidský hlásek povídal: „chudák kocourek, zůstal tady sám a hladový.“ Druhý - kočičí hlásek patřil mé vysněné bílé kočičce ze sousedství, která říkala: „mňau mňau, paničko, i když nemám kocourka našich bývalých sousedů pro jeho časté rozmary moc v oblibě, klidně se s ním rozdělím o kapsičku.“ Dostal jsem tedy mističku s jídlem, ale nevzal jsem si ani kousíček, plně rozhodnutý zemřít. Stejný scénář se opakoval den co den, až se nakonec milá sousedka rozhodla, že si mne vezme domů, i přes lehkou nevoli bílé kočičí princezny.

Stačil jediný den a bydlel bych. Jenže osud byl i nadále nemilosrdný a vymyslel si na mne další nástrahy. Do našeho domu se nastěhovala nová rodina, byl to pro mne jeden z nejsmutnějších momentů v životě. Vždyť se jednalo o můj domov, zážitky z dětství, o mé páníčky. Byl to nejen můj domov, ale také celý můj život. Největší hrůza však měla teprve přijít. Na zahradu se přistěhovala dvě velká monstra – rodinní mazlíčci v podobě obrovských psů. A ještě větší hrůza než ta největší byla, že tito vzrostlí hafani evidentně v oblibě kočičky neměli.

Jeden z obřích psů mne zaregistroval. Vycenil zuby jako šavle, výhružně zavrčel a zamířil přímo k altánu, kde jsem pod lavicí celý vyhublý a prodělanými událostmi zničený - zprvu pevně rozhodnutý zemřít - bez hnutí ležel. Najednou jsem chtěl žít, rozhodně se mi nechtělo zemřít v obrovských zubech rozzuřeného psa, to ani náhodou. Popadl jsem zbytek sil, odrazil jsem se a skočil. Zjistil jsem, že i když je tuze smutná kočka na dně svých sil, dokáže zcela nemožné. Najednou jsem cítil obrovskou touhu žít.

Další scénář na zahradě naší vily byl opět k pláči. Nastal totiž čas na vyslovení důležitého verdiktu, čas na důležitý životní moment. Jak se však zdálo, důležitý životní moment jsme zkrátka propásli. Laskavá sousedka s bílou kočičkou mi chtěla poskytnout nový domov. Majitelka bílé kočičky se tedy vydala za mnou do altánu, aby si mne odnesla domů. Po chvíli se zarazila, protože na zahradě zahlédla u altánu pouze dva rozzuřené psy. Jakoby se v majitelce bílé kočičky něco zlomilo, zhluboka se musela nadechnout, protože bylo víc než jasné, co mělo následovat. Hodná sousedka šla zazvonit na novou rodinu, která mi vzala můj domov. Požádala vetřelce, zda by se šli podívat do altánu. Po mně nebohém kocourkovi však jakoby se zem slehla. Se slzami v očích odešla hodná sousedka za bílou kočičkou domů. Už nikdy osud naše cesty nespojil.

Běžel jsem vilovou čtvrtí, co mi tlapky stačily. Upaloval jsem, jak jsem jen mohl, aby mne ohromná psí monstra nedostihla. Zastavil jsem se až po mnoha a mnoha metrech. Najednou jsem ztratil orientaci, netušil jsem, kde jsem a už vůbec ne, co mám dělat. Nikdy se mi nestalo, že bych se byl býval vzdálil z domova. Můj kožíšek byl rázem urousaný a zničený. Neměl jsem nejmenšího tušení, co si vůbec počít. Za světla jsem se raději neukazoval na veřejnosti, za tmy jsem hledal potravu a razil jsem si cestu vstříc lepší budoucnosti.

Strádal jsem každým dnem, život venkovního tuláka mi nesvědčil, nemohl jsem si zvyknout, ne a ne se přizpůsobit. Vyrůstal jsem přeci jen v domácích podmínkách a tak náhlý zvrat jsem neuměl přijmout. Kdejaký venkovní kocour mi pocuchal fráček a kde jaká venkovní kočka tulačka také. Jedl jsem odpadky, byla mi neustále zima a každý večer jsem hledal místo, kde bych hlavu složil. Lidé nebyli vůbec vlídní a už vůbec ne milosrdní, odháněli mne od svých prahů a mnohdy mi nedovolili ani zbytky jídel pozřít. Tu a tam přilétl šutr a schytal jsem několikrát i pořádný kopanec. Myslel jsem, že lidé mají kočičky rádi, ale opak byl pravdou. Poslední kopanec bolel opravdu hodně. Seděl jsem u popelnic poblíž parčíku, najednou jsem ucítil velkou bolest a nesmírný tlak. Letěl jsem od popelnic a skutálel se ze strmého srázu. Nedokázal jsem vstát, tak ohromná bolest to byla a navíc mi z tlamičky crčela krev.

Bolest dlouho neustávala, bylo mi mizerně. Měl jsem raději pojít hladem v zahradním altánu, či se nechat sežrat velkými psi, než prožívat tak strašná muka, myslel jsem si. Tiše jsem trpěl a plakal. Nakonec jsem nevyrovnaný a plný bolesti usnul. Vzbudil mne hustý déšť, byl jsem na kost promočený. Pršelo a já jsem ležel jen tak bez pomoci zcela ochromen bolestí. Následovaly dny plné strádání, utrpení a hrůzy. Tlamička mne bolela, nemohl jsem jíst a ono ani nebylo co. Tlapička mne také bolela, opatrně jsem našlapoval, každý špatný krůček totiž znamenal ohromnou bolest, jakoby mnou projelo tisíc ostrých nožů. Následující dny jsem přestal částečně vnímat bolest, zvykl jsem si. Chvíli jsem se plazil, poté zase kulhal. Strádal jsem, bylo to smutné. Zbytky jídel, které jsem pozřel, byly prosté potřebných vitamínů, srst jsem měl prořídlou a matnou s nádechem do-zrzava. Ta tam byla má nádherně hebká a lesklá srst, kterou jsem se kdysi pyšnil. Stále jsem nemohl uvěřit, jaký zvrat a zlom v mém životě nastal.

Strádal jsem dál, do ulic hlavního města jsem se odvážil pouze v noci. Za denního světla tady nebylo vůbec bezpečno. Svíral mne stále pocit strachu a vnímal jsem naplno úmorný hlad. Belhal jsem se za drobkem chleba, za zrnkem prachu i zbytky slupek od brambor, pil jsem z dohněda zbarvených louží. Bylo mi jedno, co do sebe dostanu, hlavně abych se alespoň maličko zasytil. Od té doby, co jsem byl nucený opustit svůj milovaný domov, jsem nezaznamenal jedinou klidnou noc. V noci mne budily děsivé sny a každý neznámý zvuk znějící a táhnoucí se tmou ve mně probouzel úzkost. Pokaždé jsem se snažil dobře ukrýt, aby mne nikdo nezmerčil a nestal jsem se tak lacinou obětí krutých lidí či dravé zvěři v podobě venčících se psů či bitek chtivých kocourů. Onu osudovou noc jsem si zalezl do temného kouta nějakého většího prostoru, do kterého jsem se vydrápal. Všude se povalovaly kartony, tak jsem si v jednom kartonu ustlal.

Ráno jsem cítil podivné chvění a následně také dunění. Na tuto skutečnost mne neomylně upozornil zvuk motoru nákladního auta. Otevřel jsem oči a koutkem oka zahlédl, jak se zavírají dveře nákladového prostoru a poté již následovala jen tma. Najednou nebylo cesty zpátky, bylo však zřejmé, že nestojíme na místě, ale jedeme. Byla šílená tma a já jsem oslabením usnul. Myslel jsem si, že tak jako tak stejně přichází můj konec. Teď už nebylo skutečně co zachraňovat, nebylo co řešit, ztratil jsem páníčky a nechtělo se mi jít dál, neměl jsem již dostatek sil. Z kdysi krásného mohutného kocourka zůstal pouhý stín. Pouhá vyhublá a kulhající troska, která dokázala ocenit i vodu z louže a hrstku odpadků. Proč je život tak krutý, říkal jsem si a usínal jsem s pocitem, že už nemůžu a nechci jít dál. Ztratil jsem naději, víru i sílu. Vše, co jsem kdysi měl, se rázem rozplynulo jako pouhá myšlenka. Usnul jsem s vědomím vysněného konce.

Byla slyšet rána a oči mi zaslepilo jasné světlo. Netušil jsem, co se děje. Nabyl jsem tušení, že jsem v nebi, takový jas přeci nemůže být sám sebou. Jenže, bohužel, ocitl jsem se v areálu nějaké firmy, která stála poblíž vesnice, v dohledu jen lesy a pole. Rychle jsem vyskočil z korby auta a odpajdal jsem do skrýše, odkud byl výhled do všech koutů. Byla zde budova, brána, plot, parkoviště a auta. V úkrytu jsem zůstal schovaný několik nocí, jen k popelnicím jsem si běžel tu a tam něco k snědku najít. Vyhlédl jsem si jednu milou slečnu, která jezdila do práce autem. Vysledoval jsem, kdy jezdí slečna do práce a kdy zase z práce. Čas máme my kočky v malíčku.

Pořád se opakovalo to samé, jeden den míjel druhý, cítil jsem únavu a slabost. Konečně padlo rozhodnutí. Musím jednat, buď to dopadne tak či onak – prostě nějak, ale už nedokážu dál strádat a tentokrát jsem to myslel smrtelně vážně. Měl jsem kočičími počty spočítané, v kolik hodin slečna vychází z budovy a odjíždí pryč. Teď nebo nikdy, řekl jsem si při pohledu na slečnu vycházející právě z budovy. Šup a seděl jsem před autem. Slečna otevřela dveře auta, šup a seděl jsem uvnitř.

„Co tady děláš, kočičko?“ „Mňau!“ „Se mnou nemůžeš odjet.“ „Mňau!“ „Haló, jsi tam? Představ si, mám v autě zdevastovanou kočičku a nevím, co mám dělat. Rozhodně ji tady nemůžu nechat, zdá se, že je nemocná a docela dost vyhublá,“ telefonovala někomu milá slečna. „Zůstaň v práci a počkej na mě, přijedu za tebou a něco vymyslíme,“ ozval se hlas v telefonu.

Podřimoval jsem na zadní sedačce auta a postupně jsem se probouzel. Záhy loď snů zakotvila u prvního přístavu a já jsem se probudil. Kam mne milí lidé odvezli a co se dělo dál se brzy jistě dozvíte, to až zase budu podřimovat a vybaví se mi další vzpomínky.

Váš Fantomásek

Äutorka: Kristýna Kacálková